Vlak sa pomaly vliekol. Sprievodca sa už ani neunúval s cestovnými lístkami. Končí na hraniciach. Horní Lideč. Stojíme dlho. Nakoniec, predsa len vyšiel výpravčí a zvedl plácačku. Kupé vydýchlo.
Batoh dopadol na podlahu. Umývam si ruky. Som sama v poloprázdnom byte. V meste, kde nikoho nepoznám. Unavená.
Zvoní mobil.
"Ahoj, mami, už si konečne došla?"
"Došla."
"Vieš o tom, že zajtra zatvárajú hranice?"
"Viem."
"Daj si budík na pol šiestu, k nám je to pol hodinka. Po ceste kúp v pekárni rožky. Decká majú počítače nestavené, len dávaj pozor nech neprepínajú. A k obedu si niečo uvarte! Na oddelení je nás málo!"
No to je z ostra. Včera ještě velká paní,d neska babča na hlídání. Tak som si koniec kariéry nepredstavovala. A spokojný dôchodok to tiež nebude.
Stojí na balkone.S vetlá pomaly zhasínajú. Olomouc sa ukladá k spánku. Covid rozdáva karty. Štyri deti na distančnom. Len nie Čierneho PETRA.
"Babička přijela!"
"Tak děcka, skončila pyžamová párty! Umýt, obléct, nasnídat!"
"Maruška, dítě školkou povinné, bude se mnou v kuchyni. A co chcete k obědu...
"Babi, upeč!"
"Co mám upéct? Koláčiky alebo šatôčky?"
"Babi, tady si na Hané, mosíš péct bochte!"
Covid nám neublížil. Anjel Strážny držal ochrannú ruku.
Manžel ukončil prax a prišiel za nami. Traja starší chodia na osemročné gymnázium, malá do druhej triedy. Dokonca aj byt, v dostatočnej vzdialenosti od mladej rodiny, je fajn.
Mám viac času, tak píšem. Len tak, člověk se někdy potřebuje vypsat. Zapínam počítač.
"Babi,co je!"
"Ale nic, jen neumím spisovnej jazyk. A dělám chyby v pravopisu."
"Ukaž!......nesekýruj se! A vůbec, znáš Janáčka?"
"Co s ním, znám!"
"Vidíš, ten taky psal, jak slyšel, jak ludé mluviju. Takový nápěvky. Paní učitelka nám o tom povídala v hudebce."
"Ale on znal noty a skladbu.To já ne. A tady v Olomouci spisovně leda tak paní profesorka češtiny, a to jenom na hodině. To se nikdy nenaučím."
"Babi, hodně lidí zná noty, ale písničku,t u napsat neumí. Paní učitelka povídala, že písničky se píší srdcem. Rozumííš?"
"Možná..."