Hříchy mládí: Dokonalý průšvihář
FOTO: Poskytnuto z osobního archivu Františka Schmída

Hříchy mládí: Dokonalý průšvihář

18. 11. 2024

Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí malého městečka drogerii. Otec chodil vypomáhat zemědělcům, matka byla v krámě, sestry ve škole, a tak dopoledne jsem pobýval doma sám. Seděl jsem na pohodlném nočníku, vedle stolička, na ní hrneček čaje a chleba a krabice hraček. A právě tady začala serie válečných průšvihů.

U domácího byl ubytován důstojník SS, který nosil černou uniformu a kolem našich oken chodil na suchý záchod. Já kroutil knoflíkem plechové hračky rádia a vyvolával: Bum, bum, bum, volá Londýn. Byla to znělka Londýna a rádia měla plombu, aby se vysílání nedalo chytit. Přesto i toto opatření se dalo obejít. Důstojník hned došel do krámu a otci vynadal, ale naštěstí rodiče neudal.

Další malér následoval, když zlý velitel Fric odjel a vojáci, které cvičil před odchodem na frontu, mě vzali do tělocvičny, aby mi ukázali, jak bydlí. Pamatuji si, že tam byla řada slamníků a pušky složené do pyramidy. Velitel se nečekaně vrátil, vojáci se lekli, ale Fric mě znal z krámu. Vzal mě do náruče a zeptal se, jak se mi to u nich líbí. Pak říkal, že za týden mu přivezou auto a sveze mě. Já nato, že nechci, že máme auto svoje. Na to Fric: ale vy nesmíte jezdit. Já odpověděl to, co jsem slýchával v krámě: až porazíme Hitlera, tak budeme zase jezdit. Vojáci ztrnuli, Fric mě za ruku dotáhl do krámu a otec to od něho pěkně zchytal. Ale ani on to naštěstí neudal, za to mohl být i koncentrák.

Venku na mě čekal stejně starý kamarád Pavel, s kterým jsme doslova řádili v parku, kde byly cestičky vysypané černou škvárou a v živém plotě jsme měli skrýše. Při honičkách jsme si bosí často ukopli čechulku palce a červená krev se vyjímala na černé noze. Ze škváry jsme vyráběli poprašné bomby. To se do novin zabalila škvára a po vyhození do výšky se krásně rozprskla. Pavel jednou trefil motocyklistu do obličeje. Měl naštěstí brýle. Zakličkoval, zastavil a rozběhl se za námi. Já se schoval v roští, Pavel utekl domů. Řidič vběhl za ním a za chvíli se ozval hrozný řev. Druhý den mi kamarád ukazoval jelita na zadku, které mu způsobil výprask březovým koštětem.

Parkem chodil na poštu farář, který nás napomínal, abychom nekřičeli a šli se umýt. To se nám nelíbilo a rozhodli jsme se, že na něj spácháme atentát. Pořídili jsme si klacky, načernili obličeje a vyrazili ze křoví. Stačil přísný pohled a byli jsme zpátky ve skrýši. Hrávali jsme si před domem, kde u okna šil krejčí a pozoroval, co postrach náměstí vyvádí. Přišel do krámu a ptal se, proč nejsme venku. Matka mu řekla, že máme oba horečku, že jsme asi nastydli. Pán jí ale prozradil, že jsme odvalili dřevěný sloup a pojídali tučné žížaly s tím, že to jsou salámy. Pavel dostal spálu a já viděl, jak ze školky vyšla paní učitelka, za ní se držely za ruce děti, zástup se kroutil a děti volaly: “vedme hada“. To se mi tak zalíbilo, že jsem umluvil rodiče, aby mě dali do školky. Nastoupil jsem a netrpělivě jsem čekal, kdy se povede had. Když se hodinu nedělo nic, co by mě zaujalo, pobyt ve školce jsem rázně ukončil a počkal, až se Pavel uzdraví.

Jednou začalo pršet a schovali jsme se v krámě. Přišla nakupovat porodní bába, která se mi líbila a rodičům jsem nakazoval, aby jí říkali porodní paní. Jenomže tentokrát, když jsme se s Pavlem honili, mě napomenula s tím, že mě přivedla na svět a jestli budu zlobit, že mě vrátí. Otočil jsem se na kamaráda a pronesl: Pavle ta má ale blbý řeči. Rázem se paní urazila, že mě navedli rodiče a přestala u nás nakupovat a zatratit zákazníka bylo zlé.

Na pohřbu malého chlapce, který měl družičky, jsme se v trenýrkách a špinavý od škváry postavili k pomníku a do ticha nahlas Pavel pronesl: Franto až umřu, tak bych chtěl mít takovej pohřeb. Já na to pronesl moudro: Pavle, já až umřu, tak víc nevstanu. Doneslo se to rodičům a skončilo to domluvou. Horší bylo, když mě výrostci navedli, abych vzal nedostatkové kamínky do zapalovače a vyměnil je za známky. Musel jsem klečet v krámě na štěpinkách, a když se zákazníci ptali, proč klečím, musel jsem se přiznat, že jsem kradl. To byla potupa a poslední výstřelek.

Všechno se otočilo s nástupem do školy. Učení mě bavilo a zlobení přestalo. Samozřejmostí byly samé jedničky, a když jsem dostal první dvojku z diktátu, rozbečel jsem se a pan učitel mě utěšíl slovy, že kůň má čtyři nohy a přesto občas klopýtne. Ty jedničky mi vydržely celou školní docházku a na měšťance jsem občas zazlobil, aby mě kamarádi neměli za šprta.

 

 

 

 

Můj příběh Podzimní soutěž 2024 vzpomínky
Hodnocení:
(5.2 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Rypáčková
Takové zlobení je jistý druh inteligence...
Jana Tulejová
Musel jste být úžasný uličník. Takový Kája Mařík.
Marie Ženatová
Díky moc za nádhernou a úsměvnou vzpomínku*
Jana Šenbergerová
Kdo by to do toho milého chlapečka řekl? Nejspíš tady platí: "Kdo se v mládí vydovádí, ..." :-)
Jiří Dostal
:-) :-) I po mrzutém žlebu teče čistá voda... :-) :-)
Daniela Řeřichová
To jsou moc milé vzpomínky a fotka přímo boží. Přeji vše dobré! :-)
Libuše Křapová
No tedy, vy jste byl ale číslo :-)
Eva Mužíková
Pane Františku, tak to jste byli správná parta. Hezké vzpominky.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.