Do protivanovské školy chodily děti z Repech od 5. ročníku i do naší třídy. Je to už moc roků, skutečně jsem spolužačky z Repech neviděla dlouho, ale vím dobře, že do školy chodívaly většinou pěšky, nebo jezdily na kole - žádné autobusové spojení tam v té době nebylo.
Byla jsem v osmé třídě, když nám bylo oznámeno, že celá škola bude mít výlet právě do Repech. A co se stalo zvláštního? Místní myslivec tam zastřelil kance. Byla to tehdy veliká událost, která se nestávala často. Celá naše škola se postupně vypravila pěšky do Repech. Podzimní počasí nebylo moc vlídné, ale naše třída velmi uvítala takové zpestření a tři kilometry tam a zpět byla pro nás jen malá procházka.
Na horním konci Repech byla otevřena vrata jedné stodoly a tam visel kanec. Pohled na toto zvíře ve mně vyvolal spíš rozpaky - v této době jsem nebyla schopna zabít ani mouchu. Tohoto velikého zvířete jsem se úplně štítila, a proto jsem se jen trochu víc rozhlížela po okolí. Ostatním zakrvácené zvíře většinou nevadilo, trhali si z něj na památku veliké štětiny, obdivovali střelnou ránu, na které byla taktně připevněna větvička ze smrku. A já si prohlížela vesničku schovnanou v malebném údolíčku. V té době už byla i v naší oblasti kolektivizace vesnice, takže myslivci měli také svoje sdružení. A bylo vidět, že zde mají právě setkání - byli hodně vidět ve dvojicích i ve větších skupinkách. A jak tak nenápadně chodím, zaslechnu rozhovor? A o čem?
V něm se někteří myslivci dohadovali, jestli kance udělají se zelím a knedlíkem, nebo s šípkovou omáčkou. Dělalo se mi špatně, když jsem si uvědomila, že bych toto zvíře měla jíst.
V té době asi ještě nebyli vegetariáni, ale v naší vícečlenné rodině bylo maso jen v neděli a mimo dobu, kdy se zabilo prase domácí, se zabíjela na neděli občas jen slepice, která už nesnášela. Rozporcovala se tak, že tatínek dostal největší díl a my zbývající zbytky, takže jsme vlastně byli téměř vegetariány. Jeden z myslivců nám pak o kanci udělal krátkou přednášku a my se odebrali zvolna zpět do školy. V té době nás v jedné třídě bylo přes třicet dětí a každý ročník měl dvě třídy - bylo tehdy na vesnicích hodně dětí.
Přišla jsem ze školy domů a první slova, co jsem uslyšela od maminky byla: "Já sem si meslela, že nám z toho kance doneseš kósek masa dom, abesme take vochotnale..."
Já na to: "Tam se nic nedávalo, hode bodó až pozděj..."
A tak moje milá, pracovitá maminka mi po obědě odvázala devět krav, které byly v našich chlévech provizorně ustájené - nebyl ještě dostavěn kravín. A já je musela hnát na podzimní pastvu. Jak ráda jsem ten den nepozorovaně vzala pod bundu knížku na čtení a těšila se na své oblíbené místo. Ten den jsem si však na šípkovém keři, který rostli opodál, natrhala zralé šípky a krátila si čas při čtení jejich žvýkáním. Chuť šípků mi připadala jako mana, ale při pomyšlení, že bych z nich měla jíst šípkovou omáčku s kančím masem, se mi obracel žaludek. Ale tato myšlenka mi vymizela na pastvě při běhání za kravami brzy z hlavy a večer při pití šípkového čaje jsem už nevěděla o ničem.
To byla moje druhá zajímavá návštěva Repech...
