Nakonec jsem se nechal inspirovat nedávným přednáškovým turné po severní Moravě. Během zastávek v Ostravě, Opavě, Frýdku Místku a dalších městech regionu jsem totiž narážel na pestrou paletu příběhů tamních rodáků, jejichž jména nám dnes povětšinou již mnoho neříkají, ovšem zahraniční znalci z oborů, kde tito lidé působili, by s respektem pokývali hlavami. Hrdý kraj ve stínu Jeseníků a Beskyd, jehož černé srdce bije pod povrchem, dal světu bezpočet výjimečných osobností. Posuďte sami.
Začněme hned v Ostravě, odkud pocházeli například Jaroslav Polach (1914-1993), vystudovaný právník a ekonom, který se již v poválečném Československu vypracoval na předního odborníka na metalurgii. Po emigraci do USA vyučoval na prestižních univerzitách a zároveň tři desetiletí působil jako hlavní poradce americké vlády pro jadernou energii. Jeho odborné práce a články, podepsané Jay George Polach, se čítají na stovky. Velmi aktivně také působil v české exilové komunitě. Spoluzakládal totiž Společnost pro vědy a umění, jež vznikla ve Washingtonu D.C. roku 1958 s posláním sdružovat představitele československého uměleckého a vědeckého života v zahraničí, aby neztratili vzájemný kontakt, při pravidelných kongresech a konferencích si mohli vyměňovat nejnovějších poznatky z různých odvětví a vzájemně se informovat o svých úspěších.
Miloš Knorr (1918-2008) přišel na svět ve Slezské Ostravě, dětství a mládí však strávil v Ivančicích. Měl mnoho zájmů, sportoval, studoval jazyky a jako jedináček si užíval plné pozornosti rodičů. Po gymnáziu vedly jeho další studijní kroky na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, načež sloužil u dragounského pluku. Během nacistické okupace uprchl v únoru 1940 do zahraniční armády. Přes Francii se dostal do Anglie, kde byl v roce 1943 přidělen k 43. britskému předzvědnému pluku. Ve druhé vlně se coby vůbec jediný Čech zúčastnil invaze do Normandie, ale jeho loď se potopila po najetí na minu. Zachránil se jen se štěstím. V britské uniformě postupoval se svou jednotkou skrz Francii, Belgii, Holandsko až do Německa, kde se dočkal konce války. V osvobozeném Československu Knorr pokračoval ve studiích na Vysoké škole válečné, od podzimu 1947 tu i přednášel vojenskou taktiku. Po komunistickém převratu odešel do exilu, ve Vídni byl přijat do americké zpravodajské služby, tři roky prověřoval uprchlíky a řídil agenty chodce, plnící úkoly na Moravě. V polovině 50. let natrvalo odešel do USA a získal prestižní práci v jedné z nejstarších pojišťovací společnosti Insurance Company of North America. Devět let vedl její evropské ústředí, zakládal pobočku v Kanadě, do důchodu odcházel jako prvotřídní manažer. Po pádu komunismu se často vracel do Čech. Roku 1995 byl za zásluhy v protinacistickém a protikomunistickém odboji prezidentem Havlem povýšen do hodnosti generálmajora ve výslužbě. Snad nebude příliš neskromné, když se rovněž pochlubím, že jsem zpracoval Knorrovu biografii, která se brzy ocitne na knižních pultech.
Jan Brod (1912-1985) z Nového Jičína byl světově uznávaným kardiologem a odborníkem na vnitřní choroby, zejména onemocnění ledvin a vysoký krevní tlak. Vystudoval Univerzitu Karlovu, za války jako lékař působil u československých jednotek v Anglii a posléze v Itálii. Mezitím nacisté vyvraždili čtyřicet jeho příbuzných. Po válce zakládal Ústav chorob krevního oběhu v Praze (dnes Krčská nemocnice). Po srpnu 1968 emigroval do Německa, kde se stal významným profesorem na nově založené klinice v Hannoveru, která se díky jeho výzkumu zařadila mezi přední světová kardiologická pracoviště.
Josef Martinásek (1896-1976) z Kopřivnice získal na brněnské technice inženýrský titul. Začal pracovat ve Zbrojovce Brno, kde stoupal na firemním žebříčku, až byl pověřen vybudováním velké továrny v Rumunsku. Za války byl zařazen k jednotkám na Blízkém východě a ve Velké Británii posléze pracoval jako hlavní vývojář v přísně utajovaném zbraňovém oddělení. Stál za novými typy kulometu BREN (zkratka dvou měst Brno a Enfield - dnes čtvrť na severu Londýna), hojně používaného spojeneckými armádami. Válku zakončil jako mnoha vyznamenáními dekorovaný expert, o něhož se zbrojařské koncerny přetahovaly. Působil v Bolívii, Brazílii a konečně v USA.
Jaroslav Trombík (1924-2022) z Oldřichovic u Třince vystudoval zemědělskou univerzitu a veterinární školu. Koncem roku 1951 se ocitl na Novém Zélandu, kde se pustil do farmaření. Původně zamýšlel pouze si takto vydělat peníze, aby se mohl věnovat vysněné veterinární medicíně, ale nakonec výhodně koupil několik rozlehlých pozemků na Severním ostrově u Aucklandu, vybudoval tam ranče na chov skotu a stal se předním dodavatelem hovězího masa na novozélandský trh. Založil také krajanský spolek se stovkami členů.
Jiří Karger (1924-2010) z Opavy měl za sebou studia architektury, designu a umění, když v roce 1949 emigroval z Československa. Pokoušel se uživit malováním v Německu, poté v norské metropoli Oslo vybudoval úspěšné designérské studio a galerii, ve Švédsku přijal lukrativní místo reklamního ředitele aerolinek. Protože jej v 60. letech fascinoval rozmach umělecké avantgardní scény, odstěhoval se do Kalifornie. Propadl motivům aztécké kultury a zkoumal murály, tedy pestrobarevné nástěnné malby, zdobící domy v Mexiku a jižních státech USA. Peníze vydělával v reklamní agentuře a jako kreativní ředitel televizního kanálu CBS, ale věhlas získal jako nepřehlédnutelná persona losangeleské kulturní scény. Pořádal výstavy vlastních maleb a ilustroval dětské knihy.
Ferdinand Otto Mischke (1905-1992) se narodil v Karviné do smíšené česko-polsko-německé rodiny. Vychovávala ho navíc babička, která pocházela ze staré francouzské šlechtické rodiny. Díky tomu od dětství hovořil několika jazyky. Svůj profesionální život spojil s vojenstvím. Za španělské občanské války vyrazil v řadách republikánů bojovat proti Francisku Francovi a povýšil na velitele dělostřeleckých interbrigád. Po propuknutí druhé světové války sloužil v naší zahraniční armádě v Anglii, poté se dal do služeb DeGaullových jednotek svobodných Francouzů. Mistrně ovládal vojenskou taktiku a strategii a napsal několik vysoce ceněných publikací. Kvůli jedné, vydané v roce 1943 se dostal i do potíží, protože v ní načrtl detailní plán vylodění spojeneckých vojsk v Normandii. Když se podíváme na náčrtky v Mischkeho knize, je fascinující, že jsou téměř identické se skutečnými plány invaze, na nichž teprve o několik měsíců později usilovně pracovaly desítky důstojníků generálních štábů. V poválečném Československu se jeho kariéra u armády z politických důvodů chýlila ke konci, paběrkoval v hodnosti poručíka dělostřeleckého pluku, zatímco ve Francii byl považován za národního hrdinu, obdržel ostatně nejvyšší vyznamenání, Řád čestné legie. Proto se roku 1947 do země galského kohouta přestěhoval. Působil ve zpravodajských službách, vyučoval také na vojenské akademii v Portugalsku, napsal na dvě desítky vojenských příruček, které se zařadily mezi povinnou četbu strategických plánovačů Severoatlantické aliance.
Vítězslav Markovič (1918-1986), po jehož přesném rodišti ve Slezsku dosud pátrám, absolvoval strojní a stavební školu. Válku prožil, podobně jako někteří výše zmínění pánové, u našich zahraničních jednotek. Roku 1950 odjel do Západní Austrálie, kde se živil navrhováním a budováním rodinných domů. Postupně získával stále více zakázek i coby výtvarník a sochař. Říkal si Vic Markovic. V městečku Kalamunda východně od Perthu založili s manželkou Jiřinou vlastní umělecké studio, které nazvali Beskyd, a úspěšně na zakázku vyráběli sochy, monumenty či plastiky, které dodnes zdobí mnohá veřejná prostranství a parky.
Mohli bychom pokračovat dál a dál. Jeden z minulých textů se například věnoval modré krvi. Starý šlechtický rod Lichnovských z Voštic, pevně spjatý se Slezskem, musel opustit své rodové sídlo, zámek v Hradci nad Moravicí, na základě Benešových dekretů. Kníže Vilém Lichnovský (1905-1975) se s manželkou a dětmi v roce 1948 vydal do Brazílie. Jeho bratr Michael v zemi Samby ostatně žil již od 20. let. Rodina žila v přístavu Curitiba, v Rio de Janeiru a dalších místech, úspěšně hospodařila na několika farmách. Potomci se prosadili i v průmyslu, umění a sportu. Na závěr bychom mohli připomenout alespoň dva německy hovořící rodáky. Že jste nikdy neslyšeli o muži jménem Ernst Berl (1877-1946) z Bruntálu? Vězte tedy, že se jednalo o profesora chemie a vynálezce židovského původu, který se zasloužil o bezpočet přelomových objevů v oblasti chemické analýzy, výzkumu kyselin, vývoje výbušnin, metod destilace a syntézy uhlí a ropy z rostlinného materiálu. Jeho domovské pracoviště od poloviny 30. let, technická univerzita v Pittsburghu, se díky Berlovi těšila z mnoha lukrativních patentů. Walter Goschke (1912-2000) z Horního Benešova po odchodu do Německa pro změnu proslul jako grafik, ilustrátor, spolutvůrce designu vozidel mnoha světových značek (Volkswagen, Ford, Fiat, Nissan atd). V umělecké tvorbě se specializoval na malby automobilových závodů. Dnes jsou tato díla ceněným sběratelským artiklem.
Automobilový plakát Waltera Goschkeho. FOTO: Poskytnuto z archivu M. Nekoly
„Slezská vlasti, půdo svatá, zemi nejkrásnější všech, tobě láska vrchovatá, tobě poslední buď vzdech!“ Tak zní první sloky slezské hymny. Protagonisté dnešního vyprávění bez výjimky vydechli mimo rodnou hroudu. Jistě budete souhlasit, že o to více bychom se proto měli zajímat o jejich osudy. A že se ve výčtu neobjevila ani jedna zástupkyně ženského pohlaví? Nemějte obavy, druhou padesátku článků hned příště zahájíme galerií světoznámých žen – umělkyň.