Několik slov v mládí může zničit sebevědomí na celý život

Osudová životní dráha každého jedince je originální. Někoho jedna věta srazí, jiného naopak nakopne. Mne v mládí máma stále nutila, abych byl nejlepší. Nakonec jsem byl, ale jen proto, že jsem byl přirozeně inteligentní. Když mně to vše došlo, odešel jsem v 18 letech z domova bez ničeho. A tehdy mne nakopla věta mámy: ty nic nemáš, ty se vrátíš! Díky této větě jsem dokázal vše - dostudovat, sehnat bydlení, dobrou práci, založit rodinu atd. atd. Asi po 10 letech jsem se "vrátil" a vztahy se stabilizovaly. Nebylo to lehké, ale dokázal jsem to a nakonec dal příklad i svým dětem. Neměli jsme žádný blahobyt, museli počítat každou korunu, ale vychovávali jsme je přirozeně a to se vyplatilo. Bohužel s některými vnoučaty to již tak není. Mají všechno a neváží si a stále se jim opakuje, jak jsou ve všem nejlepší. A přitom to není pravda, když dělají věci, na které objektivně nemají... No uvidí se, kam to dospěje. Ale bude to jejich život.

Pěkně napsáno, děkuji. Ano, něco na tom je. I já mohu přispět. ne k tomu, že by mě moji rodiče nějak shazovali či ponižovali, to nikdy. Ale chválou se u nás doma sakra neplýtvalo, ani vůči bratrovi o dost staršímu. nevím, jak to vnímal on, ale já nemohla domů vodit spolužačky, ač k nim jsem mohla. Žádné oslavy, diskotéky, nic. Učila jsem se dobře, na třídních schůzkách byla máma zbytečná, třídní ji vždy poslala domů... Přijímačky na poprvé na střední školu. maturita? Písemky i ústní na první pokus. Řidičák také: během školní výuky díky prospěchu do 1,5 nás pár mělo možnost absolvovat jízdy a látku pak dopsat. Na první pokus. Za práci pro školu z každé školy dva studenti před vánocemi do Moskvy na pár dní. Na základní škole za prospěch Jugoslávie na dva týdny... Našla jsem práci hned po maturitě. Vdala se. Mamka prosadila. A rozvedla se... Zamilovala jsem se skutečně a naplno, znáte to... A už jsem nebyla "hvězda", i když mi to nikdy nikdo neřekl. Dál jsem si dokazovala, jako jakýsi workoholik, že to dám a dala jsem tři porody, bez pomoci a podpory. Výchovu, domácnost, placení účtů, vaření, pečení, atd. A i já jsem vše, co mi doma vadilo, obrátila a dětem jsem dopřávala a dělala to naopak. Vše, co mi život postupně nakládal. Ani slovo o tom, jak to dáváš, jak to jde, nechceš pomoci??? Brala jsem to a nevyčítám, že rodiče (ani jeden) neměli pěkné dětství a nemocné maminky (babičky), takže to "v sobě" neměli. Možná byli na nás pyšní, ale kdesi uvnitř. To se už nedozvím, táta nežije 25 let, mamka dva roky... Já jsem spokojena s tím, co jsem dokázala, nejen kolem dětí, mám vnoučátka, práce byla, věkem už jen horší, ale co si budeme povídat? Nikdy jsem si nemyslela, že jsem někdo, něco, pěkná...Zpětně při pohledu na fotky ano, byla jsem kočka, ale tehdy jsem se tak nevnímala, bohužel. Nevím, asi to v 60ti nedoženu, ale snad jako babička a máma budu ještě platná a užitečná. Naše generace nehodnotily své rodiče, zda jsou tlustí, zda cvičí, zda umí jazyky (naši zažili jako děti válku), dnes jsou mnohem kritičtější. Nicméně naši byli šikovní, táta uměl skvěle ČJ, NJ, psal tiskacím písmem, na co sáhl uměl. Mamka ruční práce, pletení, háčkování, vaření atd. Máme to v genech a za to jim děkuji, i když jsme s bráchou neměli věci z tuzexu ani NSR tehdy, přežili jsme to. Nebyli jsme biti, týráni, měli jsme hezké a klidné dětství, přestože jejich manželství nebylo idylické, ale které je? Byli spolu 47 let. A já chtěla to samé, partnera, děti, rodinu. Nezadařilo se, ale děti zdravé, vnoučátka, tak mohu být ráda za to, co mám a možná ještě mít budu.

08:02 Právě v tom je "zakopaný pes", proč jsem měla potřebu stále někomu dokazovat, že "Chudoba cti netratí."

Nejen v mládí, už v dětství. Mohla bych vyprávět. Co mi dalo práce odstranit škody, které na mně rodiče (v dobré víře) napáchali.

Souhlas s panem Milanem. Byli jsme chudá rodina za okrajem společnosti. Máslo jsem viděla jen "z rychlíku", to soudružka učitelka věděla po sondě v naší rodině v přestrojení za Mikuláše. Druhý den se nás ve škole ptala, jestli pomáháme mamince vařit. Přihlásila jsem se, že umím bramboračku. "Jak děláš jíšku?", tázala se. Styděla jsem se za to, že u nás jíme pouze margarín a jen jsem řekla, "dám do kastrolku máslo", do dnes slyším, její pohrdavé, "No, to bych to máslo chtěla u vás doma vidět!!!". "Na kolena" mě to srazilo na hodně dlouho. Vždy, když si mažu chleba máslem, nebo při vaření máslo používám, tak si s úsměvem vzpomenu, jak byla duchem chudá.

Někdy to může být i naopak. Sražené sebevědomí vás může nabudit. Když jsem končil devátou třídu ,,soudružka"výchovná poradkyně doslova řekla, že vzhledem ke svým známkám ,,jsem budižkničemu, který nemá na víc než dvouleté učiliště." A já jsem se nějak v těch čtrnácti letech ,,zakousl." Místo dvouletého učiliště bylo tříleté s vyznamenáním. Vzpoměl jsem si na její slova a pustil se do střední. Po maturitě vysoká. Pak další vzdělávání. Kdyby ještě žila, tak bych se jí šel jako ,,,budižkničemu" připomenout. :-D Takže si myslím, že někoho vybudí pochvala a někoho i pravý opak.