Sotva jsem se zabrala do práce, přihasila si to kolegyně Lucka, která sedí vedle mě, s jakousi krabicí, nebo bedničkou v ruce. Měla jsem fofr, tak jsem totožnost zavazadla blíž nezkoumala.
Upoutaly mě až jakési mazlivé zvuky. Když jsem se podívala vedle sebe, málem jsem vrátila snídani zpátky do pytlíku. Kolegyně se cicmala s hlodavcem, kterého jsem po překonání prvotního šoku identifikovala jako potkana a z klávesnice na mě upřeně civěl další ocasatý exemplář. „Teče jim z vočí, musím je vzít odpoledne na veterinu a z domova bych to nestihla, musela jsem je chudinky vzbudit a vzít je do práce!" pronesla Lucie hlasem s tragickým podtónem.
„Tohle je Ferda," zakvedlala potvůrkou, kterou právě pocelovala. „A tohle Pepek," trhla bradou směrem k šanonu, z kterého vyčnívaly vousky a čenich (Pepek byl rozený průzkumník), na klávesnici zůstalo jen osamělé hovínko. Nedůvěřivě jsem sledovala volně se pohybujícího marodéra a hlavou mi běžely úvahy, co tak může mít potkan za oční choroby. Lucka odložila Ferdinanda na klín a pustila se do přinesené housky (že dávala hlodnout i zvířátkům, netřeba doufám zdůrazňovat!).
Za půl hodiny dorazil mladý kolega Pavel, pozdravil, usedl, vybalil ten svůj super noťas, připojil nejrůznější hi-tech vychytávky a chystal se pracovat. Najednou instiktivně popojel židlí od stolu a rozšířily se mu oči: „Kur*a, co to je!?! No ty vo*e, to je krysa! Néé, dělá mi tady loužičku u mobilu....!" (Jak už jsem výše naznačila, Pepča se nezdá!) Lucka se ležérně zvedla, papírovým kapseníčkem lehce přelízla potřísněné místo, Pepka oklepala, pečlivě osušila a dotčeně prohodila: „Ty toho naděláš! To je vidět, že nemáš děti!" Soudě z Pavlova výrazu, tak je ani mít nebude. Zbytek kolegů byl na školení, tak jsem si myslela, že už je pro dnešek po srandě.
V deset mi zazvonil mobil a ozval se mi syn, že by potřeboval s něčím pomoct a jestli mám odpoledne, tedy spíš vpodvečer čas. Čas jsem měla, takže jsem zamířila do Řep, kde potomek bydlí. Věc se měla tak, že synova kamarádka Míša sehnala něco jako brigádu - blížil se Halloween a v nedalekém lese se měla konat akce pro děti. Dobrovolníci vyfasovali kostýmy a měli umírněně strašit na vyhrazených stanovištích. A protože onemocněla nositelka třetího kostýmu, hledali troubu, který půjde s nimi a pokud možno nebude chtít třetinu honoráře (takhle definice nezněla, ale umím dobře číst mezi řádky) Jak mi to tak mládež vysvětlovala, najednou jsem měla neodbytný pocit, že se na mě někdo dívá!! Pootočila jsem hlavu doleva a ztuhly mi rysy - deset čísel ode mě čněl do prostoru v polovině pohybu ustrnulý strupatý pařátek a na neméně strupaté kebuli se poulilo vyvalené oko. Asi jsem trochu zavřeštěla, ráno krysy (pardon potkani) a teď bez varování tahle předpotopní obluda! To už je na mě moc...
Synova kámoška mě uklidnila „To je jenom Perry, hlídám ho ségře, nebojte se, on nic nedělá, viď?!" Jelikož Perry neodpovídal, raději jsem si trošku odsedla. Ale strach měla zjevně i omladina - že mě raní mrtvice a oni budou muset jít ve dvou (pravděpodobně by vraceli tu třetinu), protože Perryho (Bazilišek přilbový) uklidili do terárka. Syn rozdal převleky (dostala jsem ježibabu, hned mě napadlo, proč zrovna na mě vyšlo tohle, ale jako bonus na hrbu všitém do nádherně oškubané kazajky trůnila tak nádherně zběsile vyvalená plyšová černá kočka, že jsem se nakonec velmi ráda přistrojila ), kamarádka nás nalíčila a vyrazili jsme. Míša cestou vlála vlevo, vpravo (byla jakási divoženka, nebo co to bylo) zjevně si maškarádu užívala, syn se v masce děsivého klauna klátil za námi s rukama v kapsách a mě něco hrozně svědilo pod umělým hrbem. Cestou na nás kdekdo civěl, dokonce nás zastavil párek rozhihňaných japonských turistek a jestli se s námi můžou vyfotit, no paráda! Tvářila jsem se, že jejich angličtině nerozumím, ale mládež byla komunikativní a tak se někde v Saporu rodinky baví selfíčkama dcerušek s domorodci z Prahy - matky měst.
Stanoviště jsem měla nedaleko krmelce, fajn, v nejhorším tam zalezu. Syn přešlapoval na dohled ode mě a že bude posílat kunčofty na mojí pozici. Bylo docela chladno, tak jsem se snažila zahřát přesvědčivým pajdáním kolem svého pracoviště a nanečisto jsem zkoušela skřehotat. Konečně se začaly trousit děti s rodiči. (Tati, proč má ta baba tak velkej nos? Mami, ta kočička je mrtvá, nebo živá? Chce se mi čůrat, můžu tady?) Pak dorazila skupinka asi osmi dětí plus jeden tatínek a tři maminky. Synek si zastrašil a protože (jak mi pak řekl) mu byla zima, vydal se pomalou chůzí směrem ke mně, tedy v patách zmíněné výpravy. Jedno z dětí se ohlédlo a spatřilo jak se „To" šine za nimi. Už byli na doslech: „Tátí, on jde za námi..." špitlo dítko stísněným hláskem a čaplo rodiče za ruku. Otec blazeovaně poplácal ratolest po hlavičce: „Hlavně že neběží!" Klaun zareagoval beskově: zachrčel a vyrazil...
Na moje skuhrání tentokrát nedošlo, kromě všech osmi dětí kolem mě přecválaly tryskem i dvě matky - (ta třetí se vrhla kolem krku nejistě se usmívajícímu manželovi) myslím, že mě vůbec nezaregistrovali, což se mě samozřejmě dotklo - co moje kočka? To se s ní a s hrbem tahám zbytečně?! Na druhou stranu to chápu, děsiví klauni jsou v kurzu, ježibaby už mají po sezóně, to se holt nedá nic dělat.
