Jižně od Kalkaty v roce 1934 Čechoslováci založili městečko s názvem Batanagar, které se brzy stalo synonymem baťovského úspěchu a moderního přístupu k byznysu.
Kdo se zabývá fascinující baťovskou historií, určitě narazil na města Batawa (Kanada) Batatuba (Brazílie), Batadorp (Nizozemí) nebo Bata-Borovo (Chorvatsko), které nesly jméno zakladatele a staly se pulzujícími místy, kde zaměstnanci tvořili jednu velkou rodinu. K těmto vzácným místům patřil také Batanagar, který se zrodil doslova uprostřed džungle, necelých dvacet kilometrů od Kalkaty na východním cípu Indického subkontinentu, na levém břehu řeky Huglí, jednoho z ramen posvátné Gangy. Vybudovat továrnu a jí obklopující městečko právě tam se zrodil v hlavách vysokého managementu v tisíce kilometrů vzdáleném Zlíně.
Zakladatel firmy Tomáš Baťa starší ještě před svou tragickou smrtí v létě 1932 podnikl dlouhou obchodní cestu po různých koutech Indie a správně odhadl neomezené možnosti rozvíjejícího se trhu. Místní úřady zaregistrovaly sesterskou společnost Bata Shoe Company Limited a počet prodejen se rychle vyšplhal na devadesát čtyři. Firma posléze značně investovala do nákupu pozemků právě nedaleko Kalkaty. V počátcích se tu nacházela jen neprostupná zeleň, bažiny, šakali, jedovaté ještěrky, hadi a škorpióni, v okolí pár primitivních vesnic bez moderní infrastruktury. Značná výhoda však spočívala v předlouhé obuvnické tradici v tomto kraji a fungující síti malých dílen, odkud bylo možné najímat zkušený personál. První skupinka Čechoslováků sem přijela za velmi těžkých podmínek. Nebyla připravena na horké klima a způsob života, místní na ně jako na bílé cizince zprvu nehleděli s přílišnou důvěrou. Přesto 28. října 1934, v den šestnáctého výročí založení Československé republiky, byl položen základní kámen první stavby z plánované moderní průmyslové kolonie, která vešla do baťovských dějin, a také indičtí politici ji s oblibou dávali za vzor příkladného rozvoje podnikání.
Onou první budovou byla technická škola pro pracovníky. Kolem dokola zatím nebylo kromě pár dřevěných chatrčí nic, pouze divočina. Návrh celého města dostal na starosti zlínský architekt a stavitel Martinec. Slavnostního aktu se zúčastnily desítky lidí, včetně deseti baťovských signatářů, kteří v příštích letech Batanagaru vdechli duši a specifický ráz. Na stavebních plánech se vyjímal komplex rozlehlých výrobních hal a skladů, který byl oddělen od rezidenční části města o rozloze 130 hektarů s řadovými cihlovými domky pro dělníky a luxusními vilami určenými pro management. K těm zpravidla přiléhala vzrostlá zahrada s anglickým trávníkem, altánkem, verandou s lehátky a slunečníky. O podobně přepychovém vybavení si mohli kolegové jinde po světě nechat jen zdát. Nejprve ale budovatele čekala spousta dřiny. Bylo třeba zarovnat terén, vysušit bažiny. Po necelých třech letech intenzivních stavebních prací palmy, mokřady a bahnitá pole nahradily cesty, chodníky a betonové základy cihlových budov. Postupně byla dokončena klinika, společenské kluby, administrativní budovy, kino, bazén, sportoviště včetně tenisových kurtů, volejbalového a minigolfového hřiště, dále katolická kaple svatého Václava, pro dělníky mešita i hinduistický chrám. Samotná továrna v Batanagaru začala produkovat stovky tisíc párů bot, které putovaly do všech částí obrovské, tehdy ještě Britské Indie. Nezapomeňme, že tehdy k ní patřily rovněž dnešní Pákistán, Bangladéš a Barma. Celkový počet zaměstnanců narostl ze 335 v roce 1934 na plných 7497 o deset let později. Z kapacitních důvodů se provoz musel několikrát rozšířit a v letech 1942-1943 otevřely své brány ještě další tři továrny (Batapur, Digha a Mokamehghat), protože poptávka po kvalitní obuvi raketově narůstala.
Budování Batanagaru. FOTO: Poskytnuto z archivu M. Nekoly
Baťova brána do Indie. FOTO: Poskytnuto z archivu M. Nekoly
V Indii nejdéle působící manažer František Němec se zaměstnanci. FOTO: z archivu M. Nekoly
Po celém světě platilo, že baťovští pracovníci si do místa působení brávali rodinné příslušníky, a ruku v ruce s továrnami tak vyrůstaly i unikátní krajanské komunity. Samotný Batanagar se postupně stal domovem až pro 200 Čechoslováků různého věku. Docházelo tu ke sňatkům, rodiny se rozrůstaly. Děti českých manažerů navštěvovaly internátní školy, ženy zůstávaly zpravidla v domácnosti a užívaly si vpravdě panského způsobu života. Měly k dispozici kuchaře, chůvu, zahradníka, služebnictvo a šoféra. Mezi nejdéle sloužící batanagarské baťovce patřili František Němec (1900-1963), Jan Baroš (1914-1965), jakýsi kronikář kolonie, autor populární knihy Čechoslováci na březích Gangu a zároveň redaktor novin Batanagar News (vycházely od roku 1937) a především Oldřich Plešek (1912-2004), který se vypracoval na vedoucího prodeje Bati pro celou Indii a zodpovídal za obrovskou síť všech obchodů a skladů.
Druhá světová válka přinesla městu nové výzvy a zároveň vdechla nebývalou energii. Asi pětina zdejších Čechů se přihlásila do západní armády a odcestovala do Anglie, další oblékli uniformu bengálských strážních jednotek. Velitel strážní služby Baťových závodů František Beránek se zasloužil o zřízení civilní protiletadlové ochrany. Celý Batanagar pracoval s plným nasazením ve prospěch válečného úsilí Spojenců. Kromě vojenské obuvi továrna vyráběla i kožené doplňky a firma poskytla cenné know-how i v chemickém průmyslu a strojírenství. Baťovci také pořádali finanční sbírky pro Československý červený kříž a různé humanitární fondy, vydávali informační brožury, organizovali nejrůznější kulturní akce jako operní představení, koncerty, přednášky, vzpomínkové večery v národních krojích k výročím Mistra Jana Husa a T. G. Masaryka. Konala se i sokolská sportovní odpoledne, například v lednu 1943 za účasti 9 000 diváků. Sokolská jednota v Batanagaru (vůbec první v Asii, se 49 cvičenci) pod vedením Václava Sklenáře nacvičila několik sestav. V Kalkatě začal fungovat také krajanský spolek Palacký, bylo otevřeno muzeum obuvi, v prosinci 1943 začala výstava „Československo pracující a bojující“, kterou navštívily tisíce lidí. Vyvrcholením byly v říjnu 1944 jubilejní oslavy desátého výročí založení města.
Japonská invaze do Indie nezačala, jak se mnozí obávali. Po mnoha letech strávených v Indii se s koncem války někteří baťovci rozhodli vrátit domů do republiky. Tam je ovšem čekal návrat do syrové reality, ztráta zaměstnání, existenční starosti, po komunistickém převratu v některých případech i represe a věznění. Jiní zavčasu prozřeli, nadále pracovali pro firmu, která mezitím přesunula své ústředí do Toronta, a přijali manažerské pozice v Austrálii, na Novém Zélandu, v USA či Kanadě. Batanagar se rozrůstal a po vyhlášení nezávislosti Indie roku 1947 byl nadále spravován převážně místními manažery. V 50. letech zde žilo až 12 000 lidí. Na Vánoce 1957 zažilo městečko další velkou slávu. Přicestoval totiž ministerský předseda Džaváharlál Néhrú a vyjádřil obdiv nad cestou, kterou Batanagar od vzniku urazil. Baťovský a tím i československý duch tu přetrval dlouhá desetiletí. Teprve v roce 2016 původní budovy definitivně padly za oběť nové bytové výstavbě.