Hořím, pomoc! Aneb intimní zpověď zralé ženy
Ilustrační foto: Freepik

Hořím, pomoc! Aneb intimní zpověď zralé ženy

26. 8. 2024

Tohle je intimní zpověď zralé ženy. Proto varuji všechny čtenáře, kteří nejsou zralými ženami, aby si dobře rozmysleli, zda budou pokračovat ve čtení.

Kdo to nezažil, nepochopí, prostě sytý hladovému nevěří. Řeč je o přechodu, menopauze, vyberte si, co je libo. Konec světa, skoro se mi chce zvolat. Jo. Není žádným tajemstvím, že tohle období potká každou, tedy pokud se toho dožije. Moje maminka mi vždycky říkala, že jestli budu po ní, tak budu v přechodu coby dup. Sotva jsem se jí stihla v jejích skoro čtyřiceti narodit! Taky mi říkala, že to je jako nic. Prostě žádný problém. No, nejsem po ní.

Letošní zima byla tou konečnou. Dobře se to pamatuje, 25. únor má naše generace zažraný pod kůží, ten Vítězný únor; tedy vítězný… jak pro koho. Nicméně pro mě to bude dobře zapamatovatelné datum. Ano, od toho dne jsem už za zenitem, zkrátka, z reprodukce schopné zralé ženy jsem se stala ženou spějící ku hrobu.

Tak to by mi zas až tak nevadilo, kdyby nenastalo to, co moje maminka nikdy nepoznala. Návaly! Už to slovo je otřesné! To takhle pokojně sedíte a najednou peklo! Jako by na vás někdo pustil letlampu. Jako byste seděli pod rozžhaveným zářičem a přímo do zátylku tisíc stupňů! Fuj! Když mě to postihlo poprvé, vyrazilo mi to nejen pot, ale i dech. Co to je? Konec světa nebo co? Kolem mě se všichni choulili zimou, jen já měla nutkání jít do plavek. Za chvíli to přešlo. Tu noc jsem si jako vždycky v zimě navlíkla ponožky, to víte, v ložnici pouhých sedmnáct stupňů, tak abych nezmrzla. Usnu, spím a najednou peklo! Zase těch tisíc stupňů! Ponožky letěly do kouta, peřina taky, Micinka, co spala na té peřině, vyletěla a přesunula se mi na polštář. Vyčítavě mňoukla a pak se zimomřivě schoulila u mé hořící hlavy. Prokristapána, napadlo mě, že by to byly ty návaly? A taky jo. Od té doby mě to bere několikrát za den a v noci pravidelně mezi druhou a třetí hodinou ranní. Fakt něco. Dřív jsem ve snu lítala, teď hořím.

No, je to sice problém, ale ten se dá řešit, myslela jsem si naivně. Zavolám panu doktorovi, ten mi předepíše pilulky a bude to. Zavolala jsem panu doktorovi, ten mě vyslechl a pravil, že se mám dostavit, abychom to probrali.

Tak jsem se tedy dostavila a dozvěděla se, že to nebude tak jednoduché. Ony ty pilulky mají prý spoustu vedlejších účinků, kam se hrabe antikoncepce. Taky musím na mamograf, bez něj to nepůjde.

Na mamograf se dovolat je malý zázrak. Mně se ten zázrak podařil po týdnu. Sestřička mi sdělila, že nejbližší termín je v červenci. No, kdybych nakrásně měla nějaký ten nádor, tak mi za tu dobu pěkně vyroste. Ovšem, když jsem mezi řečí prohodila, že je to kvůli předepsání léků na potíže s návaly, sestřička zbystřila a řekla, že se uvolnilo místo, a že mám přijít pozítří. Asi taky nějaká postižená chudinka v přechodu.

Na mamografu mi paní doktorka sdělila, že léky na přechod jsou strašně nebezpečné. Taky mi prozradila, že jsou ženy, co páchají kvůli potížím sebevraždu! Tak proto mě objednali hned, abych náhodou do toho července nevyskočila z okna.

Tak jsem se nad sebou zamyslela a rozhodla se zkusit přírodní preparáty. Přece jenom nemám takové potíže, že bych musela skákat z okna! Odebrala jsem se do lékárny a zde mi paní lékárnice předložila desítky zaručených přírodních preparátů, jeden dražší než druhý. Sakra, to mě ten přechod přijde na pěkný prachy! Zakoupila jsem jeden z těch zázračných výrobků a hned do sebe kopla jednu pilulku. Co myslíte? Tisíc stupňů v zátylku hned, co pilulka dopadla do mých útrob…

Od té doby polykám zázračné bylinné pastilky. Na krabičkách je napsáno, že pocházejí z krystalicky čisté přírody, z hor, od ledovců, z pralesů a já nevím odkud ještě, a výsledek? Nic moc. Řekla bych, že na potížích nebohých zralých žen někdo zatraceně dobře vydělává.

Vyděsila mě lakonická odpověď kamarádky Hany, jestli má návaly. Pravila: „Jo, už deset let…“

 

Tohle jsou vzpomínky staré nějaký ten pátek. A teď vám řeknu, co mě z přechodových potíží zcela vyléčilo. Byla to, nebojím se přiznat, léčba šokem. To se prostě ocitnete s malou bouličkou na krku na ORL a tam, místo aby vás mávnutím ruky poslali domů, že to nic není, nechají přivézt pojízdné křeslo, do žíly vám šoupnou kanylu a šup nejdřív na magnetickou rezonanci a šup hned do postele na kapačky a šup na operaci, a při vytahování stehů vám řeknou, že máte rakovinu, a že vás čeká náročná léčba... tak tohle zaručeně funguje. Když jde o život, nějakej přechod je zcela zapomenutej, to mi teda věřte.

Nebojte se, přežila jsem. Zrovna 21. srpna to bylo třináct let, co jsem si bouličku na krku nahmatala. Taky dost snadno zapamatovatelné datum.

Nepřeju žádné ženě takovou léčbu šokem, ale jedno musím podotknout; všechno je o stavu mysli. Když jste bojovníci a máte pro strach uděláno, když jste víc veselí a radostní, než smutní a naštvaní, je to všechno snažší. Naděje... naděje je to nejcennější a mnohdy to jediné, co máme. Užívejte si radosti života a ono to s námi nějak dopadne.

 

 

 

 

 

Můj příběh zdraví ženy
Hodnocení:
(4.9 b. / 34 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Silvie Svobodová
Danka Rokytova, co chcete tesat? Menopauzu lze přežít a žít, pokud nejste vážně nemocná.. tečka
Danka Rotyková
Milá Zuzano, Vaše slova bych vytesala do kamene, aby si je mohly přečíst i ty, kterým se toto peklo vyhnulo, neboť netuší, že v podstatě vyhrály jednu válku v životě bez vlastního přičinění. Nejprve jsem to snášela cca 2 roky, v zimě neustále nastydlá. Pak jsem poprosila o pomoc gynekologa, který byl vždy empatický, ale tehdy mi neskutečně naštval. Nechtěla jsem slyšet, že to není nemoc, to jsem věděla, ale dala bych nevímco za jakoukoli pomoc. Nic, protrpěla jsem asi 7 let, pak se hormony trochu srovnaly, ale to už jsem byla v důchodu a najednou se začaly sypat další neduhy. Teď mě chtějí naopak léčit, nejlépe všichni najednou a všichni po svém. Podle mého názoru je dobře, že jste svoji cestu popsala. Paní Koníčkové se divím, že Váš článek vůbec čte a hlavně, že na něj tak reaguje. Přeji Vám jen zdraví.
Silvie Svobodová
Milá Zuzano, mně je 51, menopauza, resp. to předtím je celkem šílené, než jsem čekala, ale mám za sebou story, nález na plicích, CT, bulka v prsu.. psychiatrie, jsem ráda a vděčná, že žiju, s návaly, padáním vlasů..
Romana Koníčková
Jsem už taky přezrálá a steskům nerozumím. Také mám za sebou onkologickou léčbu. Popsat to dokážu jen před svými nejbližšími a čemu poslouží tyto a podobné články, nevím. Myslím si, že současné touhy po "sdílení" jsou víc projevem slabošství než čehokoli jiného. Holt každý jsme jiný.
Jitka Hašková
Já už jsem přezrálá. 30 let po přechodu. Nebylo to jednoduché, zvládnout jsem to musela.
Mirka Nulíčková
Njn, umíš ty těžký životní chvíle zvládnout i popsat s grácií.
Jitka Caklová
Zodpovědnost za své zdraví jsem po K.S. převzala zpět na sebe. Po třech měsících, na jedné z kontrol jsem se dozvěděla, že nikdo nevěřil, že přežiji. Tehdy mi pomohla moje nevědomost, že můj život je v ohrožení. Dnes už se smrti nebojím, protože vím do čeho půjdu :-) :-)
Zuzana Zajícová
Paní Jitko, kdybych s to bouličkou nešla, tak už jsem 13 let po smrti... a nechození na preventivní prohlídku je velká nezodpovědnost.
Jitka Caklová
Duše je součástí mého "Já", tak tedy s "D". Duši s "d" má tak akorát jízdní kolo, nebo jiná kola, krom bezdušových pneumatik :-) :-)
Naděžda Špásová
Podobu léčbu jsem taky zažila. To takhle byl únor 2009, měla jsem nějaké potíže, bylo mi tenkrát 56. Měli jsme nového p. doktora gynekologa, šéfová mě k němu objednala. Byl podvečer, pan doktor mě prohlédl, vyděsil se a bylo to. Rakovina dělohy jak vyšitá. No a do práce už jsem nešla, byl únor, druhý den po návštěvě jsem mazala do nemocnice, operace byla v dubnu a do práce jsem se vrátila v září. Otevřená náruč se nekonala, naopak mi bylo naznačeno, že už mě tam nechtějí, vydržela jsem do konce března 2010 a ze dne na den dala výpovědˇ.Tak blaze už mi dlouho nebylo. K panu doktorovi chodím dodnes, vděčím mu za život. Zažít bych to už opravdu nechtěla.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.