Prázdniny v šedesátém osmém
FOTO: Zuzana Šišková

Prázdniny v šedesátém osmém

21. 8. 2024

Ne, ne, nechci psát o dramatických událostech léta 68. Ráda bych pouze doplnila kaleidoskop doby o střípky, které uvízly v paměti jedné skoro třináctileté holky. Střípky, které se čas od času zablýskly v běhu dalších let a byly určitou korekcí při utváření vlastního názoru.

Kde začít střípky skládat? Snad zachycením atmosféry blížícího se léta 68 v malém městečku na západě Čech. Pro třináctiletou holku se nudné místo najednou začalo pozvolna proměňovat. Na místním hřbitově se na starých německých hrobech objevovaly květiny a některé se i dočkaly nových pomníků. Byla vídat naleštěná auta neobvyklých značek a neznámé tváře za hledáčky fotoaparátů.

A učitelský sbor? Atmosféra najednou byla zvláštně jiná, uvolněnější. Až o pár let později se souvislosti propojily.

Na naší základce byla řada neobvykle kvalitních učitelů. Bývalých středoškolských profesorů, jak se povídalo. Moc ráda na ně vzpomínám a snad i proto mám pevné základy třeba z matematiky, dějepisu… Učitel dějepisu byl zároveň knihovník, který dívčinu naučil vnímat knihu jako skrytý poklad, když je správná kniha podaná ve správný čas. A učitel matematiky? Vášnivý fotograf, který půjčoval fotografování chtivým odbornou literaturu i vzácné rady. A matematiku díky němu dívčina vnímala jako hru s nekonečnými možnostmi.

A na druhé straně učitelé, kteří se schovávali za direktivními lejstry, komisemi a možnostmi rozhodovat o jiných, kteří nás, „budoucnost národa“, posouvali jako figurky na šachovnici bez znalosti našich schopností a tužeb kudy se v životě ubírat. Zvláštní, nesourodá sestava.

Až mnohem později mi došlo, že ti první byli v našem malém, zapomenutém městečku za trest a ti druzí dostali za odměnu moc, rozhodovat o jiných.

V blízkém Premonstrátském klášteře, který je dnes architektonickým klenotem, byla vojenská kasárna a vojáci byli středobodem místního společenství. Obrovský park v okolí kláštera jen velmi nesměle připomínal svou dřívější slávu. Staleté stromy se nenechají tak lehce zotročit, i když se mezi jejich kmeny projíždějí pásová vozidla zanechávající hluboké rány.  Jen klášterní knihovna si zachovala svou podobu a respekt svým mezinárodním věhlasem.

Městečko je do dnes obkrouženo hlubokými lesy, které mají drsný ráz, ale pro člověka, který se je naučí milovat, jsou nádherné a plné tajemných voňavých míst, zvuků, slatí a rybníků, které jsou domovem ptactva, hmyzu a léčivých bylin. Lesy propojené loukami, které přímo vyzývají lehnout si do trávy a ponořit se očima do letního nebe, kde vysoko zpívá svou melodii skřivan a plují mraky s prapodivnými tvary. A najednou myslíte jen na to, čemu se mraky podobají. Pro třináctiletou svobodomyslnou dívčinu byly blížící se prázdniny a poslední červnové školní zvonění vytouženým časem a nejraději by posouvala ručičky na hodinách. Už už, aby se mohla toulat po loukách a v lesích s knížkou srčenou pod bundou.

Jenomže blížící se prázdniny 68 měly být jiné, i když dívčina ještě nic netušila. To až dopis, který přišel na konci školního roku, celý ten vytoužený prázdninový čas nasměroval úplně jinak. Na vysvětlenou, dívčina měla částečně ochrnuté nohy po prodělané infekční obrně a dopis přišel z krkonošských lázní, kde se měla léčit z následků. Sedm dlouhých týdnů léčení pod dozorem sestřiček a přísným režimem. Ach svobodo, kde jsi?

Dny a týdny prázdnin pomačkané do neforemných kuliček ze všeho co musíš, ale nic z toho, co chceš, se pomalinku odkutálely. Červenec se přehoupl do srpna a barvy léta dostávaly zasněný výraz blížícího se konce prázdnin. Dny v lázeňské rezervaci plynuly v milosrdném nevědomí pod přísným okem sestřiček, bez informací z vnějšího světa.

A najednou jako když někdo vystřelí z děla. Leknete se, začnete se třást a rozhlížet odkud přichází hrozba. Nemáte kolem sebe nikoho z blízkých. Ozývají se direktivní povely bez laskavého uklidňujícího slova. Nutí vás dívat se na televizní vysílání přetékající zprávami o okupaci a vy ani netušíte, co slovo okupace znamená. Okupace? A sovětskými vojsky? Vždyť mojí nejlepší kamarádkou v lázních byla Gruzínka Ketina a i to v té době bylo součástí Sovětského svazu. Až mnohem mnohem později mi Ketina prozradila, jak její rodina Rusy nenávidí, jak zotročili gruzínský národ a vzali jim vlastní identitu.

Na hlavní budově malých lázní se objevil prapor červeného kříže a zase až s odstupem se dívčina dozvěděla, že je tam proto, aby nedošlo k napadení. Zoufale se chtěla vrátit domů pod mámina ochranitelská křidla. Mít alespoň malou jistotu. Nepřirozeně rychle dospěla. Dívala se otevřenýma očima na všechno dění kolem sebe, vnímala slova i skutky, formovala si názor. Vnímala názory pana Dubčeka i generála Svobody jako svou „cestu“.

A máma, dívčina obdivuhodná máma vyjednala s tátou, který dávno rodinu opustil, aby se alespoň jednou zachoval jako zodpovědný rodič a dceru přivezl přes okupované Čechy domů.

Zvláštní srpnová cesta autem okupovaným Československem zůstala napořád vepsaná v mé (dívčině) paměti. Táta byl ve Východních Čechách s doprovodným vozidlem pro zapůjčené kombajny pro pokračující sklizeň. Doprovodné auto a v něm vzdálený táta a já, vylekaná holka. Za námi dva kombajny. Na silnicích plných tanků, obrněných vozidel a s vojáky s nepřístupným výrazem ve tváři a samopaly přes ramena. Města a městečka plná strachu a smutku v očích lidí, plná tanků a obrněných aut, za městečky táborová ležení okupantů, kde se často pohybovaly i české děti, které vnímaly vše jako hru na vojáky.

Podobný obraz byl i v okolí malého městečka, kde dívčina žila. Okupační vojska tábořila symbolicky naproti hřbitovu. Umřela v nás naděje svobodně se nadechnout. Mít svůj názor a nebát se jej beztrestně říct. Mít přátele roztroušené po světě a svobodně si s nimi psát a navštěvovat se. Vnímat napříč světem všechno obohacující a dostupné ve všemožných oborech od vědy až po hudbu a výtvarné obory. Bez omezení, příkazů a nesmyslných zákazů, dostat šanci naplno využít svůj přirozený potenciál...

Zhaslo v nás světlo na dalších dlouhých dvacet let.  Probudili jsme se až v osmdesátém devátém, ale nejsem si někdy jistá, jestli už jsme otevřeli oči a mysl po dlouhém dvacetiletém destruktivním spánku.

Pořád máme ale naději, že oči otevřeme a probudíme se! Dnes už dávno nejsem dívčina, ale zralá žena, která, tak jako mnoho jiných, dostala v roce 89 druhou šanci a pokouší se jí stále dávat smysl, i když čas ubíhá jako splašené koně.

 

 

 

 

 

 

Letní soutěž 2024 prázdniny vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Ludmila Černá
Paní Šišková, velmi výstižně jste to napsala. Muselo to být pro vás obrovské trauma. Taky mně naskočily vzpomínky, bylo mi o pět let víc. Mockrát mě napadlo, kde bychom jako stát byli, kdyby nepřišel rok 1938, 1948, 1968... A když vidím, co se děje na Ukrajině a slyším výplody některých pseudopolitiků, není mi zrovna dobře "u srdce". To mají lidi fakt tak krátkou paměť?
Vladislava Dejmková
Článek vyjadřuje i mé tehdejší pocity, také mi běhá ještě dnes mráz po zádech.
Danka Rotyková
I dnes, když čtu podobné články či příspěvky zde, mi běhá mráz po zádech. Stále si vybavuji, bohužel, tu úzkost, covemně byla, v té malé 12 leté holce. Nikdy víc bych to nechtěla zažít. Potkávám 1 staršího pána z naší ulice, který se snaží vždy venku někoho ulovit a cpát mu pomaloučku do hlavy své levičácké myšlenky, protože jemu tehdy bylo dobře byl velký stránek. Když ho vidím na dálku, okamžitě měním směr cesty tak, abych se s ním nemusela potkat. Je pro mne jako zlo, které nechci mít ve své blízkosti. Článek jsem přečetla jedním dechem, takže děkuji.
Marie Macková
Dobře jste to vše připomněla. Vaše zážitky byly opravdu velké. Bylo mi 11, seděla jsem s koleny u brady na gauči v kuchyni a strašně jsem si přála, aby to nebylo pravda.
Jitka Caklová
Bylo mi 19 let a jako dcera celoživotně soukromě hospodařícího rolníka si nejsem jistá, že se dnes cítím svobodněji (volněji) než před šestapadesáti lety. Jen mě tak napadá, kdyby nás tehdy "nenapadla" vojska Varšavské smlouvy, mohli jsme být, "tam" kde jsme dnes, o 30 let dřív.
Jiří Dostal
:-) No tak dobře, ale šance se nedostávají, šance se berou... :-)
Rostislav Mraček
Deset hvězdiček! Skvěle jste své pocity popsala.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Jak nákladné budou vaše letošní Vánoce - kolik zhruba utratíte za dárky, jídlo atd.?

Do 3 000 korun

21%

Mezi 3 000 - 6 000 Kč

19%

Mezi 6 000-10 000 Kč

19%

Přes 10 000 Kč

21%

Nevím, neumím to odhadnout

20%