Vzpomínka na srpen 1968

:-) ad H-V-K - Koukám, že se tenkrát informace opravdu šířily pomalu a líně - za puberťáky se dotyčná mládež označovala běžně a prostý lid pozorně sledující politické dění se dohadoval, zda armády po manévrech Šumava v naší zemí zůstanou, nebo se zpoza hranic vrátí, případně kdy. Dokonce se "pražské jaro" a "obrodný proces" chápalo jako kamufláž pro dávno zamýšlené umístění sovětských vojsk (asi 6 divizí) na západní naší hranici, když se zkraje roku 67 nedomluvil Novotný s Brežněvem a Andropovem na Pražském hradě... :-)

Byl to šok pro nás všechny.

Co bylo dál, to už všichni víme... ano, to už všichni víme !!! Na ten den, resp. ráno, nikdy nezapomenu. Byli jsme na dovolené,na chalupě ve Chřibské. Manželka otevřela rádio a tam právě hlásil hlasatel Čs.rozhlasu, že rozhlas je ohrožen. Napadlo mě něco podobného co vás, říkal jsem si proč takovouhle hru dávají hned po ránu. Bylo mě tehdy 27 let, 2 roky ženatý a měli jsme , malého, 9-ti měsíčního syna.

Tenkrát mi bylo patnáct, byla jsem puberťačka, kterou zajímali kluci, zábavy a podobně. Rozsvítilo se mi později, je fakt, že mi to do života naštěstí moc nezasáhlo, politika šla mimo mně. Navíc jsem alergická na dav, vždy musím mít volnou cestu. Davová psychóza mě děsí.

I když jsem byla tehdy malá, na ten strašný den nikdy nezapomenu :-(

Díky za vzpomínku. Na tuhle noc a následující dny nikdo z těch, co je zažili, hned tak nezapomene. Seděla jsem s kamarádem u nás u baráku na podezdívce plotu a sledovali jsme nezvyklý provoz na obloze. A ráno zažila podobný šok jako vy. Taky jsem si myslela, že je to nějaká připomínka května 1945, když jsem zapnula rádio. Jo, přátelská pomoc. Teď pomáhají Ukrajině.

21. srpna 1968 mi bylo 10 let, venku svítilo slunce a já hlídala svého malého bratra. Spokojeně ležel v kočáře a třepal nožkama. Bydlela jsem s rodiči na vesnici. Po úzké cestě jela kolona aut, která se zdála být nekonečná. Z okýnek vykukovali vojáci. Ještě s ostatními dětmi jsme jim mávali. Naši doma o ničem nemluvili. Celkem byl klid....

:-) Ve světle takové vzpomínky je nemístná hláška "nikdo nic neví"... :-)

V srpnu 68 jsem byl předškolák, ale přesto jsou v životě člověka události, které se mu vryjí do paměti už jako dítěti. Ten srpen jsme byli s mámou a sestrou u babičky na Slovensku. Táta byl doma. První epizoda, která se mi vryla do paměti bylo časné ráno 21. srpna. Probudilo nás dunění. V pyžamech, nočních košilích , kabátech přes ně jsme se sousedy běželi na ,,breh" , na svah. Pod námi se valily od Prievidze na Žilinu kolony tanků s bílým pruhem. Že je něco špatného jsem i v dětském mozečku pochopil, protože všichni dospělí brečeli, včetně chlapů, některých bývalých partizánů. Druhý moment byl doma, kdy se máma pokoušela dovolat tátovi. Babička pracovala na dráze a tak měla telefon. Tenkrát se volalo přes ústředny. Máma se dovolala do Ostravy. Spojovatelka v Ostravě do telefonu brečela, že ji nemůže spojit protože jsou okupováni a za zády ji stojí rusák se samopalem. No a to už pak brečela i máma s babičkou a prababičkou. Třetí moment byl, když jsme jeli domů. V Čadci nastoupila do vlaku trojice. Dva civilisti v dlouhých pláštích a ruský voják v tom prošívaném vaťáku a se samopalem. Kontrolovali doklady. Máma předložila občanský průkaz. Sestru měla na kolenou. Ten ruský voják stál nade mnou. Hlaveň samopalu jsem měl před sebou. Já věděl prd. Voják jako voják. Prostě jsem na ten samopal sáhl. Vybavuji si jen dosud jak máma vykřikla : ,,Milánku ne!" A pak už si nepamatuji nic. V Havířově byl klid a mě už zase začalo klasické dětství. Dneska ráno jsem na Seznamu četl vzpomínky pamětníků, viděl fotky z Lliberce, ale i dalších míst. Nerozumím lidem, kteří omlouvají současné Rusko. Ono opravdu platí, že kdo zapomene na minulost a nepoučí se z ní zasloužil by si jí prožít znovu.

Prosím, omluva za *, má jich být 5.