Pro mou zvídavou duši dítěte byly prázdniny u babiček rájem na zemi. Dospělý člověk nemůže rozumět chápání světa dítětem. Ani já, když jsem nedávno našla na google mapách ten báječný dům z mého dětství, nevěřila jsem vlastním očím.
Objevila jsem nízké obyčejné stavení se zahradou a nachýlenými starými jabloněmi k zemi.
„Ahoj stromy, jak se máte?“ pozdravila jsem je v duchu. Stejně, jako jsem s nimi kdysi v minulosti rozprávěla a objímala je dětskýma ručkama. A občas jsem jim láskyplně ulamovala z kmenu plané větvičky. Tak mě to naučila babička.
„Aby stromům zbytečně neodebíraly mízu,“ vysvětlila mi.
„A nebolí je to?“ zajímala jsem se.
„Stromy vnímají, ale samy se větviček zbavit nedokážou. Potřebují všechnu svoji sílu na jablíčka.“ odpověděla mi.
Dítě poznává svět všemi smysly, a celým svým srdcem. Poznává tvary, obrysy, zvuky, chutě i vůně. Ale především prostřednictvím lidí, kteří svět na rozdíl od něj znají už déle a mají s ním ty nejroztodivnější zkušenosti.
Proto i nám, dospělým zpětně připadají domy, místnosti, předměty z dětství o tolik menší a obyčejnější, než v dobách našeho dětství. Je pravda, že jsme na ně dívali i z výšky o půl nebo metr nižší, než jsme nyní. Nadšenýma a natěšenýma, dokořán otevřenýma očima. A do našich dlaní se vešlo o pár borůvek nebo třešní méně, než se do nich vejde dnes.
Ale pokud nám alespoň trocha zázračného pelu z poznávání okolního světa zůstalo na řasách a láskyplné nitky mezi námi a milovanými osobami nejsou zcela přetrženy, můžeme se znovu kdykoliv vracet do těch báječných časů dětského světa.
Do království babičky a dědy vedla vyježděná cesta mezi předními zahradami. Odbočkou z hlavní silnice jste popojeli či popošli dvacet metrů až k domu. Často jsem na tu cestu myslela, když už babička nežila.
Cesta vyježděná od automobilů strejdů a tet, od babiččina jízdního kola. A vyšlapaná všemi obyvateli městečka, kteří kdy u těch dveří zazvonili. U dveří, které pro mě voněly dobrodružstvím, vyšlehanou malinovou pěnou na sladkém třeném piškotu, senem, bylinkami z půdy a láskou. A příslibem zábavy, kterou vám pomohou vymyslet pouze vaši bratranci a sestřenice.
„Rostíčka by bolelo ze studené limonády v krku.“ pronesla teta a přitom míchala lžičkou ve smaltovaném hrnku červenou tekutinu na horkých kamnech v kuchyni. Bublinky v limonádě divoce vířily a odrážely se od stěn hrnečku. Kdyby mohly vyskočit, stejně by neunikly a rozprskly by se mezi plechy hrnců s jídlem nebo na kamnech. Babička mlčky snaše Markétce, manželce nejstaršího syna Ládíka přikývla.
S bratrem jsme se na sebe nechápavě podívali. Limonádu jsme doma nemívali. Možná tak sifón vyrobený v lahvi s našroubovanou bombičkou, který jsme si stříkali do skleniček od hořčice s připraveným sirupem. A limonádu ohřívanou? V létě? Kdo to kdy slyšel? Jako bych slyšela z bratrovy hlavy jeho myšlenky. Nebo už si povídal sám pro sebe poté, co se stihl nakouknout do limonády, která mezitím přicházela k varu. „To musíme taky vyzkoušet!“
Bratr byl sice o čtyři roky mladší než já, ale byl to rozený průzkumník a pokusman. A na oplátku za to, že se občas nechal ode mě obléct za princeznu jsem mu při výzkumech ráda asistovala.
Rostík byl mazánek z města z kompletní rodiny. A naše sehraná mladší dvojice z rozvedené vesnické rodiny. Díky svému o něco vyššímu věku, mazanosti a lhaní nás bratranec občas přiváděl do komplikovaných situací. Kde mohl, tam škodil. Ale jeho nápady a nadšení nám bylo sympatické.
Někdy bychom se mu rádi pomstili za poťouchlosti, které prováděl babičce. Pokud bychom to uměli vymyslet. Ale naše dětská dušička a svědomí nám to nedovolila. Především její víra v Boha byla pro něj jako červený hadr pro býka.
„Zeptej se babičky, kde je ten její Bůh? Vždyť ho nikdo nevidí! Jenom ona! Copak je neviditelnej?“ naváděl nás.
Rostík, mu říkala pouze maminka, babička a tety. My jsme znali jeho povahu. Proto pro nás byl Rosťou!
Jako poťouchlý ďábel zkoušel babiččinu víru i moji a bratrovu věrnost babičce. Nakonec ho naštěstí potrestaly včelky svými žihadly, když se dědovi pletl bez dovolení ve včelím úlu.
„Jauvajs, to pálí“ stěžoval si, když mu babička cibulí ošetřovala včelí bodnutí ve vlasech. „Kdybys včeličky nechal v klidu pracovat, nikdy by ti neublížily.“ vysvětlovala mu marně.
Včelí úl částečně ukrytý na zahradě za malinovými keři bylo dědečkovým královstvím. Přímým pohledem z okna kuchyně jste však na vstupní dveře úlu nedohlédli. A Rosťa využil chvilky, kdy se nepřistižen vydal dveřmi z chodby, která spojovala kuchyň a pracovní místnost. Proklouzl okolo polic s kompoty a odemkl si dřevěné dveře s proskleným okýnkem. Vloudil se tajně do úlu a chtěl si sám prohlížet plástve. Naštěstí si je včelky ohlídaly samy. Svými ostrými žihadly jako šavlemi.
Kromě úlu měl děda na starosti, stodolu, pole a louky. Starost o zvířectvo ve chlívcích už měli s babičkou rozděleno napůl. A tak díky pracovnímu nasazení babičky i dědy nám dětem zbývalo dostatečné množství času na průzkum velkého domu, půdy, seníku i stodoly.
Poštípanému Rostíkovi mezitím už otrnulo a tak pro všechna vnoučata plánoval další zábavu.
„Babi, můžeme si půjčit ze stodoly chůdy?“ zeptal se. Mně i bratrovi údivem spadla brada skoro až na prsa, pod ušmudlaným tričkem.
„Chůdy?“ O těch jsme nikdy neslyšeli!
Brzy jsme se s nimi důkladně seznámili na kopcovitém dvorku. Kopeček byl praktický při sjíždění na kole. Ale u chůd tomu bylo spíše naopak. Začali jsme se proto učit chůzí na chůdách do kopce.
Jen u toho seznamování naše hubená dětská kolínka i lokty trochu úpěly. Námahou i bolestí. A získaly nějaký ten prázdninový škrábanec a bouli na památku navíc. Ale připadali jsme si jako cirkusoví artisté při nácviku na vystoupení v manéži. A ti přece musí něco vydržet!
A Rosťovi? Tomu bylo prozatím pro ten den odpuštěno.
