Mami, kdy ty se konečně zklidníš? Tu větu nedávno vyslovil můj syn a myslím, že ji nemyslel nijak láskyplně. Byla to výtka. Nebyla jsem totiž ochotna předem sladit svůj program s tím jeho. „Nevím,“ odpovídala jsem opakovaně na dotazy, které víkendy budu hlídat jeho psa, které dny kočky mé dcery, které další dny věnuji výletům s vnoučaty.
Loni jsem se s mladými dohodla, že pojedu s vnoučaty na týden do Beskyd ke kamarádce na chalupu, ale krátce předtím mi oznámili, že se rozhodli jet na last minut zájezd k moři. Když jsem s malými plánovala poté výlet na hrad, na poslední chvíli řekli, že děti jedou na oslavu narozenin kamarádky. Jenže přesto si syn myslí, že bych měla být neustále připravena a mít volno, kdykoli oni budou potřebovat. Na jaře mi dcera telefonovala, že přijede v sobotu na návštěvu s vnučkou. Když jsem jí řekla, že ten den jedu na knižní veletrh do Prahy, divila se a reagovala slovy: „Že se ti chce pořád někde lítat.“
Začala jsem přemýšlet nad tím, co mi vlastně dělá radost ze života. S manželem jsme často chodívali v mládí tančit, jen tak si sednout na víno, na návštěvy k přátelům. Jezdívali jsme na podnikové rekreace, kde byla legrace a zábava. Manžel hrát volejbal, takže měl partu přátel, se kterými jsme taky vyráželi ven. Když zemřel, rozhodla jsem se, že svůj život nezměním. Že nebudu jako ty vdovy, které jen sedí doma a tváří se jako můry. Nechtěla jsem dávat světu najevo, že je mi smutno.
Pravda je, že někteří přátelé z volejbalu nebo z manželovy práce, odpadli, nicméně díky tomu, že chodím do společnosti, jsem si našla nové. V kurzu angličtiny jsem se seznámila s fajn holkama v mém věku, pár kamarádek mám z práce, ze školy. Chodím často do knihovny, tam máme klub čtenářů, povídáme si o knížkách, jezdíme na besedy se spisovateli, na akce spojené s literaturou. Také chodím číst jedné nevidomé paní do domova seniorů. O víkendech chodívám do divadla nebo vyrážím s partou turistů na nenáročné výšlapy. Mám každý den program. Každý den, jako bych chodila do práce. Vyhovuje mi to. Jistěže jsem ráda s vnoučaty a těším se na ně, jen nejsem ta babička, která sedí doma, čeká až zavolají a vždy má čas. Když jim volám já a chci něco domluvit, zpravidla říkají, že se jim to hodí, že se ozvou. No a pak se neozvou.
Možná dělám chybu, že věnuji více času sobě, svým zájmům, svým známým než rodině. Ale já potřebuji být venku, ve společnosti. Lidé jsou různí, znám samotářské typy. Ale já jsem nervózní, když jsem dva dny sama doma, nebaví mě koukat na televizi, do počítače. Ráda se dávám s lidmi do řeči, stačí mi promluvit s prodavačkou nebo s paní, co venčí pejska v parku, a hned se cítím lépe. Ráda se nalíčím, obléknu, chodím na vernisáže, na různé besedy, vždyť je tolik akcí, na kterých senioři nemusí platit nebo platí jen symbolické částky.
Syn mi jednou řekl, že moje neustálé kontaktování se s lidmi někomu může být nepříjemné až otravné. Zaskočil mě tím. Je pravda, že jsem typ, který se nebojí někoho oslovit. Někdy je z toho příjemné povídání, někdy cítím, že dotyčný nemá náladu, no tak v konverzaci nepokračuju. Ale copak je něco špatného na tom, že se cestou do Beskyd ve vlaku nebo v autobusu dám do řeči s někým, kdo sedí vedle mě? Možná někomu připadám jako ukecaná bába, ale mně to dává sílu, elán, radost.
Syn, snacha, dcera i zeť mou touhu po společenském životě nechápou. Když se dozvěděli, že se scházím s jedním mužem, začali mi vyprávět hrůzostrašné historky o vdovách, které naletěly různým podvodníkům. „Mami, přece si nemyslíš, že je normální hledat si v tomto věku chlapa,“ řekl syn. Jenže já jsem jen byla párkrát na kafe a v divadle s jedním mužem ze sousedství, vdovcem. O nic nešlo, prostě si občas někam vyjdeme, on také není rád sám, popsal mi své pocity, které jsou stejné jako ty moje. Potřebuje být venku, mezi lidmi, mluvit s lidmi. Ale syn i dcera za tím hned vidí bůhvíco.
Docela mě jejich nepochopení štve. Mám pocit, že si myslí, že bych jim měla být více k dispozici. Že by byli raději, kdybych byla tichá, chápavá babička, která čeká, až rodina zavolá a hned jim jde péct buchty. Mrzí mě to, protože mi záleží na tom, abychom spolu dobře vycházeli a vždy je ráda vidím. Ale zároveň vím, že prožívám poslední roky života, kdy jsem ještě zdravá a schopná se bavit. Tak je nechci promarnit. A je mi líto, že mi moji nejbližší v tomto směru vůbec nerozumí.
(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
