Pondělí 29. července
Milý deníčku, před časem jsem dostala takový docela vzácný dar. Dostala jsem čas. Čas pro sebe. Co víc si může člověk přát?
Tento dar jsem dostala od naší dcery. Přijede na celý týden a bude doma s tatínkem, postará se o vše potřebné a já si mám vybrat nějaké wellness, týden v lázních a nebo tak něco, co budu chtít.
Po pobytu v lázních a nebo na wellnessu jsem fakt netoužila. Miluji vodní plochy a jejich fotografování. Nechtěla jsem cestovat přes půl republiky a tak byl výběr lokality docela snadný.
Hlučín a jeho jezero, Kozmické ptačí louky, Děhylovské rybníky.
Dcera jednala rychle a zamluvila mi ubytování v penzionu Terezka prakticky na břehu Hlučínského jezera, které vzniklo zatopením bývalé štěrkovny. Říká se, že je to jedna z nejčistších nádrží v kraji a tak je to skvělé místo nejen na koupání, ale také na provozování všech možných vodních sportů.
Rodinka mě do Hlučína zaveze a budeme mít tak i rodinný výlet.
Penzion Terezka už při vstupu na nádvoří penzionu vás mile potěší spousta květin v oknech, pěkné venkovní posezení i lavice zvoucí k odpočinku. A pokojíček? Jak pro panenku, čisťounký, vše vzorně nachystané. Všude čisto a voňavo. V oknech žaluzie a sítě proti hmyzu. Dávám pět hvězdiček. V penzionu poskytují snídaně, ochotný majitel však hned doporučí restaurace v blízkém okolí, kde se dobře vaří. Sám preferuje Starou celnici, uvidím a třeba i vyzkouším.
Po krátké procházce k jezeru přejíždíme do centra Hlučína na zmrzlinu a kafíčko. Odmítnu odvoz zpět a zůstávám sama, pěšky se vracím do penzionu a pak už začíná má toulka s fotoaparátem kolem jezera.
Jezero je krásné, třpytí se v odpoledním slunci. Dobrý dojem kazí doslova hromady odpadků, které ještě nebyly odklizeny po poslední veřejné akci.
Nejkrásnější však je západ slunka nad jezerem. Miluji východy a západy slunka, nemohu se odtrhnout a fotím.
Elena
Úterý 30. července
Vstala jsem o půl šesté a před šestou jsem už trajdala kolem vody. Jezero bylo klidné, nad hladinou se vznášel jemný opar. Sluníčko si dávalo záležet a ohřívalo těch pár rybářů na břehu. Jen tak z čiré radosti mačkám spoušť, když se za mnou ozve: slečno, nenašla jste kabelku Hellou Kity. Mírně se pootočím, to aby tázající nedostal z té slečny šok, a říkám, že bohužel. Našla jsem jen trochu jetý lesk na rty, zůstal v trávě. Po snídani (včerejší císařský rohlík) vyrážím do města. Šetřím nožky a jedu autobusem. Mám jasný cíl. Židovský hřbitov. Nevěřili byste, ale až třetí člověk ví, kde to je. Ale prý je to daleko. Tak se vracím na náměstí, město se teprve probouzí. Ale mám štěstí. Obchůdek se starožitnostmi je otevřený. Mám ráda tyto obchody, ani nemusím nic kupovat, jen nostalgicky vzpomínám na zašlé časy. Padnou mi do oka dva malé dezertní talířky. Už vím, komu bych je měla přivést. Ale zatím je nekupuji, když je ten hřbitov daleko, tak ať je netahám.
Ocitám se u hřbitovního kostela sv. Markéty, za ním se rozprostírá ohromný hřbitov. Krásně upravený a zde potkávám cyklistu seniora. A ten, protože je hlučínský rodák, mě konečně nasměruje správným směrem.
Pan Dietrich, je ročník 1942 a je úplně úžasný. Věk je u něj opravdu jen číslo. Vypráví mi, že hřbitov byl zdevastován v době války, od oficiální verze se ta jeho poněkud liší. Před židovským hřbitovem je ruský vojenský hřbitov, když tento zakládali, musel židovský ustoupit a zůstalo tam v rohu pouze torzo náhrobků. V roce 2008 se židovský hřbitov obnovoval a přišlo se na to, že odstraněné náhrobky byly použity na zpevnění břehů místního potoka. Tyto pak byly z břehů vyzvednuty a na hřbitově vyrostla malá mohyla obložená právě těmito náhrobky.
Při zpáteční cestě si dávám kafíčko v místní cukrárně. A znovu se potkávám s panem Dietrichem. Mám z toho opravdu radost a dozvídám se, že kdysi dávno jeden rok sloužil jako voják základní vojenské služby v Jeseníku. Od té doby každý rok k nám jezdí, tam vlakem a zpět, podržte se, kus cesty na elektro kole. Klobouk dolů.
Za dopoledne jsem našlapala Hlučínem 9 kilometrů.
Odpolední setkání bylo svolané narychlo. Sešli jsme se tři íčkařky a za sebe mohu prohlásit, že mi s nimi bylo hezky. Eliška přijela z Ostravy, Maruška nastartovala své autíčko ve Vřesině. Nejhlubší zážitek ve mně zanechala obec Píšť. Maruška v této obci chodila čtyři roky do základní školy, hned vedle kostela, dnes je tam domov s pečovatelskou službou. A ti, co kdysi prohlašovali, že do této budovy již nikdy nevstoupí, zde dožívají svůj život.
U kostela byla kdysi docela nevyužitá farní zahrada. A teď je to místo pro setkávání, slouží se zde i mše a konají poutě. Místo, které je nabité pozitivní energií nebo klidem, jak chcete. Místo, kde je překrásná křížová cesta i s velkým obrazem Poslední večeře páně. Místo, které stojí za zhlédnutí, posezení a rozjímání.
Elena
