Když se u nás koncem července zastavili při návratu z Vysokých Tater naše starší dcera s manželem na pravidelnou týdenní dovolenou, a pozvali nás na výlet na Lysou horu, moc dlouho jsme se nerozmýšleli. Do auta se vešel ještě nejstarší vnuk od mladší dcery. Bylo nás pět, a zastupovali jsme tři generace.
V pondělí 29. července v 10 dopoledne jsme vystoupili na parkovišti v obci Malenovice, a vydali se na 6 km výstup na horu vysokou 1323 m, s převýšením 883 m. Den byl jako malovaný, po dešti se ochladilo, ideální podmínky. Cestou jsme míjeli turisty, kteří už se vraceli seshora, a taky jejich čtyřnohé parťáky. Ještě nikdy jsem za jediný den neviděla tolik pejsků různých plemen. Ze začátku jsem si dokonce pamatovala i jejich jména.
Byla jsem si vědoma, že jsem nejslabší článek řetězu, proto mi bylo dovoleno určovat tempo výstupu. Asi 150 m před vrcholem jsem měla krizi, kterou jsem nakonec zvládla. Byl to můj pátý výstup na tuto magickou horu. Výhledy do údolí na všechny čtyři světové strany jsou nezapomenutelné. Na vrcholu se to hemžilo turisty i jejich čtyřnohými miláčky, a bylo vidět, že všichni si tu atmosféru užívají.
Na terase Bezručovy chaty bylo živo, a nabídka občerstvení byla široká. U nás to vyhrála polévka zelňačka a vychlazené nápoje. Ještě jsme se přesunuli na vyhlídku, a potom jsme nastoupili na kamenitý sestupový chodník. Sestup byl náročnější, než jsme čekali, a trval nám skoro stejně jako výstup.
Docela unavení jsme se ještě zastavili v hospůdce U Veličků na výborné domácí linecké koláčky a doplnění tekutin. K autu jsme to měli už jen dva kilometry. Přes Rožnov pod Radhoštěm a Valašské Meziříčí jsme se bez nehody dopravili do bezpečí domova.
Pro nás s Mirkem to bylo naposledy, už nikdy na Lysou horu nepolezem. Tak to v životě bývá, všechno jednou skončí, ale vzpomínky nám zůstanou.
