Lenost, která mohla mít fatální následky
Ilustrační foto: Pixabay

Lenost, která mohla mít fatální následky

2. 8. 2024

Dovolil jsem si luxus. Být líný. Nebyl to dobrý počin. Šlo mi o život. V neděli jsem se vrátil z dovolené na Slovensku. Někteří nad ní i ohrnují nos. Je to krásná země plná nádherné přírody a příjemných, přátelských lidí. Hlavně se s nimi domluvíme bez výuky cizího jazyka a jsme si navzájem blízcí.

Jel jsem tam se synem a vnučkou. Žena se odhlásila. Má závratě a pohledy do hlubin jí nedělá dobře. Zato nám navařila plno chutného jídla, která já jen sterilizoval. Tentokrát jsme si vybrali krajinu vodopádů, divokých strží a kaňonů, kde si voda, která pramení na vrcholu, razí milióny let cestu skalami. Je to přírodní národní park Slovenský Ráj. Ubytováni jsme byli v útulném penzionu přímo naproti vstupu do Národního parku v apartmánu s kuchyňkou. Také jsme tam poznali jeskyně zařazené do dědictví památek UNESCO. Přidali jsme si ještě mohutný hrad a lesní železnici.

Právě absolvujeme již třetí roklinu lemovanou vodopády a skalními propady. Jdeme vzhůru proti proudu potoka. Syn s vnučkou skáčou z kamene na kámen, aby boty nesmočili. Já jdu přímo. Korytem. Boty mi uschnou. Je to pohodlnější. Musím šetřit na výstup síly. První technická pomůcka na obzoru. První žebřík. Kolmo po něm stoupám. Vzhůru do nebes. Po pravé ruce se řítí vody. Krůpěje vodopádu mi češou pěšinku. Chladí zpocené čelo. Potom stoupáme úzkým kaňonem po latích. Pod námi prázdno. Není čeho se chytit. Po sedmdesátce cítím, že mám problémy s rovnováhou a zřítit se do hlubiny pode mnou by mohl znamenat můj konec. Někdy tuto překážku překonávám po čtyřech. Je to jistější. Jsem rád, že jsme konečně po 3 hodinách obtížného výstupu nahoře. Bliká mi v hlavě: „Teď cesta dolů normální lesní cestou bude jistě brnkačka“.

Přidal jsem do kroku. Těším se na sprchu a segetínský guláš. Ostatním jsem se vzdálil. Cesta se klikatí prudce dolů. Po kilometru dole pod kopcem jsem si uvědomil, že nejdu po značce. Nějak mě to táhlo jednoduše dolů a odbočku vlevo jsem minul. Jako zkušený turista vím, že je pravidlo vrátit se zpět na značení a pokračovat správným směrem. Ozvala se ta potvora. Lenost. To mám opět vystoupat to převýšení? Přece se z lesa nějak vymotám. Zapomněl jsem, že nejsem v Beskydech, ale v divočině. Plné zrádných roklin, kde voda padá kolmo dolů.

Vidím v dálce mezi stromy prosvítat slunce. Dám se tímto směrem. Zvažovala se tam mýtinka, kde pramenil potůček, který se měnil v potok. Půjdu podél něho a on mě vyvede. Cesta kolem něj byla složitá. Plná spadaných stromů, které jsem musel přelézat a klestit si cestu kopřivami. Hmyz mě otravoval. Ujdu několik stovek metrů a slyším rachot padající vody. Stojím nad srázem, kde vody po převisu padají do jícnu skal. Tak tady to nepůjde. Konečně se ozval rozum. Zpět na značku! Hučí mi v hlavě: „Ty idiote líná, už jsi mohl být doma“! Zjišťuji, že mi ubývají síly. Jsem unavený. Také jsem si vzpomněl na nápis na vrcholu doliny. Jak se máme chovat, když potkáme medvěda. „Nedívat se mu do očí a tiše vycouvat“. Klidně se na tomto osamělém místě mohl objevit.

Cesta zpět byla úmorná. Poznal jsem sílu života. Myslíme si, že už nemůžeme, ale není to pravda. Nebezpečí v nás vyburcuje ohromné množství energie, o které nám není známo. Kolena a ruce jsem měl rozškrábané do krve. Popadané stromy jsem neměl sílu přelézat, tak jsem je podlézal. Jako když jsem na vojně cvičil plazení po břiše. Muselo to působit směšně, jak sedmdesátiletý dědek se kroutí pod dřevinami. Nejnebezpečnější byly úlomky větví na spadlých stromech, které byly ostré jako jehly. Chybný krok nebo uklouznutí, tak mě probodly a nikdo by mě tady nenašel. Já pitomec ještě nechal mobil v nabíječce. Tady to přece znám. Je to má oblíbená destinace. Jsem tady přece poosmé. Jenže jsem zapomněl na lenost.

Teprve teď jsem si uvědomil, co jsem způsobil. Co se muselo honit v hlavě mých blízkých, když mě hodiny marně vyhlíželi. Syn nakonec zavolal ženě, která mu sdělila, že mé zmizení má nahlásit horské službě. On tam zavolal. Vyptávali se ho, jak vypadám, kde jsme se naposled rozešli a další údaje. „Rozjedeme pátrání v bočních roklinách (ty hlavní jsou zpřístupněné) tam lidé většinou zabloudí“. Chybělo ještě 20 minut do zahájení akce, když jsem se objevil. Výjezd byl odvolán. 

Celý život jsem se snažil nebýt líný. Jenže tentokrát lenost mě přeprala. Beru si to i ve vyšším věku jako poučení a jedu dál.

 

 

 

 

 

 

cestování Můj příběh Slovensko
Hodnocení:
(4.7 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Vlastimila Kosorínová
SE ZNAČKY SE NESMI ZEJJIT
Ludmila Černá
Smekám. Jste dobrý, že jste vytrval. Já bych to nedala. Jednou jsem podobně jako vy zabloudila, na houbách. Vyšla jsem tak 4km od místa, kde jsme měli auto. Věděla jsem, kde jsem, jenže jsem byla líná to obcházet po silnici a vzala to zkratkou. Nebylo to tak dramatické, ale taky jsem si naběhla. Jo, mobil jsem měla, ale signál tam nebyl a právě dík tomu jsem "zabloudila", protože jsem spoléhala na telefon. Ale nebyla jsem jediná. Za týden jsem tam "zachraňovala" mladíka. Stál na silnici a zoufale koukal do mobilu. Ten ale fakt nevěděl, kde je. Tak jsem ho naložila a odvezla na silnici, kterou už znal, do Kroučové.
Hana Rypáčková
Pěkně napínavé. Bez mobilu ani ránu, ale když v pustině někdy není signál ? Honem se vracet !
Zdenka Jírová
Jste dobrý, že jste to nevzdal a došel. Ale je pravda, že lenost se nevyplácí.
Eva Mužíková
Slovenský ráj jsem navštívila ve svých třiceti letech, Byla jsem nadšená, Přála jsem si podivat se tam ještě jednou, ale nepodařilo se mi to. Vžila jsem se do Vašeho líčeni sestupu a smekám, že jste to zvládl. Teda včetně toho návratu.
Marie Měchurová
Na Slovensko vyrážíme na pát dní každý rok. Máme ho moc rádi. Letos v září budou opět Roháče. Slovenský Ráj se žebříkama je docela náročný. Zatím jsme se tam neztratili, ale u nás v Beskydech ano.
Jiří Dostal
:-) Kdo žije pilně sám sebou, není líný užívat mapu a učit se zpaměti trasy :-)
Alena Velková
Také jsme se ztratili v divočině a to hned dvakrát, díky lenosti mého manžela... zažila jsem spoustu strachu, protože se blížila tma... od té doby trasu řídím vždycky já :-)
Jana Jurečková
Já se tak před lety ztratila v lesích okolo Karlovy Studánky. Naštěstí jsem potkala skupinu turistů a ti mi ukázali cestu na Hvězdu. Jinak bych asi byla zoufalá.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 52. týden

U tradic zůstaneme i na přelomu roku 2024 a 2025. Kvízové otázky tohoto týdne se budou týkat tradic novoročních.