A abych se nějak odměnil, výlet jsem se rozhodl zakončit v pivovaru Berounský medvěd nedaleko nádraží Beroun. A začal jsem vytvářet itinerář, jak tato místa propojit, aby byla za jeden den dosažitelná a schůdná i pro věkovou skupinu 70+.
A zde je výsledek situovaný na víkendové dny, tj. sobotu nebo neděli (ve všední dny jsou uvedená dopravní spojení četnější):
Z autobusového terminálu Zličín, kde končí linka metra B, jede autobus 311 v 7:50 nebo v 11:27 do stanice Bubovice-Višňovka. Tam se vystoupí, přejde ulice a jde se nenápadnou stezkou kolmou na hlavní silnici, na jejímž začátku je stříška s tabulkou „Chráněná krajinná oblast Český kras“. Po 1,1 km chůze celkem po rovince bez žádného odbočování se dojde do vstupní brány Solvayových lomů (viz úvodní obrázek k článku). Kousek před branou je symbolický ukazatel železničního přejezdu.
Po cestě lze přitom obdivovat rozkvetlé luční kvítí. Tato mnou popsaná neznačená cesta je do Solvayových lomů nejkratší!
Areál tzv. Solvayových lomů získal název podle belgické firmy Solvay, zabývající se zpracováním vápence, typické horniny pro Český kras. Těžba začala v roce 1918 a až do roku 1964 se zde těžily prvohorní vápence ze spodního devonu a podle kvality se používaly na výrobu cementu, vápna, chemických produktů a na stavební kámen. Ukončení těžby proběhlo v době, kdy se na rekultivace nekladl velký důraz. Lom byl ponechán svému osudu, což paradoxně přispělo k jeho přirozené revitalizaci. V lomu nyní žijí bohatá společenství rostlin a živočichů, což je popsáno a vyobrazeno na naučných panelech v areálu. Na počátku 21. století byla plocha areálu osázena různými druhy dřevin pro výukové účely. Celá historie lomů je popsána na jednom z panelů. V roce 1998 zde byl otevřen hornický skanzen. V rámci prohlídky se dá svézt důlním vláčkem a podívat se do místní štoly a muzea. Projížďka po úzkorozchodné železnici trvá cca 20 minut a koná se ve stanovených dnech od května do října od 11 do 15:30 hodin. V pondělí je vždy ale zavřeno Vstupenka na vláček stojí 120 Kč a senioři nemají žádnou slevu (www.kudyznudy.cz/aktivity/skanzen-solvayovy-lomy-v-ceskem-krasu). Kromě důlního vláčku se lze příležitostně svézt též parním vlakem Bronhilde. Jízdy tímto parním vlakem se však konají letos již jen 20. a 21. července a 3. a 4. srpna (www.kudyznudy.cz/akce/parni-jizdy-ve-skanzenu-solvayovy-lomy). Já měl štěstí, že jsem vycházku absolvoval 23. června, kdy nejel důlní vláček, ale jel právě parní vlak Bronhilde.
Lepší je ze Zličína vyjet hned v 7:50 hodin, protože v mezidobí do první jízdy vláčkem v 11 hodin si lze projít areál a obdivovat nejrůznější relikvie, důlní techniku a kolejová vozidla z dob provozu lomu (např. obrovské dempry, což jsou velké sklápěcí nákladní automobily konstruované pro provoz v povrchových lomech), a případně navštívit za další vstupné místní školu a muzeum. Kousek od demprů je pod širým nebem umístěná naučná expozice převážně vápencových hornin s jejich názvy a vysvětlujícími popisky.
Po prohlídce skanzenu a jízdě vláčkem se naučnou stezkou Svatojánký okruh (vede podél kolejí vláčku až k jeho nejzazšímu obratišti, kde se uhne doleva) dostaneme na vyhlídku nad Svatým Janem pod Skalou. Mohutná svislá skalní stěna Skála (438 m) s křížkem na vrcholu je tvořena silurskými vápenci. Pozor, zde opatrně, protože kloužou! Relativní výška nad údolím je 180 m. Z vrcholu je výhled do údolí Loděnice i Berounky, na kopce kolem Karlštejna a na Tetín. Přímo pod vrcholem se rozkládá obec Svatý Jan pod Skalou. Pár desítek metrů pod křížkem je vstupní otvor do velké nepřístupné jeskyně. Hřeben Skály byl pravěkým výšinným sídlištěm již v 7. stol. před n.l., později pak hradištěm.
Z vyhlídky se vrátíme zpět cca 300 metrů, kde odbočíme vlevo a po přírodním schodišti z prken a kmenů stromů budeme poměrně strmě klesat cca 50 minut do 2 km vzdálené vesnice Svatý Jan pod Skalou. Ale stále je to lepší než šplhat opačným směrem nahoru z vesnice ke křížku! To pro věkovou kategorii 70+ už není!
Asi v polovině cesty do vesnice na ostrohu nad údolím budeme míjet barokní kapli Povýšení svatého Kříže z roku 1714. Je postavena v místě, kde se podle legendy zjevil poustevníku Ivanovi sv. Jan Křtitel. Byla postavena podle návrhu Kryštofa Dientzenhofera a do roku 1865 měla půdorys řeckého kříže se čtyřmi souměrnými štíty. Při opravě však byly dva protilehlé štíty zbořeny a kaple dostala dnešní podobu. Interiér kaple byl v roce 1763 vyzdoben nástropní freskou s motivem „Nalezení sv. Kříže císařovnou Helenou“ od barokního malíře Jana Václava Spitzera. Ve věžičce kaple je umístěn zvon.
Při vstupu do vesnice ohromí svou dominantou dvoupatrový raně barokní benediktínský klášter s přilehlým barokním kostelem Narození sv. Jana Křtitele. A otočíme-li hlavu zpět, uvidíme 50 až 60 metrů vysoký pás impozantních vápencových masivů Svatojánské skalní stěny, která se v nejvyšším místě vypíná do výšky 150 metrů nad klášter. A zahřeje nás hezký pocit, že právě z těch výšin jsme od křížku do vesnice sešli.
Dějiny kláštera se začaly psát v 11. století, kdy v jeskyni vznikla první kaple. Poté, co byly objeveny údajné ostatky sv. Ivana, který žil v jeskyni jako poustevník, se v závěru 16. století stalo ze Svatého Jana pod Skalou vyhledávané poutní místo. Budovy kláštera vznikly v letech 1653 až 1661. V 18. století se klášter dočkal úprav od architektů Kryštofa a Kiliána Ignáce Dientzenhoferových. Klášter byl zrušen roku 1785 a přeměněn na zámek. Od roku 1925 v něm byla škola. 1. ledna 1950 bylo zařízení oficiálně nazváno Tábor nucených prací. Vězňové docházeli do okolních lomů na těžké práce. Po zrušení tábora byl objekt v letech 1951 až 1953 přestavěn na ženskou věznici. Ta byla po nátlaku Mezinárodního Červeného kříže v květnu 1955 zrušena. Později byla v klášteře škola pro příslušníky komunistické tajné policie StB, nakonec od roku 1985 archiv tehdejšího ministerstva vnitra. V současnosti v něm působí Svatojánská kolej a Vyšší odborná škola pedagogická, a tedy není pro veřejnost přístupný.
Ale přístupný je naopak ke klášteru přiléhající kostel Narození svatého Jana Křtitele s jeskyní svatého Ivana, raně barokní stavba z let 1657 až 1661 postavená podle plánů Carla Luraga. Uprostřed kostela stojí náhrobek svatého Ivana, ve kterém je umístěna schránka se světcovými ostatky. Na hlavním oltáři je velký obraz „Zjevení sv. Jana Křtitele poustevníku Ivanovi“ z roku 1695. Kostel je přitesán do pukliny původní travertinové jeskyně, čímž je propojen se starým skalním kostelem – jeskyní svatého Ivana. Travertinová jeskyně zdobená původní krápníkovou výzdobou je v zadní části kostela zachována. V kryptě byli od roku 1712 pohřbíváni mniši z kláštera. Dodnes jsou patrné zazděné hrobky ve třech řadách nad sebou. Dále lze v jeskyni spatřit skalní komín ve stropě zvaný Čertova díra, Ivanovo lůžko - kámen, na kterém poutník usnul po návratu z Tetínského hradu, kde byl přepaden a zbit pohanským pastýřem, a též kámen, do něhož jsou podle legendy vytlačeny stopy chodidel poustevníka Ivana. Na „Ivanův“ kámen poklekli dokonce i mnozí císařové, aby se na něm pomodlili.
Venku hned vedle kostela pod oknem Ivanovy jeskyně vyvěrá silný pramen léčivé vody, pramen svatého Ivana. Voda teče dlouhou trasou nitrem vápencových skal, má celoročně teplotu 8 až 9 stupňů a nikdy nezamrzá. Obsahuje vápenato-hořečnaté soli. V minulosti byla voda stáčena do lahví a prodávána jako minerální voda „Ivanka“ (viz obrázek historické vyhlášky). Vodu si lze načepovat a osvěžit se na další cestu, a to raději ze silného pramene venku, k němuž vede dřevěná lávka, než z historické (ale funkční) pumpy před vstupem ke studánce s informační cedulkou za zdí kostela. Pumpa je ovládána tlačítkem na zdi kostela a teče po jeho stisknutí. Nad pumpou je informace o složení minerálního pramene.
Osvěženi pramenitou vodou přejdeme most přes potok Loděnice zvaný Kačák a za ním zahneme po silnici doprava. Po cca 250 metrech dojdeme k obecnímu hřbitovu s kaplí svatého Maxmiliána postavenou v neogotickém slohu, kterou projektoval Bernhard Grueber. V kryptě kaple se nachází rodinná hrobka Bergerů. Kapli s rodinnou hrobkou dal postavit v letech 1847 až 1849 JUDr. Maxmilián Berger, předseda spolku pro postavení Národního divadla v Praze. Na tuto skutečnost upozorňuje deska ve výklenku zdi kaple.
Před vchodem do kaple stojí socha anděla spolu s náhrobkem Karla Bergera. Jako jediný z rodiny Bergerů nebyl uložen do krypty, protože spáchal sebevraždu. Jeden obrázek přibližuje kapli zevnitř.
Vrátíme se zpět k mostu a pokračujeme po hlavní silnici. Hned napravo je Mariánské sousoší. Původní sousoší Panny Marie, sv. Ivana a sv. Jana Křtitele zde bylo postaveno v 18. století. Osud sousoší je spjat s jeho polohou u silnice. V roce 1937 do něj narazilo couvající nákladní auto a řidič vozidla se částečně podílel na financování kopie poškozené sochy. Za necelých 30 let zase vandalové urazili hlavu sochy Panny Marie. Až v roce 2010 se sousoší dočkalo kompletní rekonstrukce, kterou provedl sochař Petr Váňa, který byl mimo jiné hlavním iniciátorem a realizátorem vztyčení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze v roce 2003 a vytvořil pro něj sochu Panny Marie (https://petrvana.info/restaurovani/). Za sousoším následuje informační středisko a naproti němu Svatojánské muzeum. V dálce se rýsuje rodinný hotel Obecná škola, který byl postaven na místě, kde kdysi stála stará obecní škola.
A nyní jsou dvě možnosti: buď jít po červené značce cca 5 km pozvolně klesající cestou do Berouna pěšky nebo vyčkat na autobus 425 a podle času s ním odjet ve 14:15 nebo 16:15 do Berouna. Volba byla jasná – autobus. Ideální je vystoupit v Berouně na stanici U Černého koně. Překvapením byla po výstupu z autobusu veřejnosti otevřená Duslova vila na protější straně ulice, v níž probíhala výstava ilustrací Václava Karla, kterého naše generace znala z nástěnných tabulí písmen v 1.třídě (Živá abeceda), z čítanek prvních ročníků základních škol i z dětského časopisu Mateřídouška (viz https://www.vaclavkarel.cz/index.php/zivotopis/ a https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/3259-vaclav-karel). Ve vile sídlí Městská galerie Beroun a ve třech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat nejen sochy, obrazy, grafiky či keramiku od výtvarníků především z berounského regionu, ale i samotné architektonicky cenné prostory. Součástí galerie je zimní zahrada, která vede do Pakostova sadu. Vše volně přístupné, zdarma.
A pak už pěšky 1,5 km k cíli výletu, rodinnému pivovaru Berounský medvěd, podél Duslovy vily kousíček k autobusové zastávce, u ní doleva po schodech krátkým podloubím na Husovo náměstí a stále přímo kolem rohové budovy Muzea Českého krasu ulicí Slapská a po mostě přes řeku Litavku k vlakovému nádraží. Od něho doprava podél kolejí až do pivovaru (i podle návodných panelů).
Pivovar Berounský medvěd je jedinečný „pivovarský skanzen“, což sami pocítíte na nádvoří před budovou s pozůstatky vojenské techniky. Pivo je vyráběno spodním kvašením z tradičních surovin: pitné vody, ječného sladu, hlávkového chmele a pivovarských kvasnic. V zásobě sladu je pivovar soběstačný, neboť vlastní sladovnu v nedaleké obci Suchomasty. Výběr piv je bohatý – od osmistupňového piva pro cyklisty až po silný výroční speciál Bručoun 25 stupňů silný.
A podle nálady pak již stačí sednout na vlak, který odjíždí na Prahu nejméně každou půlhodinu. A parádní výlet je u konce.
Jak jsem již poznamenal v úvodu, snažil jsem se trasu výletu naplánovat tak, aby byl vhodný i pro věkovou kategorii 70+; to znamená ne moc velká převýšení, minimální vzdálenosti pěších přesunů a hlavně hodně zážitků. Opačný směr z Berouna do Svatého Jana pod Skalou a na vyhlídku s křížkem na vrchu Skála totiž opravdu zvládne jen o hodně mladší odvážná a fyzicky zdatná generace.
Nezbývá než všem, kteří se na tento výlet do nejkrásnějšího místa středních Čech, perly Českého krasu a nejstaršího doloženého poutního místa v Čechách vydají, popřát také hezké počasí.
Použité zdroje:
Fotografie Dušan Brabec
https://cs.wikipedia.org/wiki/Svatý_Jan_pod_Skalou
https://cs.wikipedia.org/wiki/Klášter_Svatý_Jan_pod_Skalou
www.kudyznudy.cz/aktivity/jeskyne-sv-ivana-s-pramenem-svaty-jan-pod-skalou
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kaple_svatého_Maxmiliána_(Svatý_Jan_pod_Skalou)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Duslova_vila_v_Berouně
