Nejdůležitější je chtít, pak to uskutečnit a poté se dostaví spokojenost

Paní Kollinová, jsem rád, že se Vám mé články líbí. Děkuji. Já píši, to co cítím. Je to především fůra mých emocí a citů. Otrávit se, ale nenechám. Jsou tu lidi jako pan Dvořák nebo Dostál, od kterých jsem ještě nic nečetl. Většinou mé všechny i články od jiných poplivou. Téma je nezajímá. Jsou uslintaní zlobou, která v nich klokotá. Musí ven jako pára z hrnce. Upřímně mě je jich líto. Pro ně tady nejsem. Už mě ani nepřekvapí. Jindra

Pane Berko, u vaše minulého článku jsem se přiznala, že ráda čtu vaše články a na tom se nic nemění, ale nechci být "ubrblaná a negativní ženská," dle vašeho vyjádření, tak nebudu komentovat, hvězdičkovat, jen si ráda počtu.

Článek mi zaujal, ale nedokážu posoudit vliv alkoholismu na fungování rodiny.Moji rodiče pili víno v malém množství jen o šábesové večeři, V rodině mého syna se lahev vína otevře při nějaké slavností příležitosti.

Tak jsem nejdřív nechtěla, ale musela A pak se dostavila spokojenost, když se okna lesknou a záclony voní po levanduli. V dospělosti má člověk své možnosti i hranice. Děti se nemohou bránit, tam je to horší.

:-) Kýčovité apely a argumentační klišé svědčí o to, že autor neměl dost vůle se s problematikou lidské vůle solidně seznámit, navíc jako vždy vyjevil svou deprivaci, o jejíž podstatě zřejmě nic neví. :-)

Podobně jako vy jsem se narodila do rodiny alkoholika, navíc se zdravotním postižením. Naštěstí se to spravilo, myslím to postižení. Alkoholik se lety měnil , bylo hůř. Vydupala jsem si školu v Praze, domu jsem jezdila jen na víkend. Pak jsem tam i pracovala. Do rodné vesnice jsem se na chvíli vrátila s manželem a porodit. Alkoholik se opět postaral o to, že jsme se odstěhovali a pak už jsem se tam vracela jen občas. Naštěstí mi zůstali kamarádi z dětství. To, jak si žijeme s manželem, jsme si vybudovali sami. Tak ať se vám stále dobře daří.