Vzpomínky na prázdniny před 50 lety
Ilustrační foto: Pixabay

Vzpomínky na prázdniny před 50 lety

4. 7. 2024

Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole, stát v potoce po kolena ve vodě, stavět hráz z kamení a větví, jen aby byla hlubina. Tak to bylo něco!

Léta byla horká, ovzduší nebylo poničené a čtvero ročních období fungovalo naprosto přesně. Náš oděv byl pro tento účel jednoduchý: modré trenýrky s gumičkou a tričko. Tak jsme proběhali celý čas.

Rodiče nás nenechali jen lenošit, ale museli jsme si také přivydělat na kapesné. Tak třeba stavění panáků na polích. Ve starých filmech je to ještě někde vidět: posekané obilí svázané do snopů a stavěné tak zajímavě, až z toho byl opravdu krásný panák. Obilí na poli vyschlo a vozilo se na mlácení. Na státním statku jsme pak pracovali na sýpce; na půdách jsme přehazovali obilí a měli z toho víceméně zábavu. Brácha ještě chodil pomáhat mlátit k soukromníkům. Byla to šílená práce: stát u mlátičky, házet snopy nahoru, v prachu, špíně a hluku. Nejvíce se prý těšil na svačinu. Dostal velký krajíc chleba silně namazaný sádlem se škvarky a hrnek výborného mléka. To pak byla pochoutka a odměna! 

Moje vnoučata jezdí na bezvadný tábor. Neříká se tomu pionýrský jako za našich časů, ale v podstatě je to stejné: ráno rozcvička, potom výlety, táboráky, písničky, sport. Nic nového pod sluncem. Jeden rozdíl tam však je. Rodiče vezmou auto a v polovině turnusu přijedou za dětmi na návštěvu. Je to prostě takový rodičovský den, kdy pro ně děti připraví nějaký program a je veselo.

Ne tak v letech mého mládí. Já jsem absolvovala pionýrský tábor dvakrát. Dnes na to vzpomínám ráda, ale tehdy mi bylo trochu smutno, a byla i nějaká slzička. Tábor trval tři týdny a člověk se musel umět nějak prosadit a získat kamarády.

Tábor v Hodoníně mám v živé paměti. Pár let po válce ještě nesl stopy bývalého „lágru“ zajatců. Každé ráno se vztyčovala a večer sundávala táborová vlajka a na to musel mít člověk oblečený pionýrský kroj s rudým šátkem na krku. Ten byl naprostou nezbytností. Však jsem taky slavnostně slibovala, když mi byl poprvé uvazován: „Já, mladý pionýr lidově demokratické republiky slibuji před svými druhy, že se budu učit a jednat tak, abych byl platným občanem své milované vlasti.“ To všechno je minulost, ale taková byla doba, ať se nám to líbí, nebo ne.

Druhý tábor byl opět třítýdenní. Bydleli jsme na místním zámku, spali v komnatách a obědvali v zámeckých jídelnách. Krásně se tak devastovaly naše kulturní památky. Chtěla jsem se hrozně zalíbit vedoucí našeho oddílu, studentce Pedagogické fakulty, a podařilo se mi to, až když jsem vyhrála první místo v recitaci. Nebyl to pro mě žádný problém. Báseň Jana Nerudy jsem perfektně znala z hodin českého jazyka. Prostě, už tenkrát ve mně něco bylo!

Bez televize si většina lidí v dnešní době vůbec nedovede představit život. Jsou ale i takoví, kteří tvrdí, že ji nepotřebují. Já sama mám tolik zájmů, a přesto televize k nim patří. Bylo to perfektně načasované, že mě nerozptylovala během dětství. Možná bych byla chytřejší, měla větší rozhled, ale ono to tenkrát stačilo.

Koncem padesátých let už některé domácnosti televizi měly. Přes den nebylo vysílání žádné a večer jsem se rozhodovala, ke komu se půjdu dívat. V televizi toho tenkrát k vidění moc nebylo a o půlnoci se končilo hymnou. Film, detektivka nebo kriminálka, to bylo jen v sobotu. V neděli něco lehkého, neutrálního, zřejmě proto, aby druhý den mohli všichni pracovat a nemysleli na blbosti. V pozdější době bývávaly nedělní seriály, které sledoval snad celý národ, a v pondělí, to bylo téma hovorů na pracovištích.

Co mě ale jako třináctiletou holku zajímalo, byl hokej. Když probíhalo mistrovství světa, hluboce jsme to prožívali a chodili na televizi do místní fabriky. Seděli jsme na dřevěných lavicích jako v kině a fandili. Sovětský svaz, Kanada, Československo. Znala jsem všechny hráče jménem. Když Danda nebo Pantůček útočili na branku „ rusáků“, řvali jsme jako pominutí.

Náš první televizní přijímač měl značku „LOTOS“ a poněkud již větší obrazovku. V jednom pořadu zpíval Matuška se Štědrým nový hit, Mám malý stan, a začali u toho i tancovat. To byl takový průlom, že jsem odvolala maminku z kuchyně, ať se rychle jde podívat. Do té doby totiž zpěváci stáli jako sochy a nehnuli brvou. Začínala léta šedesátá a všechno dostávalo rychlý spád. To však je již jiná kapitola.

 

 

 

 

 

Letní soutěž 2024 Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 24 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Krausová
Krásné vzpomínky, lecos z té doby jsem zažila i já. Milan Pepo - hezké je i Vaše povídání.
Eva Mužíková
Krásné vzpomínky.
Dagmar Vargová
Kremeše si dáváme na Slovensku často. Vždy jsem se domnívala, že je to prostě od slova "krém", nic složitého bych v tom nehledala. Jsou to řezy z listového těsta a mezi dvěma plátky těsta je vysoká vrstva žloutkového krému + vrstva šlehačky. Nahoře bývá cukrová poleva. Vlastně je to podobný zákusek jako žloutkové věnečky se šlehačkou a cukrovou polevou. Jen místo odpalovaného těsta je listové těsto. A místo kulatého tvaru to bývají kostky nebo obdélníky. Je to mňamka :-).
Milan Pepo
Děkuji Jindřichu. Žádné zdroje nemusí nic tvrdit. Je mi to jasné. Pocházíme z Békéscaby. Už jen podle příjmení. :-) Tedˇjen sehnat ten správný recept podle babičky. ;-)
Jindřich Kalous
Milan Pepo: "...nevím jak se to řekne česky. Slovensky to byly kremeše..." Blesková internetová rešerše :-) napovídá, že do češtiny se to nepřekládá; některé zdroje tvrdí, že to slovo je maďarského původu.
Hana Rypáčková
Taky jsem si spočítala, že mi bylo 28 a už jsem byla maminka.. Ale vzpomínání na prázdniny se mi líbí. Tak psát o dětství nebo dospělosti?
Soňa Prachfeldová
Moc hezké vzpomínání, jak bylo to naše dětství tehdy podobné. Zrovna, jako dnešní děti budou mít jednou podobné vzpomínky. Každá doba má své. Tehdejší nebyla tak hektická.
Milan Pepo
No jo. :-D Červené trenýrky , vytahaný nátělník. Na nohou žabky, do lesa gumovky o tři čísla větší. Pili jsme z potoka, jedli nezralá jablka, žvýkali šťovík. Lezli po stromech. Klackem prošťourali každou díru v zemi. Když to byla křeččí nora bylo dobře. Když zemní divoké vosy tak hůř. Odřená špinavá kolena léčili rozžvýkaným šťovíkem. Ráno jsme vypadli z domu ještě se zalepenýma očima. Na oběd nás babičky sháněly po celé vsi, nebo našich bunkrech a skrýších. Večer byl problém nás dostat domů. Koupali jsme se v plechové vaně ve vodě tak sotva vlažné. Po hygieně žádná televize. Utekli jsme na svah, kde byla lavička na které sedávalo stařešinstvo. My seděli v trávě kolem a poslouchali jejich povídání. Tahle ta ,,televize" svítila hvězdnatou oblouhou a svatojánskými broučky. Domů nás vyprovázeli netopýři a sýček z protějšího hřbitova. Ráno nás budil kohout a kejhání hladových hus. Vstávali jsme dřív než doma do školy a naší povinností bylo postarat se o havěť. Babička s prababičkou se už motaly po kuchyni. V kamnech praskala polínka a snídaně vždycky chvíli trvala než se rozehřály pláty. Děda vstával někdy v noci a jako mašinfíra už byl někde u Jablunkova. V neděli se ráno rychle nakrmilo a babička nás oblíkla do svátečního. Šlo se přes pole do města do kostela. Modlit jsme se se sestrou neuměli, ale vždy nás děcka z ateistického Ostravska lákala ta atmosféra. Po mši se šlo do cukrárny a už jsme spěchali domů, aby babička stihla sváteční oběd. Po obědě jsem ze sebe ihned svlékl tesilky a bílou košili a hurá do ,,venkovního." Děda si po obědě zdříml a když v pondělí neměl štreku tak šel se sousedy odpoledne na pivo. Nás večer čekalo překvapení, koláče, buchty a... nevím jak se to řekne česky. Slovensky to byly kremeše, takové pudinkové řezy. Ty jsem měl nejradši. Měsíc u babičky utekl jako voda. Čekal nás ještě pionýrský tábor a pak dovolená s rodiči. Po příjezdu domů jsme museli hned do vany máma nás drhla nadvakrát a láteřila, že jsme jako čuňata. Po prvním vykoupání se z nás drolily kousky špíny a tak se to muselo vzít nadvakrát. Tož tak ;-) Děkuji za připomenutí prázdnin, kdy byla tráva zelenější a louky květnatější a nebe modřejší a voda čistější a tam kde byla pole a louky nestálo sídliště a fabriky a pár metrů za domem nevedl dálniční obchvat :-( A hlavně nás nikdy nenapadlo přijít za dědou a říct jako mí prapotomci, když ke mně na vesnici přijedou ,,já se nudím."
Jan Raška
Dobrý den, paní Münsterová, omlouvám se, ale bál jsem se, že vám přidám léta, což by asi bylo horší... :-)
Libuše Münsterová
Maruško, nejsi první, kdo si všiml, že nesedí roky. Samozřejmě, že to bylo asi před sedmdesáti léty. Já ten článek nazvala jinak,ale toto je práce redakce. Změnili název. Nevadí mi to, ale tentokrát se přepočítali.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.