Iveta (71): Vrátila se mi moje školní láska, mohu být šťastná, ale já se spíš stydím
Ilustrační foto: Freepik

Iveta (71): Vrátila se mi moje školní láska, mohu být šťastná, ale já se spíš stydím

3. 7. 2024

Buďto budeš jen čekat na smrt nebo se vzpamatuješ a začneš nový život. Tu větu mi řekla sousedka asi dva roky po smrti manžela. Vybrala jsem si druhou variantu, ale nedovedla jsem si pod ní konkrétně nic představit. Co to je nový život po sedmdesátce? Fráze. Nesmyslné slovní spojení.

Moje manželství bylo hezké. Ve srovnání s tím, co jsem vídala kolem sebe, jsem si uvědomovala, že jsme s Petrem měli štěstí. Vydrželi jsme spolu od pětadvaceti, vychovali jsme dvě děti, obě vystudovaly, jsou hodné, mají rodiny, vedou slušný život. Nemám si na co stěžovat. S tím, že Petr zemře, jsem se vyrovnávala rok, tak dlouho bojoval s nemocí. Měla jsem čas se připravit na to, že tu nebude. Když odešel, na jednu stranu jsem si oddechla. Už netrpěl, já už nebyla vyčerpaná péčí o něj. Jenže jsem se na další dva roky propadla do divného stavu. Lékařka mi chtěla napsat antidepresiva, ale odmítla jsem. Říkala, že na mě padl všechen ten stres, že to tak bývá, že se někteří lidé zhroutí až později, kdy si okolí naopak myslí, že už všechno těžké mají za sebou.

No tak jsem se rozhodla, že se ze smutku vyhrabu. Neměla jsem moc přátel, tak jsem začala na facebooku pátrat po kamarádkách z dětství, z mládí. Jen tak ze zvědavosti. Se dvěma jsem si začala psát, ale žijí v jiných městech, takže zůstalo jen u virtuálního kontaktu.

A pak, jak jsem tak začala být na sociálních sítích čilá, mě přes ně oslovil nějaký muž. Tvrdil, že se známe z gymnázia. Poslal fotku z bramborové brigády. Jasně, poznala jsem ho. A styděla jsem se, protože jsem tam s ním měla takovou malou nevinnou známost. No prostě jsme se tam jednou večer při táboráku tajně za křovím líbali.

Začal mi psát. Je zábavný, vtipný. Pozval mě na vycházku. Strávili jsme sobotní odpoledne v zámeckém parku, na kávě, pak jsme ještě večer zašli do další restaurace na víno. Vyprávěl mi, že ovdověl už před deseti lety, že má syna v Německu. Začali jsme se vídat.

Pořád jsem čekala nějaký zádrhel. Přece není možné, aby bylo tak snadné a příjemné najít si v sedmdesáti přítele, kamaráda, parťáka. Pořád ve mně svítila varovná kontrolka, že je třeba podvodník či vrah. Prolustrovala jsem ho na internetu, jak se dalo, ale došla jsem jedině k zjištění, kde dříve pracoval, že je členem klubu turistů a našla jsem na jeho profilu spoustu fotek z Itálie, kam dříve pracovně jezdil.

A proč by to prostě nemohl být normální slušný mužský, kterému je smutno a hledá kamarádku na sklonek života? Tu otázku mi položila kamarádka a já jsem si uvědomila, že jsem moc podezíravá. Pozvala jsem ho na kamarádčinu chatu, ostatně i s ní se znal ze střední školy. Byl to moc fajn víkend. Byla tam kamarádka, její muž, já a on. Každý jsme měli svůj pokoj, takže jsem byla ráda, že mám soukromí. Seděli jsme dlouho do noci pod hvězdami a probírali své životy. Tvrdil, že jsem se mu na gymnáziu moc líbila, že se mnou chtěl chodit, jenže mi to nestihl říct, když jsme po maturitě každý odjeli studovat do jiného města. Pak jsme se vídali už jen občas na ulici a pak vůbec. Prý jsem byla jeho platonická láska.

Být trošku větší optimista, uvěřím mu. Ale já jsem skeptik. Já jsem obyčejná ženská, nikdy jsem nebyla krasavice, které by muži padali k nohám. Jak mám uvěřit, že mě někdo tajně miloval, že o mě teď zase stojí?

Navíc nevím, co si v tomto věku představit pod výrazem vztah. Přece už ne intimní život. Soužití v jednom bytě? Tím si taky nejsem jistá. Vyhovovalo by mi, kdybychom se vídali občas a každý dál žil ve svém. Zároveň mám ale obavy, zda ho svou zdrženlivostí neztratím, jestli mu dostatečně dávám najevo, že mi na něm záleží. Bojím se mu to dávat najevo, bojím se, abych ve svém věku nebyla trapná. Stydím se navíc i před dcerou a synem, přece jim nepřiznám, že se scházím s klukem, se kterým jsem se v sedmnácti pusinkovala v křoví a od té doby jsem o něm nic nevěděla. Možná by se mi vysmáli, možná by měli obavy, že jsem narazila na kdovíjakého podvodníka.

Kamarádka říká, že mě potkalo štěstí. Jenže já si ho neumím užít. Pořád beru ohledy na to, co kdo řekne, co si lidé o mě budou myslet. Bojím se, že budu směšná.

On začal mluvit o tom, že bychom si třeba v létě vyjeli k moři, že bychom si vyhledali nějaký last minut zájezd. Tvářila jsem se na to tak divně, že už o tom víckrát nemluvil.

Tak si možná šlapu po štěstí. Nebo se naopak chovám správně, když si nehraju na mladou zamilovanou slečinku?

Rozhodla jsem se svými pocity svěřit, protože často čtu o lidech, kteří ve vyšším věku hledají lásku. A já si nejsem jistá, jestli to, co ve vyšším věku hledáme, se vůbec láskou dá nazvat. Není to spíš jen snaha najít únik ze samoty?

 

(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)

 

 

 

 

 

láska manželství Můj příběh
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.8 b. / 25 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Ono totiž přísloví: "Podle sebe soudím tebe", vůbec není marné. :-) :-)
Jitka Caklová
Vždy vypovídáme ze svých pocitů i když se domníváme, že píšeme/mluvíme o druhých. Já to nevím, třeba paní Hana Štěpánková má tělo zchátralé a nechce si na něco, co není pravda, hrát. Dovolím si napsat, že tělo zchátralé nemám a díky sebepoznání mi docházejí věci, které mi v mládí zdaleka nedocházely a vůbec si nemusím hrát na něco, co není pravda :-) :-)
Jindřich Kalous
...zase překlep, sakra... "Většinu takovÝch omezení..." Omlouvám se.
Jindřich Kalous
Zase mi nezbývá než tu vystoupit jako ďáblův advokát. Hana Štěpánková (05.07. 00:03) napsala: "Intimní vztah ve věku kolem 70 už nepadá v úvahu, tělo je zchátralé, nemá smysl hrát si na něco, co není pravda." Domnívám se, že takové zobecnění není správné. Intimita se projevuje mnoha různými způsoby a ani zdaleka se nenechá omezovat věkem. Většinu takovách omezení si ukládáme každý sám/každá sama, možná právě z pocitu trapnosti a obav "co by tomu řekli lidi", včetně mladších členů vlastní rodiny. Dodal bych, že zcela zbytečně. Co spolu ti dva dělají, do toho opravdu nikomu jinému nic není, pokud a dokud přitom nepřestupují zákony a obvyklé morální hranice. Omezení je jen jediné: S realizací nejrůznějších projevů a způsobů intimity musí souhlasit obě zúčastněné strany. A jak pravila jedna pracovnice jisté LDN: I v té nejzchátralejší stařence je pod mnoha okoralými slupkami ukryt aspoň kousek romantické duše šestnáctiletého děvčete, kterým kdysi byla. Někde jsem četl, že Victor Hugo si až do smrti vedl deník, kam si zapisoval i všechny své - řečeno salónně - intimní epizody. Za poslední měsíc před smrtí - zemřel ve 82 letech - si takových epizod zapsal šest. Tož tak.
Hana Štěpánková
Bohužel, ale věci se majítak: je to jen snaha o únik ze samoty .Itimní vztah ve věku kolem 70 už nepadá v úvahu, tělo je zchátralé, nemá smysl hrát si na něco, co není pravda. A co by tomu řekly Vaše děti??? Bylo by jim jentrapně za Vás. Chcete-li si zachovat vztah k dětem a voučatů,m, nebo už i pravnoučatům, nechte být hru na lásku!
Soňa Prachfeldová
Rozhodnutí je jen na vás, jak se utváří váš další život. Přeji vám vše dobré.
Zuzana Pivcová
Já myslím, že máte spíš obavy z reakce svých dětí, protože je i v tomhle věku nechcete ztratit. Jenže v takové situaci, do jaké jste se dostala, se asi rozhodnout musíte. Pokud jste bývala zvyklá dávat dětem před sebou přednost, asi to uděláte i teď. A to bych Vám ani moc nepřála.
Jitka Caklová
18:28: Dobře vím co mě vedlo k napsání příspěvku 14:06. Nejsem skeptik se sklonem k cynismu, někdy z člověka mluví vlastní zkušenost.
Jindřich Kalous
Jitka Caklová 14:06: That's a good point, jak říkáme my anglofilové. :-D Kdo je založením skeptik se sklony k cynismu, nejspíš na Vaše volání po radách zkušených mužů 70+ odpoví, že příslušníci této věkové kohorty - i když to skoro nikdo z nich veřejně nepřizná - od párových vztahů očekávají především 100% servis a naději na zaopatření v případě nemohoucnosti. (Čest a sláva všem výjimkám.) Ale souhlasu netřeba, jak praví jeden známý internetový publicista.
Jana Jurečková
Iveto, na nic nečekejte, nemáte co ztratit. Samota je ta nejhorší společnost. Našemu sousedovi zemřela manželka, ale on si našel přítelkyni a žije s ní. Moc mu to přejeme a vypadá to, že si zbytek života pěkně užívají.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.