Jenže meteorologové mi udělali čáru přes rozpočet. Předpověděli vedra a jejich predikce se vyplnila do posledního písmene. Po areálu se ploužily postavy, jako mně, určitě i jim, tekly čůrky potu po zádech. Lavičky ve stínu košatých stromů byly obsazené a na koho se místo nedostalo, ukrýval se na pokoji. Ulice zely prázdnotou a ti, kteří museli vystrčit hlavu ven, rychle vyřídili potřebné a obsazovali místa pod pergolami restaurací a cukráren.
Nejsem přece včerejší, honilo se mi hlavou. Vydržela jsem vedro na Sahaře, na jihu Čech to nemůže být horší. Bylo. I proto, že jsem africký kontinent navštívila před více než pětadvaceti lety, kdy se v číslici vyjadřující věk na začátku honosila čtyřka. Stárnoucí organismus se ohlásil při první procházce. Musela jsem zvolnit tempo a počet míst zredukovat. Hrozilo, že bych někde v zákoutí zkolabovala a našli by mě buď toulaví psi nebo kolemjdoucí, které by přitáhl zápach linoucí se z rozkládajícího se těla. To přeháním, přesto, člověk si musí uvědomit svoje limity, zejména s ohledem na svůj věk.
Kdybych měla pojmenovat dominanty a zajímavosti Bechyně, určitě bych nevynechala most Duha, zámek, keramiku, starý hřbitov, lázně, kostel sv. Matěje, Zářečí. Je toho o hodně více, ale moje vedrem doprovázená procházka mi návštěvu mnoha míst nedovolila.
Bechyně je nádherné město s řekou Lužnicí. Je známá nejen první elektrifikovanou tratí ve střední Evropě postavenou podle návrhu Františka Křižíka. Trať vedla, a stále sem vede, z Tábora a provoz na ní byl zahájen v roce 1903. Poslední úsek vede přes most, místními nazýván Duha, protože jeho ohromný oblouk tento přírodní úkaz připomíná.
Po mostě mohou v jednu chvíli jet vlak, automobily, cyklisté a procházet se chodci. Je to unikát.
Z ochozu je krásný pohled na řeku.
Zámek je v současné době v majetku soukromé firmy Panství Bechyně, která je spojena s podnikatelem Josefem Šťávou. Zpoplatněna je nejen prohlídka interiéru, ale i návštěva zahrady, kde jsou k vidění různé artefakty, s nimiž se musí každý vypořádat sám. Podrobnostmi o historii nebudu zdržovat, informací na internetu je bezpočet, hodně se člověk dozví v informačním centru na náměstí TGM.
Zámek od Lužnice Galerie s viselcem od D. Černého
Před vstupem do zámecké zahrady se nabízí posedět si
v příjemné kavárničce
Zářečí je nedílnou součástí města. Název je odvozen od skutečnosti, že se oblast nachází za řekou. Jde o nevelké území s několika keramickými dílnami a speciálním náměstím. To nese jména zdejších obyvatel, takže se jeho název nemusí měnit podle nálady nebo různých nápadů. Místní mají nejen smysl pro humor, ale i pro pořádek. Většina popelnic je pomalovaná obrázky, po zemi se nepovalují odpadky a téměř na každém kroku je vidět práce zdejších keramických mistrů, ať v podobě čísel popisných, nebo jiných tabulek.
Zářečí ze zámecké zahrady Názvy zdejšího náměstí
Do Zářečí se z města člověk dostane autem nebo pěšky. Majitelé zdravých kolenních kloubů určitě využijí 226 schodů z Klášterní ulice. Pořádají se zde závody, a ti nejrychlejší prý vyběhnou schody za třicet sekund. Asi mají zamontovanou vrtuli nebo jiný pohon. Nebo jsou prostě mladí a trénovaní.
Procházka po břehu řeky nabízí krásné pohledy na zámek, ale také na věž Kohoutek tyčící se nad jezem. Je to pravděpodobně pozůstatek bývalého opevnění s funkcí pozorovatelny a kontroly přístupové cesty.
Věž Kohoutek
Náměstí T. G. Masaryka vévodí věž kostela sv. Matěje. Krásné jsou štíty okolních domů i nedaleký malý parčík. Ten v sobě skrývá výrobky studentů zdejší Střední uměleckoprůmyslové školy.
Nejen ježek, ale i ovečka a další plastiky slouží dětem jako zajímavé zpestření pobytu v parku.
Kostel sv. Matěje a fuchsie za oknem v jedné z bočních uliček
Příjemný stín, ticho a klid poskytuje starý hřbitov u kostela sv. Michala, který městu sloužil do roku 1966. Nápisy na náhrobcích jsou němými svědky lidí, kteří zde žili. Tento hřbitov mě zaujal na dvou místech. Jednak budovou bývalé márnice, dnes poněkud zarostlé a zchátralejší. Podle dostupných zdrojů byla budova postavena na začátku 20. století a sloužila také jako komora pro pitevní účely.
Bývalá márnice Pomínky padlých vojáků
Největší zážitek, pokud je vhodné takto hovořit ve spojitosti se hřbitovem, byly pro mě litinové kříže. Doslova les, ať jsem se dívala z kterékoliv strany. Jako litina jsou označovány výrobky z litého železa, například desky krbů a kamen, náhrobky a - kříže. Umisťování těchto křížů k hrobům se datuje od 18. století.
Litinové kříže při neošetřování zarůstají rzí a lišejníkem. O opravu těch, které se nacházejí na bechyňském starém hřbitově, se starají členové Spolku rodáků a přátel Bechyně. Práce se daří, důkazem jsou zušlechtěné kříže uchované i pro příští generace.
Litinové kříte na starém hřbitově
Moje procházka rozpálenými bechyňskými ulicemi skončila. Jak by řekla moje maminka, s jazykem vyplazeným na vestě jsem dosedla na židli v nejbližší cukrárně se žádostivým pohledem na nabídku zmrzlin. Figura nefigura, ledové potěšení přispělo k osvěžení nejen těla, ale i ducha. Přitom je zde tolik dalších zajímavostí: františkánský klášter, vyhlídky, muzea městské, hasičské, keramiky i turistiky, modelové kolejiště, Křižíkova vilová čtvrť, kinokavárna, busta Karla Kryla, památník J. Husa, lázně, turistické trasy vedoucí například k Židově strouze, naučná stezka Na onen svět (tam se mi zatím nechce, myslím na onen svět, ne na stezku), asi dva kilometry vzdálená ferrata (pro mě jen na koukání). Troufnu si konstatovat, že v Bechyni se člověk nebude nudit. A když se jeden bude chtít uchránit před živými dvounohými a mluvícími bytostmi, zákoutí skryté před zraky lidí vybízející k pozorování přírody nebo k přečtení si pár kapitol nějaké knihy, se tu najde bezpočet.
Zdroje:
Zámek: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bechyn%C4%9B_(z%C3%A1mek)
Litinové kříže: https://www.jcted.cz/nadsenci-obnovuji-krize-a-nahrobky-na-starem-bechynskem-hrbitove/
