Vymontovaná baterie leží přede mnou na stole a já se nořím do vzpomínek. Kolikrát pouštěla vodu, abych smyl prach cest, kolikrát před mnoha lety její sprcha něžně hladila hlavinky holek, co si smývaly šampón z vlasů, kolikrát později napouštěla vanu, aby se v ní cachtali moji haranti, kolikrát…, do sentimentálního rozjímání jako bych zaslechl tenký hlásek: „A nezapomeň taky na to, kolikrát jsem ti při mejdanech plnila vanu, protože jste v ní s kamarády chladili pivo. A to už vůbec nemluvím o tom, kolikrát sis pak ráno studenou vodou sprchoval palici, abys vyhnal kocovinu.“
No, to jsou mi věci, tak my si povídáme! Tenký hlásek už ale opět promlouvá: „Vidíš, tolik jsme toho prožili a teď mě vyhodíš, protože by se mnou byly jen potíže. Holt sis sehnal novou, mladou, nablejskanou. Takoví jste všichni.“ Uvědomuju si, že ten předmět má pravdu, vždyť i já jsem zažil něco podobnýho. Když jsem odcházel do důchodu, taky všichni v práci dojatě štkali, jakej jsem byl skvělej, úžasnej a spolehlivej, ale dál už by se mnou asi byly jen potíže. Taky mě nahradili novým, mladým, nablejskaným. Nevděk prostě světem vládne, ale já v tom s ním nepojedu! Hladím stařenku baterii po kovovém tělíčku a říkám: „Neboj, holka, mám tě v srdci už napořád. Nikdy tě nevyhodím, budeš odpočívat na čestném místě v mém starožitném stříbrníku v obýváku, v regálu hned vedle sošky z míšeňského porcelánu, co mám po babičce.“
Přiznávám, že tenhle příběh mě zasáhl. Jakoby otevřel zabouchnuté dveře do svědomí. Kolikrát už jsem se v životě k oddaným a věrným věcem zachoval jako pěknej šmejd! Najednou je mi nanic ze sebe samého, měl bych si asi sám dát pár facek přes nevděčnou tlamu. Proč jsem třeba jen kvůli pitomejm placatejm mobilům kdysi vyhodil ten krásnej bakelitovej telefonní aparát, kterej od nepaměti disciplinovaně stál na stolku pod oknem? Přitom jestli s něčím mám potíže, tak to jsou právě mobily. Jeden mi ukradli na dovolené v Polsku, dva jsem ztratil, jeden rozsedl. Proč jsem nedávno odnesl do popelnice starý dobrý cedník, který mi roky sloužil při vaření těstovin? No jasně, ovládla mě pyšná rozmařilost, v železářství se mi zalíbil jiný, nablýskaný, s červeným plastovým držátkem. Proč jsem se kvůli módní digitální blikající obludnosti, která nafoukaně trůní na mém nočním stolku, zbavil plechového budíku, který poctivě odtikal tisíce mých nocí? Proč…, ne, nebudu dál přemýšlet, kolikrát už jsem byl taková krutá bestie! Ale stanu se lepším! Okamžitě! Na nápravu není nikdy pozdě!
Začnu u svého koženého batůžku. Mám ho pětadvacet let a prakticky jsem ho nesundal z hřbetu. Byl mojí pracovní taškou, cestovním kufrem, tahal jsem v něm nákupy, nijak jsem ho nešetřil. Teď už dosloužil, švy se mu rozlézají, pleť má scvrklou, sluncem spálenou, větry ošlehanou, dešti zbrázděnou. Kamarádka Pavla nedávno prohlásila, že to vypadá, jako bych měl na zádech chcíplýho orangutana. Už mě napadla myšlenka – fuj, teď se za ni stydím – že si pořídím novej a tenhle vyhodím. Nevyhodím! Půjde taky do stříbrníku, na čestné místo hned vedle koupelnové baterie a míšeňské sošky. Ale houby, proč by zrovna nějaká porcelánová figurka měla zabírat flek v téhle galerii poctivé dlouholeté a věrné spolupráce. K čemu mi byla. Roky si tam jen trůní a jedinou její prací je krásně vypadat a případně vzbudit závist nějakého sběratele starožitností, pokud by mě náhodou navštívil. Už jsem se rozhodl, soška půjde jinam, postavím ji třeba támhle mezi kaktusy na prádelník. Stříbrník bude patřit pouze předmětům, které si to prokazatelně zasloužily. Moc mě mrzí, že jsem vyhodil ten bakeliktovej telefon, cedník a budík, těm by to tam určitě velmi slušelo. Ale co, není všem dnům konec, spousta dalších věcí kandiduje na tuto poctu. Například stařičká rozcupovaná rohožka, co mám před dveřmi do bytu od chvíle, kdy jsem se do něj nastěhoval. Nebo třeba žárovka z lampy v předsíni, protože – pokud se nepletu – je tam našroubovaná už dobrejch deset let. Prostě a stručně: Už nikdy nebudu nevděčnej hajzl! To vám slibuju, věci mé!