Nebudu vás unavovat unylým popisem míst a všedních dnů na dovolené u moře, protože takových zkušeností máte až dost. Pár postřehů a zážitků jsem si zapamatoval.
Hotel byl megaobrovský, tisíce ubytovaných, byla to betonová džungle s mnoha bazény, tobogány a jinými atrakcemi, něco tak obrovského jsem nikdy neviděl. Převládali Češi, denně sem přilétala letadla z ČR, pak také Poláci a samozřejmě další, převážně východoevropské národy. Silný zážitek byla restaurace, protože ta byla rovněž obrovitá, s desítkami samoobslužných pultů a velehorami nesnědeného jídla na stolech. Já si na to nezvyknu nikdy. Pán vedle si naložil šest roštěnek (poctivě na ně vystál frontu), pak dvě snědl a zbylé čtyři jako svobodný občan opustil. Na čtyři další lidi se už možná nedostalo. Asi tušíte, jak mi vždycky vylítl tlak. A to prý Češi dokážou vyhodit každoročně asi třetinu nakoupeného jídla. Sám to nechápu. Prý se to děje hlavně těm, co jdou důsledně po slevách. Jídla ze slev mají doma tolik, že ho nestačí sníst, neboť i slevy jsou další a další a musí se využít.
Pohled J. Loudy na "naše" pobřeží. A továrna na štěstí zblízka.
Co mě zaujalo, to byl neustálý křivolaký pohyb stovek strávníků ve všech prostorách jídelny. Každou chvíli mi někdo před nosem náhle změnil směr chůze a odbočil ostře doleva, doprava či se otiočil proti mně a já se s talířem sotva dokázal vyhnout. To se dělo neustále a všem. Bylo to tak všudypřítomné, že jsem si vzpomněl na hodiny fyziky, kde jsme probírali Brownův pohyb. Ten nastává v nádobě s tekutinou. Molekuly tam neustále víří v chaotickém, zcela náhodném pohybu, ustavičně těkají, krouží a vystřelují a protože se náhodně srážejí, tak se zase náhodně od sebe všelijak odmršťují. Pan Brown by se tady mohl učit, ale brzy by přišel na to, co jsem skromně nazval Čepelkovým pohybem: lidé v jídelně se sice chovají stejně živelně jako molekuly v roztoku, avšak nikdy, nebo téměř nikdy se nesrazí. (Mimochodem, Brownův pohyb vysvětlil až Albert Einstein, viz Wikipedie, takže jsem zvědav, kdo vysvětlí pohyb Čepelkův.)
Hned pod hotelovým komplexem stál krásný kostelík, pečlivě opravený. Vyfotil jsem vám ho, protože je asi důkazem spořivosti, že EU sice dotačně podpořila opravu kostela, ale na plot už nějak nezbylo…
Naprosto brutální zážitek mám z dobrovolného pohybu po vodní hladině s pomocí rychlého člunu a sportovní pomůcky zvané sofa. Je to v podstatě mrňavý nafukovací gauč, kam si sednou odvážní cestovatelé a pevně se chytnou připravených úchytů. Nejdříve ovšem obdrží plavací vesty, což se už určitě někomu hodilo, když ho to v zatáčce odhodilo do moře. Člun vás táhne narůstající rychlostí. Většinou jedete v jeho brázdě, která je však docela hluboká, takže tam lítáte ze strany na stranu a držíte se vší silou. Mlátí to s vámi, nohy jsou každou chvíli ve vzduchu, neustále dostáváte kopance od vln, přes něž přejíždíte, ale vám k životu stačí nepustit se. Pak začne pilot člunu manévrovat tak, že se ocitáte v obrovské zatáčce a odstředivá síla vás tlačí pryč ze člunu. U toho už mlčí málokdo. Ale jak říkám, stačí se udržet na gauči a pak zcela omámeně dovrávorat na břeh. Když už vás jednou mine sedmdesátka nebo pětasedmdesátka, tak se prostě musíte spokojit s takovýmto adrenalinově nenáročným sportem, že ano.
Na dva dny jsme si půjčili auto, abychom prozkoumali jiné části ostrova. Přijeli jsme například do vesnice Zeros, už ve vnitrozemí. Mají tam mají dobrou minerální vodu a taky restauraci. Za Zerosem je vchod do skalní soutěsky Ruvas. Minete jeden z mnohých krétských klášterů a pak začnete stoupat balvan poli balvanu většinou dost strmou stezkou do soutěsky. Pochopitelně jsem se tam obezřetně vydal taky, ačkoliv teplota šplhala k už nebezpečným 37. Měl jsem s sebou vodu, která v té výhni zmizela za chvilku. Vzpomněl jsem si přitom, jak jsem před lety zabloudil v obrovském lávovém poli na největší hoře Španělska (čtěte Pico de Teide) a jak jsem si nechal poslední centimetr tekutiny na dně, „až bude nejhůř“. Tentokrát opět ještě nebylo nejhůř, jednoduše když jsem uznal, že dál pokračovat už není rozumné, tak jsem se otočil a mezi balvany, sytě černými kozami a zrezivělými ploty zase seskákal zpátky.
Klášter svatého Mikuláše na cestě k soutěsce. A vpravo - vstup do soutěsky. Vodopád balvanů...
Tento výstup mi připomněl ještě jiný a sice přímo na Krétě před 21 lety. Tehdy jsem se vydal na nejvyšší horu ostrova Psiloritis v pohoří Ida (2456 m n. m.). Připomíná Sněžku, že? Také jsem tam stoupal od východu, avšak nikde žádní další turisté. Došel jsem až ke kapličce na vrcholu, přesto o nějaký kilometr dřív jsem zvažoval, že se vrátím. Vstoupil jsem totiž na sněhové pole, které bylo dost umrzlé a v prudkém svahu. Kdyby tam nebyly nohama vyhloubené šlépěje a já nenašel jakýsi klacek, asi bych se dál neodvážil. U kapličky jsem našel vrcholovou knihu, vlastně jen sešit, a taky zvon. V knize bylo poučení, že mám zazvonit, což jsem svědomitě učinil.
Vrchol Psiloritis. Snímek je převzatý z Wikipedie.
Jako člověka ze země, která tehdy ještě nebyla v EU, na mě udělal silný dojem skromný domek na konci silnice, před výstupem ve výšce 1430 metrů. V domku totiž byla provizorní noclehárna, miniaturní bar a tři židle. Starý muž tam prodával občerstvení turistům. A co mě doslova ohromilo, to byl fakt, že na tomto celkem hodně starém a prostém stavení byla cedule, že toto zařízení podpořila ve prospěch cestovního ruchu Evropská unie. Do té doby jsem si myslel, že Unie financuje jen rychlovlaky a hasiče. Dnes můžete podobnou ceduli potkat na tisících míst po celé naší zemi a naprostá většina dobře slouží veřejnosti.
Fakt hustý (tento výraz vám vnuk ochotně přeloží) byla návštěva aquaparku, čímž nemíním bazény a skluzavky, nýbrž stanici zachráněných mořských živočichů, vlastně i těch nezachráněných. V desítkách velkých akvárií tam plavalo všechno možné. Kromě ryb i chobotnice (na titulním snímku je právě na výletě), krabi, rejnok, na skle krásně rozpláclí mořští ježci a všelijaké jiné podivné potvory. K největším patřila slepá želva, asi dvacet nebo třicet let stará, tedy mladá. Přijďte se na ni podívat za šedesát let,“ lákal nás průvodce. „To bude dlouhá už dva metry.“ A já starý 136 let.
Vypadá jako ponorka, že? A vedle - mořští ježci.
Musím se vám svěřit s krásnou mystifikací, kterou jsem si dovolil jako odvetu za neomalenou mluvu tří českých turistů. Já myslím, že si to zasloužili, alespoň zpočátku, pak už se to nedalo ubrzdit. Ležel jsem na lehátku a četl si český časopis. Na vedlejším lehátku seděla žena a k ní přišla dvojice jejích známých. Utvořili hlouček, pán se směrem ke mně pátravě zadíval a pak hlasitě a trochu neomaleně pronesl: „Hele, tady jsou taky nějaký Češi.“ Četl jsem si dál, nebyv osloven. „Jaks to poznal?“ ptala se jedna z dam. „Přece vidím, že čte český časopis, tak to musí být Čech.“ „No to nemusí být Čech, může to být cizinec,“ poučila ho ona. To už jsem nevydržel, složil jsem časopis, nezvedl se na lehátku a pronesl známou německou verzi: „Tópry den.“ „Hele, on mluví česky?!“ řekla nevěřícně druhá dáma. Tak to jsem už ztratil poslední zábrany a pravil: „I learn the Czech language.” Učím se český jazyk.
Všichni na okamžik ztuhli a pak se srotili nad mým lehátkem. A každý mě ochotně vyučoval. „Dobrý den,“ řekla jedna. „Dobrý den,“ řekla pomalu druhá. „DO-BRÝ-DEN,“ pečlivě artikuloval pán. I tady jsem si už říkal, že legrace musí skončit, jen jsem nevěděl, jak to udělat. Vtom ale jedna z dam řekla anglicky. „Where are you from?” Odkud jste?
Tak co jsem měl s nimi dělat? Zřetelně jsem odpověděl: „I am from Dolní Kotěhůlky.“ Začal jsem se smát – ale druhá dáme ještě stačila poznamenat: „Tak tam to neznám.“
To už se nedalo vydržet, začal jsem se chechtat a postupně se mnou i všichni ostatní. „Tak vy jste Čech! A Dolní Kotěhůlky neexistují!“ volal rozjařeně pán. „Horní taky ne,“ řekl jsem. Tak to se povedlo, chechtali se všichni. A přátelsky jsme se rozešli.
Na zpáteční cestě se už nic zvláštního nedělo. Pouze mne překvapilo, když náš dvouletý spolucestující dostal od letušky miniaturní plovací vestu. Až mne to zamrazilo, avšak hned jsem pochopil obrovskou hodnotu té věcičky. Byla to dokonalá kopie dospělácké vesty, kterou vám ukazují v letadle. A jak víte, z ostrova Kréta se nedá do Evropy letět jinak než přes moře.
No a tak ještě jedna vzpomínka, snad už poslední. Před lety jsem cestoval letadlem rovněž přes moře. Usedl jsem na své místo někde v druhé půlce a šikmo přede mnou seděla žena s dítětem. Ještě než jsme odstartovali, přišla letuška a s milým úsměvem tu paní i s děckem vyhnala jinam a mě požádala, abych si sedl místo ní. Tak jsem to disciplinované učinil a letuška povídá: „Tady máme další nouzový východ. Kdybychom čirou náhodou museli přistát na moři, tak vezmete takhle za dveře, trhnete a vyhodíte je ven. Přeji vám příjemný let.“
Cože?! Kdybychom čirou náhodou přistáli přímo na hladinu moře? S celým boeingem? Trhnout dveřmi a vyhodit je ven??! Vzlétli jsme a já celou dobu šilhal po těch dveřích vedle a měl jsem nutkavou touhu vstát, chytit je a vyhodit je ven. Naštěstí, jak správně tušíte, jsem to neudělal. Ale za ten let mne to napadlo aspoň padesátkrát.
Večerní zklidnění před hotelem. Zato ta zelená příšerka, ta na nás civěla, když jsme přišli do "aquaparku" a bez hnutí civěla i za hodinu, když jsme odcházeli. Tlamičku stále připravenou na laškování.
