Máte ho taky doma? Koho? No skřítka Naschválníčka, přece. Že skřítkové nexistují? No, nevím. Fakt je, že jsem ho nikdy neviděla. Ale...
Určitě to taky znáte. Jdete pro klíče na místo, kde obvykle visí. Jenže ony nevisí. A tak začnete hledat. Po hodině marného hledání nabudete pocitu, že stoípro máte doma skřítka Naschválníčka a on vám je někam zašantročil. To je ta lepší varianta. Horší variantou je pochybovat sám o sobě. O svém zdravém rozumu, zda už ho nepoznamenává věk a nebo nastupující demence.
A tak hledáte a hledáte...Když už opravdu nevíte, kde by ty klíče mohly být, protože jste pro jistotu koukli do lednice i do mrazáku, ozve se zvonek. Za dveřmi stojí soused a upozorňuje vás, že máte v zámku klíče.
Jindy hledáte peněženku, brýle, složenku… No, vy třeba ne, ale já ano. Začínám být ve ztrácení přeborník. Nebo spíš v hledání?
Nedávno jsem si koupila stříbrný řetízek. Abych ho neztratila, tak v malém igelitovém sáčku jsem ho pečlivě uložila do peněženky. A nevyndala. Týden. V pondělí marně prohledávám peněženku, sáček nikde. Jak to? Že by za to mohl včerejší úklid kabelky? Nezbývá nic jiného, než navléknout gumovou rukavici a udělat revizi odpadkového koše. Nic. Plastový odpad, taky nic.
Aha, na chalupě jsem vyhazovala prázdné sáčky od magnetek, co si koupily vnučky, určitě bude hledaný pytlíček tam.
Chyba. Revize tamějšího koše úspěšná nebyla, v popelnici taky nic. S řetízkem jsem se rozloučila. A v duchu si nařídila, že se musím polepšit, být pořádnější a víc se kontrolovat.
Pod vlivem předsevzetí jsem koncem týdne vyndavala z peněženky všechny stvrzenky. A v jedné z nich, div se světe, byl zastrčený sáček, ten s řetízkem. Jak je možné, že jsem ho předtím neviděla? To určitě opět zapracoval Naschválníček. Se mnou to přece nemůže být tak zlé.
Nemůže? Ale může.
Jednou ráno jsem zjistila, že se mi ztratila kočka. Nepřišla k snídani. Vždycky chodí k snídani. Sedí, trpělivě čeká na svůj příděl. Je to kočičí seniorka, čtrnáctiletá a navíc invalidní, kam by asi tak chodila? Volám čičičí, nic. Hledám. Není na balkoně, v šuplíku pod gaučem, zavřená ve skříni ani zalezlá v šatně. Projdu tedy všech sedm pater našeho domu, co když Čičulinda nepozorovaně proběhla včera večer, když jsem ve spižírně hledala jablečnou marmeládu?
A cestou se obviňuji. „Vidíš? To je to tvé spěchání, ta tvoje nepozornost a nesoustředěnost!“
Kočkia nikde. Pro jistotu obejdu i všechna roští v blízkém okolí našeho domu, pak ještě jednou prohledávám celý byt, marně . Na počítači tedy vytisknu hledací leták a vylepím ve výtahu s nadějí, že se Čičulinda někomu v noci vnutila do bytu. Nejsem jediná, kdo bydlí s kočkami, taky už mi tu dvě nocovaly.
Tak, momentálně nic víc už dělat nemůžu, musím do práce. Klíče, mobil, peněženka, jo, všechno mám.
„Kam ten kocour tak upřeně kouká?“ Sleduji jeho pohled. A ejhle! Pod linkou se ozývá šramot. Odklopím desku. Čičulinda se nadšeně belhá ven. Večer, když jsem vařila a chvíli nechala desku odklopenou, si vlezla za košík s cibulí. A až teď usoudila, že nastal čas snídaně. Takže, konec dobrý.
Opravdu? Jsem ale vůbec schopná zabránit, aby se mi každou chvíli něco neztrácelo? Nebo se konečně musím smířit s tím, že hledání patří k mému životu? Nedávno jsem totiž zjistila, že Naschválníček se mnou občas jezdí na chalupu. A zlobí tam i manžela. No a pak hledáme oba.
A jak to máte vy? Taky hledáte? A kdo za to může? Naschválníček a nebo hlava děravá?