Za tuhého socialismu jsme to měli mnohem jednodušší! Krásná doba to byla!
Ilustrační foto: Freepik

Za tuhého socialismu jsme to měli mnohem jednodušší! Krásná doba to byla!

18. 6. 2024

Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a mládí, ten skvělý a jistoty zaručující socialismus pod vedením rodné matky strany.

No jen uvažte; například nástup do školy. Měla jsem jasnou a přesně nalajnovanou cestu. Žádný výběr mezi školou klasickou, jazykovou, waldorfskou či jakoukoliv jinou. Pravda, mohla jsem se ocitnout ještě ve škole zvláštní, ale pro tu jsem neměla patřičné předpoklady.

Nastoupila jsem do první třídy tam, kam jsem spádově patřila, a to byla škola u nemocnice. V nemocnici jsem bydlela, takže to bylo, co by kamenem dohodil.

Před nástupem jsme s maminkou šly zakoupit aktovku, penál a bačkory. Taky to bylo velmi snadné. Mohla jsem si vybrat aktovku hnědou nebo červenou. Hladká kůže, nebo taková ta mačkaná. Žádnej stres! Vybrala jsem si snadno a rychle. Penál byl buď světle hnědý nebo tmavě hnědý z vikslajvantu, nebo dřevěný retro. Taky snadná volba. Dřevěný měl sice namalovanou růži, ale byl těžký a blbě se otvíral.

Bačkory, to byl už výběr komplikovanější. Přezkáče jsem zavrhla rovnou, jarmilky jen na tělocvik, a tak jsem mohla váhat mezi modrými, červenými a šedivými, s bambulí, nebo bez. Líbily se mi červené s bambulí, ale neměli moji velikost. Takže šedivé bez bambule, jediné v mojí velikosti. Jarmilky jsme si tehdy neodnesly, protože moje velikost byla vyprodaná. Tak zase až za měsíc, cvičit budu bosá, však ono mě neubude.

Z první třídy si toho moc nepamatuju. Byla jsem totiž obětí šikany. Stala jsem se terčem dětí z kasáren, jejichž otcové byli vojáky z povolání. Tihle parchanti mě půl roku mučili, než si toho všimla paní učitelka Kovářová, a zasáhla. Dodnes nechápu, proč jsem to tehdy doma neřekla.

Paní učitelka Kovářová byla laskavá a moudrá, ovšem dodržovala dané předpisy. Mezi ně patřilo i to, že žádné dítko nesmí psát levou rukou. Takže z první třídy si pamatuju jen tu šikanu a to, že mi paní učitelka soustavně přendávala tužku a posléze pero z levé ruky do pravé. Já, stoprocentní levák, jsem se tedy mučila s psaním rukou pravou. Všechno ostatní jsem ale zarputile dělala to mou nešťastnou levačkou, což paní učitelku velmi trápilo. Až na radu mého tatínka, ať se na mě nekouká, ji to přestalo trápit.

To psaní pravačkou mi dělalo takové potíže, že ostatní byla proti tomu sranda.

Ve třídě nás bylo přes třicet. Já jsem důvěrně znala jen těch pět hajzlíků, co mi ztrpčovali život, a pak ještě Jindřicha Hrnka. Ten se totiž do mě zamiloval a já do něj. Chodili jsme spolu ze školy a on mi vždycky galantně pomáhal nasadit aktovku na záda. Takže si vlastně pamatuju na svou druhou dětskou lásku. Ještě před Hrnkem a před nástupem do školy jsem totiž milovala Turka. Aleše Turka. Jenže ten se mi odstěhoval.

Jednou večer jsem zaslechla tatínka, jak říká mamince: „Nejdřív Turek, teď zas Hrnek. Ovečko, to jsem zvědavej, kam tohle povede.“ Tatínek se nedožil Zajíce…

Někdy uprostřed první třídy k nám přišla zrzavá slečna s červeným šátkem kolem krku a všem nám oznámila, že jsme jiskry. Prostě celá třída a basta. Netušila jsem, co to znamená být jiskrou, a když jsem doma předložila k podpisu a vyplnění lejstro, co jsme od zrzavé slečny vyfasovali, tatínek bouchl do stolu a pronesl něco v tom smyslu, jako že už to zase začíná, a šel se projít. Maminka vzdychla, vyplnila lejstro a podotkla, že se holt nedá nic dělat.

Jak se projevilo, že jsem se stala jiskrou, namouduši nevím. Asi jsem málo hořela.

Žádné kroužky se nevedly, jen existovala takzvaná hudebka neboli liduška – Lidová škola umění. Tam jsem se taky ocitla. Chodila jsem do nauky a do klavíru. Učitelky se s námi nepáraly, žádná škola hrou, nebo tak něco. Větší opruz a nudu jsem od té doby nezažila. Zlepšilo se to až v páté třídě, kdy jsem bez vědomí rodičů vyměnila nauku a klavír za hodiny výtvarné výchovy. Tam jsem se teprve realizovala v rámci skromných možností, ale to už je jiná kapitola.

Přeju dnešním dětem dobrou volbu mezi aktovkami, penály, bačkorami a kroužky. Rodičům pak pevné nervy při výběru správné školy, a plné peněženky.

 

 

 

Můj příběh socialismus vzpomínky
Hodnocení:
(4.6 b. / 41 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Macková
Juj, to je ale jiskrné čtení.
Zuzana Zajícová
Pane Čepelko, nemusíte to číst, jen žasnu, že článek komentujete...
Oldřich Čepelka
Já nevím, jestli si to mám vůebc prřečíst včetně těch komentářů. Za socialismu jsme byli mladí, zdraví atd. Dnes jsme staří a víc nebo míň nemocní. Ale! Stáří není za trest, ale za odměnu. Ono taky nemuselo vůbec přijít. Ve stáří je nejvyšší čas usmířit se se svou minulostí. Ono stáří je celkem prima – teda… když nic nebolí… Každý den je krásný. Jen se někdy těžko vydýchává. - Mě mé stáří prostě baví a jsem za něj vděčný.
Jitka Caklová
11.7.2024 13:59 Jako vtip to může brát člověk, který se v té době měl "jak prase v žitě", který na vlastní kůži nepoznal, co ve skutečnosti znamenalo temné období tuhého socialismu. Vím, čím jsem si prošla a díky tomu si uvědomuji, že se dnes mám nejlépe, jak jsem se kdy měla, nebo-li "Těžko na cvičišti, lehko na bojišti." Bohužel historie se opakuje a v mnohem horší formě. Kolik rodičů má dnes "plné peněženky", aby svým dětem mohli dopřát alespoň základ pro jejich spokojenost, když nemají peníze ani na obědy ve školní jídelně. Kde je důvod vím, ale také vím, že s tím nic nenadělám. Kde jsou dnes ti, kteří se mi tehdy posmívali, že nemám "bačkůrky s bambulí", dokonce ani bez. Díky sobě za všechna příkoří dnes umím být šťastná ♥♥♥
ivana kosťunová
To je vždycky tenký led- když lidé něčemu nerozumí, váhají , jak k tomu přistoupit, vždy pojmou podezření " a nevysmívá se mi ten člověk ? " Vím, o čem mluvím :))
Zuzana Zajícová
Paní Hano, jo. Tuhý socialismus bylo temné období. Bohužel jsem předpokládala, že čtenáři i60 umí rozeznat nadsázku a ironii...
Hana Nová
Název článku,to má být vtip ?
Jitka Caklová
Eleno, o tom by se dalo polemizovat, která z nás :-) Ale na rozdíl od tebe, já bych si toto vůči tobě napsat nedovolila. Nu což každý/á jsme nějací. Takovéto ubohé výzvy jsou vodou na můj mlýn, tak klidně pokračuj. Ráda si o tobě počtu :-) :-)
Elena Valeriánová
Jitko, nespadla jsi na hlavu?
Libuše Křapová
Eleno, je to tak. Paní/ slečna Monika nás obvinila, že jsme žili na úkor těch ukradených a zabitých, ty, kdo s ní nesouhlasili, obvinila z arogance - jen velmi stručný obsah z jejích komentářů. No její věc, za mne jen - pokud žije opravdu jen v minulosti, v minulých křivdách a obviňuje z ty, kdo mají jiný názor i vzpomínky, nemůže to být šťastný a vyrovnaný člověk. To je názor můj, osoby, která na své dětství také nemá vzpomínky zrovna růžové.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.