Za tuhého socialismu jsme to měli mnohem jednodušší! Krásná doba to byla!
Ilustrační foto: Freepik

Za tuhého socialismu jsme to měli mnohem jednodušší! Krásná doba to byla!

18. 6. 2024

Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a mládí, ten skvělý a jistoty zaručující socialismus pod vedením rodné matky strany.

No jen uvažte; například nástup do školy. Měla jsem jasnou a přesně nalajnovanou cestu. Žádný výběr mezi školou klasickou, jazykovou, waldorfskou či jakoukoliv jinou. Pravda, mohla jsem se ocitnout ještě ve škole zvláštní, ale pro tu jsem neměla patřičné předpoklady.

Nastoupila jsem do první třídy tam, kam jsem spádově patřila, a to byla škola u nemocnice. V nemocnici jsem bydlela, takže to bylo, co by kamenem dohodil.

Před nástupem jsme s maminkou šly zakoupit aktovku, penál a bačkory. Taky to bylo velmi snadné. Mohla jsem si vybrat aktovku hnědou nebo červenou. Hladká kůže, nebo taková ta mačkaná. Žádnej stres! Vybrala jsem si snadno a rychle. Penál byl buď světle hnědý nebo tmavě hnědý z vikslajvantu, nebo dřevěný retro. Taky snadná volba. Dřevěný měl sice namalovanou růži, ale byl těžký a blbě se otvíral.

Bačkory, to byl už výběr komplikovanější. Přezkáče jsem zavrhla rovnou, jarmilky jen na tělocvik, a tak jsem mohla váhat mezi modrými, červenými a šedivými, s bambulí, nebo bez. Líbily se mi červené s bambulí, ale neměli moji velikost. Takže šedivé bez bambule, jediné v mojí velikosti. Jarmilky jsme si tehdy neodnesly, protože moje velikost byla vyprodaná. Tak zase až za měsíc, cvičit budu bosá, však ono mě neubude.

Z první třídy si toho moc nepamatuju. Byla jsem totiž obětí šikany. Stala jsem se terčem dětí z kasáren, jejichž otcové byli vojáky z povolání. Tihle parchanti mě půl roku mučili, než si toho všimla paní učitelka Kovářová, a zasáhla. Dodnes nechápu, proč jsem to tehdy doma neřekla.

Paní učitelka Kovářová byla laskavá a moudrá, ovšem dodržovala dané předpisy. Mezi ně patřilo i to, že žádné dítko nesmí psát levou rukou. Takže z první třídy si pamatuju jen tu šikanu a to, že mi paní učitelka soustavně přendávala tužku a posléze pero z levé ruky do pravé. Já, stoprocentní levák, jsem se tedy mučila s psaním rukou pravou. Všechno ostatní jsem ale zarputile dělala to mou nešťastnou levačkou, což paní učitelku velmi trápilo. Až na radu mého tatínka, ať se na mě nekouká, ji to přestalo trápit.

To psaní pravačkou mi dělalo takové potíže, že ostatní byla proti tomu sranda.

Ve třídě nás bylo přes třicet. Já jsem důvěrně znala jen těch pět hajzlíků, co mi ztrpčovali život, a pak ještě Jindřicha Hrnka. Ten se totiž do mě zamiloval a já do něj. Chodili jsme spolu ze školy a on mi vždycky galantně pomáhal nasadit aktovku na záda. Takže si vlastně pamatuju na svou druhou dětskou lásku. Ještě před Hrnkem a před nástupem do školy jsem totiž milovala Turka. Aleše Turka. Jenže ten se mi odstěhoval.

Jednou večer jsem zaslechla tatínka, jak říká mamince: „Nejdřív Turek, teď zas Hrnek. Ovečko, to jsem zvědavej, kam tohle povede.“ Tatínek se nedožil Zajíce…

Někdy uprostřed první třídy k nám přišla zrzavá slečna s červeným šátkem kolem krku a všem nám oznámila, že jsme jiskry. Prostě celá třída a basta. Netušila jsem, co to znamená být jiskrou, a když jsem doma předložila k podpisu a vyplnění lejstro, co jsme od zrzavé slečny vyfasovali, tatínek bouchl do stolu a pronesl něco v tom smyslu, jako že už to zase začíná, a šel se projít. Maminka vzdychla, vyplnila lejstro a podotkla, že se holt nedá nic dělat.

Jak se projevilo, že jsem se stala jiskrou, namouduši nevím. Asi jsem málo hořela.

Žádné kroužky se nevedly, jen existovala takzvaná hudebka neboli liduška – Lidová škola umění. Tam jsem se taky ocitla. Chodila jsem do nauky a do klavíru. Učitelky se s námi nepáraly, žádná škola hrou, nebo tak něco. Větší opruz a nudu jsem od té doby nezažila. Zlepšilo se to až v páté třídě, kdy jsem bez vědomí rodičů vyměnila nauku a klavír za hodiny výtvarné výchovy. Tam jsem se teprve realizovala v rámci skromných možností, ale to už je jiná kapitola.

Přeju dnešním dětem dobrou volbu mezi aktovkami, penály, bačkorami a kroužky. Rodičům pak pevné nervy při výběru správné školy, a plné peněženky.

 

 

 

Můj příběh socialismus vzpomínky
Hodnocení:
(4.6 b. / 40 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jan Zelenka
Hezký přehled. Známe to všichni. Já jako levák jsem se snažil psát levou. V první třídě nás měl ředitel, kterému jsme přezdívali Kozí duch. Místo přendávání tužky, či pera, mně mlátil smyčcem přes ruku. Paní Monika má místo mozku něco jiného. Je mi jí líto.
Olga Škopánová
Výborný článek pamatuji se, že moje dětství nebylo jiné.
Jitka Caklová
Paní Zuzano, já jsem "ironii" také nepoznala, ale váš styl psaní naprosto chápu. Lépe než Monika bych to nenapsala je škoda že nemůžete psát bez ironie o dobách Národních škol, o dobách kdy náš národ byl národem řemeslníků, kdy každý řemeslník si vychoval svého plnohodnotného nástupce. Také jsem zažívala šikanu spolužáků, nebyli to žádní parchanti, ale jako dítě "třídního nepřítele", to bylo s mlčenlivým souhlasem soudružky učitelky. S odstupem řady let jsem za tuto zkušenost vděčná a hned tak něco mě neporazí. Zkrátka, každý tu ironii spatřuje v něčem jiném.
Libuše Křapová
Zuzano, já pochopila :-) a určitě nás tady bude víc. Ze slečny / paní Moniky si nic nedělejte. Už psala komentáře i pod jiné články, při čtení jejích názorů mne už dříve napadlo, že je to ještě mladá osobnost, která vůbec neví, o co ve článcích našich vrstevníků jde. Jen papouškuje, co jí kdo nakukal. Svědčí o tom už i to, že se bojí psát pod svým vlastním jménem a má anonymní profil. Ono stát si za svým vlastním názorem chce opravdu odvahu :-)
Hana Řezáčová
Já na dobu svého dětství vzpomínám ráda, že je něco špatně jsem jako malá nevnímala. Naši doma na režim nenadávali, hodně to brali, že skončila šílená válka a nehrozí další ( někteří členové naší rodiny se zapojili do protofašistického odboje a konce války se nedožili) ... U nás kroužky byly, hodně ve škole, na soukromo či do hudebky na klavír chodil každý druhý, byly baletní kroužky, pěvecké sbory - asi to bylo na různých místech různé, ve městech bylo možností víc ... Pořád se předhazuje "socialismus", "komunismus", "minulý režim" - to jsou jen slova, ale byli to lidé, kteří mají vše na svědomí - naši sousedé, kolegové, zmámí, příbuzní, možná i my sami, že jsme si to nechali líbit ... Vše je jen o lidech ...
Zuzana Zajícová
Moniko, je mi líto, že nepoznáte ironii... jsem ra poslední, komu se stýská po komunistickém marasmu. Toho jsem se obávala, že se najde někdo, kdo můj styl psaní nepochopí, zkuste si to přečíst ještě jednou.
Monika Monca
Zili jste na ukor okradenych a zabitych lidi. Jasne, ze jako dite jste to nevnimala ale ted uz byste mela mit dost rozumu abyste ten zlocinecky rezim nevychvalovala. Dnes to taky neni ruzove, ale schopny sikovny clovek se ma dobre a nemusi u toho lezt do zadku papalasum. Je mi z vas smutno, Zuzano...
Jitka Caklová
Ano, stádnost byla v kurzu. Bohužel, dnes sklízíme její hořko-kyselé plody.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.