Za tuhého socialismu jsme to měli mnohem jednodušší! Krásná doba to byla!
Ilustrační foto: Freepik

Za tuhého socialismu jsme to měli mnohem jednodušší! Krásná doba to byla!

18. 6. 2024

Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a mládí, ten skvělý a jistoty zaručující socialismus pod vedením rodné matky strany.

No jen uvažte; například nástup do školy. Měla jsem jasnou a přesně nalajnovanou cestu. Žádný výběr mezi školou klasickou, jazykovou, waldorfskou či jakoukoliv jinou. Pravda, mohla jsem se ocitnout ještě ve škole zvláštní, ale pro tu jsem neměla patřičné předpoklady.

Nastoupila jsem do první třídy tam, kam jsem spádově patřila, a to byla škola u nemocnice. V nemocnici jsem bydlela, takže to bylo, co by kamenem dohodil.

Před nástupem jsme s maminkou šly zakoupit aktovku, penál a bačkory. Taky to bylo velmi snadné. Mohla jsem si vybrat aktovku hnědou nebo červenou. Hladká kůže, nebo taková ta mačkaná. Žádnej stres! Vybrala jsem si snadno a rychle. Penál byl buď světle hnědý nebo tmavě hnědý z vikslajvantu, nebo dřevěný retro. Taky snadná volba. Dřevěný měl sice namalovanou růži, ale byl těžký a blbě se otvíral.

Bačkory, to byl už výběr komplikovanější. Přezkáče jsem zavrhla rovnou, jarmilky jen na tělocvik, a tak jsem mohla váhat mezi modrými, červenými a šedivými, s bambulí, nebo bez. Líbily se mi červené s bambulí, ale neměli moji velikost. Takže šedivé bez bambule, jediné v mojí velikosti. Jarmilky jsme si tehdy neodnesly, protože moje velikost byla vyprodaná. Tak zase až za měsíc, cvičit budu bosá, však ono mě neubude.

Z první třídy si toho moc nepamatuju. Byla jsem totiž obětí šikany. Stala jsem se terčem dětí z kasáren, jejichž otcové byli vojáky z povolání. Tihle parchanti mě půl roku mučili, než si toho všimla paní učitelka Kovářová, a zasáhla. Dodnes nechápu, proč jsem to tehdy doma neřekla.

Paní učitelka Kovářová byla laskavá a moudrá, ovšem dodržovala dané předpisy. Mezi ně patřilo i to, že žádné dítko nesmí psát levou rukou. Takže z první třídy si pamatuju jen tu šikanu a to, že mi paní učitelka soustavně přendávala tužku a posléze pero z levé ruky do pravé. Já, stoprocentní levák, jsem se tedy mučila s psaním rukou pravou. Všechno ostatní jsem ale zarputile dělala to mou nešťastnou levačkou, což paní učitelku velmi trápilo. Až na radu mého tatínka, ať se na mě nekouká, ji to přestalo trápit.

To psaní pravačkou mi dělalo takové potíže, že ostatní byla proti tomu sranda.

Ve třídě nás bylo přes třicet. Já jsem důvěrně znala jen těch pět hajzlíků, co mi ztrpčovali život, a pak ještě Jindřicha Hrnka. Ten se totiž do mě zamiloval a já do něj. Chodili jsme spolu ze školy a on mi vždycky galantně pomáhal nasadit aktovku na záda. Takže si vlastně pamatuju na svou druhou dětskou lásku. Ještě před Hrnkem a před nástupem do školy jsem totiž milovala Turka. Aleše Turka. Jenže ten se mi odstěhoval.

Jednou večer jsem zaslechla tatínka, jak říká mamince: „Nejdřív Turek, teď zas Hrnek. Ovečko, to jsem zvědavej, kam tohle povede.“ Tatínek se nedožil Zajíce…

Někdy uprostřed první třídy k nám přišla zrzavá slečna s červeným šátkem kolem krku a všem nám oznámila, že jsme jiskry. Prostě celá třída a basta. Netušila jsem, co to znamená být jiskrou, a když jsem doma předložila k podpisu a vyplnění lejstro, co jsme od zrzavé slečny vyfasovali, tatínek bouchl do stolu a pronesl něco v tom smyslu, jako že už to zase začíná, a šel se projít. Maminka vzdychla, vyplnila lejstro a podotkla, že se holt nedá nic dělat.

Jak se projevilo, že jsem se stala jiskrou, namouduši nevím. Asi jsem málo hořela.

Žádné kroužky se nevedly, jen existovala takzvaná hudebka neboli liduška – Lidová škola umění. Tam jsem se taky ocitla. Chodila jsem do nauky a do klavíru. Učitelky se s námi nepáraly, žádná škola hrou, nebo tak něco. Větší opruz a nudu jsem od té doby nezažila. Zlepšilo se to až v páté třídě, kdy jsem bez vědomí rodičů vyměnila nauku a klavír za hodiny výtvarné výchovy. Tam jsem se teprve realizovala v rámci skromných možností, ale to už je jiná kapitola.

Přeju dnešním dětem dobrou volbu mezi aktovkami, penály, bačkorami a kroužky. Rodičům pak pevné nervy při výběru správné školy, a plné peněženky.

 

 

 

Můj příběh socialismus vzpomínky
Hodnocení:
(4.6 b. / 41 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Rypáčková
Velmi jsem se pobavila, tak vtipné a lehce podané...S dovolením to použiji na posedu s pamětníky..
Jiří Dostal
:-) Finis coronat opus aneb Když se plytké mudrování courá z režimu do režimu :-)
VANDA Blaškovič
Zuzano, perfektní! Ironie na nás dýchne nejenom z nadpisu, první věty….ale celého článku. Já jsem plakala, když jsem byla šátkovaná až se 2. skupinou…:). Rodiče nás děti chránili, byly jsme šťastné, to až dospíváním jsme začaly chápat, co se kolem nás děje. Pamatujete na ty perfektní vtipy třeba o policajtech?? Ještě v práci jsme museli dávat pozor na udavače kolem sebe…na hranicích naši vojáci se samopaly….už nikdy!
Sylva Šporková
Napsat o hnusně totalitě, jaká to byla krásná doba - být s nadsázkou- mi přijde zcela šíleně!!
Zdenka Soukupová
Zuzano, krásná vzpomínka. Já jsem s výběrem aktovky nebo bačkor neměla žádné starosti. U nás v malé vesničce nebyly žádné obchody (kromě Smíšeného zboží, kde ale aktovky a bačkory nevedli), tak mi mamka všechno koupila ve městě beze mne a hotovo. A chodila jsem od 1. do 5. třídy do jednotřídky. Dodnes nechápu, jak nás mohl pan řídící (od r. 1964 soudruh učitel) naučit číst, psát a počítat. Ale byla to krásná bezstarostná doba.....
Jana Jurečková
Já si pamatuji, že jsem chodila do různých kroužků. Pěvecký, kurz šití, vaření, fotografický, ve druhé třídě do náboženství a docela mě to bavilo. Hezké vzpomínky, díky.
Karel Málek
Jeden z článků typu "filtr času a paměť je ke mě milosrdná ". Já tedy nepamatuju takový luxus jako výběr ze dvou aktovek do školy, či že dvou pouzder. Většinu věcí jsem dědil, pokud to bylo možné, neboť v obchodech nebylo nic a vůbec to nebylo levné, jak se dnes každý milně domnívá... Lidé jsou dnes rozežraní napříč generacemi.
ivana kosťunová
Vyjadřuji se podobným způsobem jako paní Zuzana, takže je mi styl jejího psaní blízký. Ano, tak to skutečně bylo, a dalo by se o tom psát ještě daleko obšírněji. Ale bylo to naše dětství, a u většiny dětí bylo krásné, protože nás rodiče od toho zlého chránili. Mě pobavily ty tašky- my jsme měli na výběr také dva druhy - světle hnědou a tmavohnědou. Pražský strýček mi ale nadělil pod stromeček tašku žlutou ! Měla jsem něco jiného a byla jsem na to náležitě pyšná. Ve školní jídelně jsem nemusela přebírat stohy tašek, abych našla tu svoji, sáhla jsem vždy najisto po žluté. Do té doby, než jsem přinesla domů tašku nějaké jiné školačky. Asi taky měla pražského strýčka.
Naděžda Špásová
Jsem ročník 53, jsem z vesnice, jsem z chudší rodiny. Školu jsem měla docela ráda, na třídní učitelku na druhém stupni si pamatuju a vzpomínám dodnes. Byla nejhodnotnější člověk, naučila mě perfektně ČJ a dodnes z toho těžím. Byla jsem tak trochu rebel, což mi zůstalo dodnes. Ano byla jsem pionýrka, to jsme byli všichni, ano byla jsem v SSSM, ale nebylo to vůbec hrozné, naopak, dodnes na to vzpomínám. Tolik mejdanů a zábav už jsem nikdy nezažila. Žili jsme si sice jak to šlo, ale byl to život. Komunismus mi byl ukradený, žila jsem si po svém a žijeme si tak dodnes. A abych pravdu řekla, tak život v dnešní době není žádná procházka rozkvetlým sadem. Závist a zloba je na vzestupu.
Jitka Caklová
Tak už poslední poznámku: Když to bylo všechno tak úžasné, tak proč se dnes topíme v takových s....ách. "Kdo soudí, musí počítat s tím, že bude souzen." HOWGH!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.