Za tuhého socialismu jsme to měli mnohem jednodušší! Krásná doba to byla!
Ilustrační foto: Freepik

Za tuhého socialismu jsme to měli mnohem jednodušší! Krásná doba to byla!

18. 6. 2024

Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a mládí, ten skvělý a jistoty zaručující socialismus pod vedením rodné matky strany.

No jen uvažte; například nástup do školy. Měla jsem jasnou a přesně nalajnovanou cestu. Žádný výběr mezi školou klasickou, jazykovou, waldorfskou či jakoukoliv jinou. Pravda, mohla jsem se ocitnout ještě ve škole zvláštní, ale pro tu jsem neměla patřičné předpoklady.

Nastoupila jsem do první třídy tam, kam jsem spádově patřila, a to byla škola u nemocnice. V nemocnici jsem bydlela, takže to bylo, co by kamenem dohodil.

Před nástupem jsme s maminkou šly zakoupit aktovku, penál a bačkory. Taky to bylo velmi snadné. Mohla jsem si vybrat aktovku hnědou nebo červenou. Hladká kůže, nebo taková ta mačkaná. Žádnej stres! Vybrala jsem si snadno a rychle. Penál byl buď světle hnědý nebo tmavě hnědý z vikslajvantu, nebo dřevěný retro. Taky snadná volba. Dřevěný měl sice namalovanou růži, ale byl těžký a blbě se otvíral.

Bačkory, to byl už výběr komplikovanější. Přezkáče jsem zavrhla rovnou, jarmilky jen na tělocvik, a tak jsem mohla váhat mezi modrými, červenými a šedivými, s bambulí, nebo bez. Líbily se mi červené s bambulí, ale neměli moji velikost. Takže šedivé bez bambule, jediné v mojí velikosti. Jarmilky jsme si tehdy neodnesly, protože moje velikost byla vyprodaná. Tak zase až za měsíc, cvičit budu bosá, však ono mě neubude.

Z první třídy si toho moc nepamatuju. Byla jsem totiž obětí šikany. Stala jsem se terčem dětí z kasáren, jejichž otcové byli vojáky z povolání. Tihle parchanti mě půl roku mučili, než si toho všimla paní učitelka Kovářová, a zasáhla. Dodnes nechápu, proč jsem to tehdy doma neřekla.

Paní učitelka Kovářová byla laskavá a moudrá, ovšem dodržovala dané předpisy. Mezi ně patřilo i to, že žádné dítko nesmí psát levou rukou. Takže z první třídy si pamatuju jen tu šikanu a to, že mi paní učitelka soustavně přendávala tužku a posléze pero z levé ruky do pravé. Já, stoprocentní levák, jsem se tedy mučila s psaním rukou pravou. Všechno ostatní jsem ale zarputile dělala to mou nešťastnou levačkou, což paní učitelku velmi trápilo. Až na radu mého tatínka, ať se na mě nekouká, ji to přestalo trápit.

To psaní pravačkou mi dělalo takové potíže, že ostatní byla proti tomu sranda.

Ve třídě nás bylo přes třicet. Já jsem důvěrně znala jen těch pět hajzlíků, co mi ztrpčovali život, a pak ještě Jindřicha Hrnka. Ten se totiž do mě zamiloval a já do něj. Chodili jsme spolu ze školy a on mi vždycky galantně pomáhal nasadit aktovku na záda. Takže si vlastně pamatuju na svou druhou dětskou lásku. Ještě před Hrnkem a před nástupem do školy jsem totiž milovala Turka. Aleše Turka. Jenže ten se mi odstěhoval.

Jednou večer jsem zaslechla tatínka, jak říká mamince: „Nejdřív Turek, teď zas Hrnek. Ovečko, to jsem zvědavej, kam tohle povede.“ Tatínek se nedožil Zajíce…

Někdy uprostřed první třídy k nám přišla zrzavá slečna s červeným šátkem kolem krku a všem nám oznámila, že jsme jiskry. Prostě celá třída a basta. Netušila jsem, co to znamená být jiskrou, a když jsem doma předložila k podpisu a vyplnění lejstro, co jsme od zrzavé slečny vyfasovali, tatínek bouchl do stolu a pronesl něco v tom smyslu, jako že už to zase začíná, a šel se projít. Maminka vzdychla, vyplnila lejstro a podotkla, že se holt nedá nic dělat.

Jak se projevilo, že jsem se stala jiskrou, namouduši nevím. Asi jsem málo hořela.

Žádné kroužky se nevedly, jen existovala takzvaná hudebka neboli liduška – Lidová škola umění. Tam jsem se taky ocitla. Chodila jsem do nauky a do klavíru. Učitelky se s námi nepáraly, žádná škola hrou, nebo tak něco. Větší opruz a nudu jsem od té doby nezažila. Zlepšilo se to až v páté třídě, kdy jsem bez vědomí rodičů vyměnila nauku a klavír za hodiny výtvarné výchovy. Tam jsem se teprve realizovala v rámci skromných možností, ale to už je jiná kapitola.

Přeju dnešním dětem dobrou volbu mezi aktovkami, penály, bačkorami a kroužky. Rodičům pak pevné nervy při výběru správné školy, a plné peněženky.

 

 

 

Můj příběh socialismus vzpomínky
Hodnocení:
(4.6 b. / 40 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
"Stáří " píši v " ", neboť se osobně stará necítím být :-) :-)
Jitka Caklová
Hlásí se "prskoš" :-) :-) Těžko mohu článek považovat za vtipně podanou ironii, když moje dětství, dospívání, mládí mělo pracovní charakter, prostě pravý opak. Všichni jsme kopií svých rodičů, ale naštěstí neneseme odpovědnost za jejich jednání. S dětským rozumem jsem měla rodičům za zlé, že mi neposkytovali stejně šťastné dětství, jako ostatní rodiče mým vrstevníkům. Až nyní vidím, jak skvěle mě a mé tři bratry připravili do života, neboť dnes se mám nejlépe, jak jsem se kdy měla. Pokud případně dochází v mém životě k nějaké újmě tak vím, že je to důsledek mého chybného rozhodnutí, za které nesu odpovědnost a nemám důvod "brečet", že mi to způsobil někdo druhý. Dřív jsem měla komplexy z adresných i neadresných ironických poznámek, dnes už ne, protože vím, že vypovídají o autorovi samotném. Nemá důvod s někým nesouhlasit, neboť každý má právo na svoji pravdu. Přeji všem krásné "stáří" i těm, kteří zase naopak nechápou mě :-) :-) :-)
Marie Hudcová
Teď jsem se musela zasmát svým překlepům. Ale nepřišla jsem na to, jak opravit svůj už uveřejněný názor, takže se omlouvám.
Marie Hudcová
Vtipný článek pdaný s chytrou ironií. Škoda, že někdo nepochopil. Souhlasím s Jaromírem, prostě excelentí. Díky Zuzko!
Jaromír Šiša
U mě a za mě dobrý...co to plácám, parádní, no prostě excelentní :-)
Eva Mužíková
Jani, děkuji Ti. JÁ na svá školní léta vzpomínám s láskou a nostalgií a již několikrát jsem o nich vyprávěla celé rodině mého syna. Mám v nich vnímavé posluchače. Zkátka prožívala jsem hezké dětství a ráda na tuto dobu vzpomínám. Moji rodiče pracující v zemědělství jistě neměli lehký život, ale já, ani sestra jsme to nepociťovaly tak dalece, aby to naše dětství negativně poznamenalo. Tak to bylo, tak na tu dobu vzpomínám JÁ.
Jitka Caklová
Paní Jano, dovolte mi abych se zasmála, "s láskou a nostalgií"? Steskem po minulosti? Tedy bacha na alzheimera. To jsem raději "prskoš", který až nyní, po nepěkných prožitcích od dětství do dospělosti, poznává krásy života. A můžete mi věřit, "že na to mám", na rozdíl od těch, kteří "na to měly" jako děti. Jak vidno právě jste se pasovala na "soudce prskošů". :-) :-)
Jana Kollinová
Se zájmem jsem přečetla skvělý článek Zuzany. Je napsán skvěle a zároveň konfrontačně tak, že každý ze čtenářů má možnost si vybrat, zda uvítá příležitost zavzpomínat na svá školní léta s láskou a nostalgií nebo bude "prskoš" a za každou cenu se bude snažit zviditelnit jako politicky správně orientovaný čtenář-kritik, soudce! Je to každého svobodná volba. Já preferuji apolitické retro vzpomínky.
Hana Šimková
Všechno je to jenom o lidech. Vykořisťování , války, komunisti, špatná vláda. Co jsme si, to jsme si. Každému se něco líbí a něco považuje za úplně nejhorší. Kdyby se sjednotily názory na dokonalý ráj,tak ráj na zemi bude. Protože jsme však ovce ,tak si ráj nezasloužíme.
Eva Mužíková
Díky za čĺánek. Já na ta léta vzpomínám jen v dobrém a nebylo toho málo.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.