Ideály, vzory a srovnávání se s druhými při stárnutí škodí
Ilustrační foto: Freepik

Ideály, vzory a srovnávání se s druhými při stárnutí škodí

10. 6. 2024

Sousedka má méně vrásek. Oblíbená herečka vypadá na svůj věk výrazně mladší. Kolega si našel mladou partnerku. Kamarádka je hubenější. Kdo si v životě zvykl porovnávat sám sebe s druhými, bude to mít ve vyšším věku těžké. Pohodářům a flegmatikům se stárne lépe.

Jsou to dva protichůdné společenské trendy.

Jeden velí – srovnávejte se s druhými, snažte se být lepší než oni, sledujte lidi úspěšné v různých oborech, přemýšlejte, co udělat pro to, abyste tak úspěšní byli také.

Druhý stojí na opačných základech – nesrovnávejte se s druhými, každý člověk je originál, mějte se rádi takoví jací jste.

Na každém směru je něco dobrého a něco špatného. Kdo podlehne pocitu, že je dostatečně dobrý ba až perfektní a nepotřebuje se od okolí inspirovat, zpravidla zakrní, nevzdělává se, není konkurenceschopný. Kdo naopak získá dojem, že je třeba neustále sledovat trendy, celebrity a porovnávat se s kdekým, podlehne často panice, je zběsile akční, časem vyčerpaný z touhy být nejlepší.

„Zejména ve vyšším věku je třeba nehnat se za ideály, ale především se zajímat o své zdraví, o to, co bychom mohli udělat pro sebe, abychom žili co možno nejdéle soběstační,“ říká gerontoložka Iva Holmerová.

Problém je to, že ve společnosti začíná převládat názor – je ve stáří nemocný, protože se o sebe dost nestaral. „Souvisí to s tím, že lidé se často za své handicapy stydí. A nemálo lidí vyššího věku takzvaně nechce být na obtíž,“ uvedla lékařka.

Lidé, kteří se zabývají problematikou stárnutí, často upozorňují na fakt, že v zahraničí je ve veřejném prostoru vidět více lidí s různými kompenzačními pomůckami, seniorů na vozíčcích, s chodítky.

„Překvapilo mě, že paní, o kterou jsem pečovala, chtěla chodit do divadel, na vernisáže, do kaváren. Bylo jí téměř devadesát, byla těžce nemocná, pohybovala se na vozíčku, ale chtěla být mezi lidmi a takových jako ona jsem tam viděla mnoho,“ říká Jana Novotná, která pracovala jako pečovatelka v Německu, v Holandsku a v Belgii. „Tady dámy v domovech seniorů, které jsem se snažila vyvézt do společnosti, říkaly, že si už nepřipadají hezké, že se nehodí, aby tak staří lidé jako ony překážely v divadlech a v kavárnách. A často znělo: nechci, aby mě takhle někdo viděl,“ vypráví.

A právě za tím se často skrývá zvyk neustále se s někým srovnávat, hodnotit sebe a druhé. Lidé, kteří si na to zvykli, se pak těžce vyrovnávají se stárnutím, s tím, že už něco nezvládají nebo si přestali připadat atraktivní.

„Měla jsem období, kdy jsem úzkostlivě pozorovala ženy v práci, na ulici, na pláži, všude a srovnávala, jestli jsou přes pas stejně široké jako já. Vždy jsem si odhadla, že jim je k šedesátce jako mi a pak jsem porovnávala, která máme břicho stejné, která ho má menší, větší. Protože jsem těžce nesla, že jsem nabrala kila kolem pasu. Byla jsem jako šílená, dokonce jsem přestala chodit k jezeru, kde jsme to s manželem měli moc rádi. Až mi řekl, že jsem se zbláznila, že se mu líbím taková jaká jsem, trošku jsem se vzpamatovala a přestala jsem se tak pozorovat. Dnes se sice nijak nevystavuju, protože spokojená se sebou už nikdy nebudu, ale zároveň mi nevadí být v plavkách. A klidně si dám pivo nebo dortík a už přitom kolem sebe nekoukám, jestli jsem tlustší než ostatní ženy okolo,“ vypráví dvaašedesátiletá Ivana.

Současní mladí lidé to v tomto směru budou mít ještě těžší, protože se ve světě založeném na srovnávání se s jinými, pohybují od dětství. Všichni uživatelé sociálních sítí, kteří zveřejňují své fotografie, se vlastně vědomě či nevědomě porovnávají s ostatními, snaží se je zaujmout, ukázat, že jsou lepší, hezčí, byli v zajímavější zemi, na hezčí pláži, mají nové to či ono.

Starší lidé, kteří tolik jízdě za touhou po virtuální dokonalosti nepodlehli, mají lepší základ k tomu, aby si časem položili otázky: A není to vlastně jen a jen moje věc, jak vypadám, kolik vážím, jak trávím volný čas a kde jsem byl na dovolené? Není to jen a jen můj život? Moje kila, moje vrásky, moje radosti, moje starosti?

Potíž je v tom, že společnost si zvykla se nejen srovnávat, ale navíc život porovnávat podle toho, kolik je komu let. Veřejným prostorem zní věty typu: ta má na svůj věk hodně vrásek, ta stárne dobře, ten zdědkovatěl, ten je na svůj věk hodně šedivý a sešlý….

„Typickou ukázkou toho, jak se společnost staví ke stárnutí je období menopauzy. Žena zvyšuje hmotnost i při stejném příjmu energie, dochází k redistribuci tuku z prsů a boků do oblasti břicha, dochází ke snížení výkonnosti. Ale přesto se od ženy očekává, že bude dál výkonná jako dříve, že nebude mít návaly, emoce, že bude stále vypadat jako dříve,“ uvedl lékař Tomáš Fait.

Toto nastavení společnosti jsme si způsobili sami. Je za ním právě srovnávání se, touha být stále mladí, krásní, schopní dělat stejné výkony v šedesáti jako ve třiceti. A když to nejde, podléháme panice, že nejsme dost dobří.

Najít cestu mezi tím, aby člověk nezbabkovatěl či nezdědkovatěl a zároveň nepodlehl iluzi, že bude věčně mlád, je jeden z nejtěžších úkolů, které stárnutí přináší.

 

 

 

 

psychika stárnutí životní styl
Hodnocení:
(5.1 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
To, že si něco nepamatujeme, lépe řečeno na něco si nevzpomínáme, ještě neznamená, že tomu tak nebylo. Z mého pohledu je v příspěvku Moniky mnoho moudrého, jako bych slyšela tuto nadčasovou písničku https://www.youtube.com/watch?v=oXyZY3iRcy4 "..... možná jen se mi to zdá a po těžký noci přijde, přijde hezký ráno, jaký bude nevím sám, taky jsem si zvyk na všechno kolem nás ........ ♥♥♥
Hana Řezáčová
Ad 16:51 Já si teda nevzpomínám, že by mi rodiče předhazovali "co by tomu kdo řekl" - byly hodnoty slušnost, pracovitost, vzdělání ap. , toto mi rodiče vštěpovali a sami se tím řídili a rozhodně to nebylo, aby se to líbilo sousedům nebo nevím komu ... Co se týká "společnosti" - tak je každý její součástí a nejde úplně být sám za sebe - když něco znám a umím, část logicky odevzdávám společnosti a zase něco jiného odebírám ... Pracovala jsem celý život v nemocnici, odevzdávala jsem mnoho ze sebe pacientům, no, a také využívala vklady jiných: bydlela jsem v domě, který někdo postavil, jedla potraviny, které někdo vypěstoval a vyrobil atd. atd. Nesouhlasím, že společnost je pokrytecká veličina, vůbec takovému názoru nerozumím - úplně za sebe nemůže být ani hajný na hájovně v lese ... "Hnusnou osobu" v sobě rozhodně nemám, jsem spokojená a volná :-)
Monika Monca
Jako zastupce mladsi generace to rikam porad. Vy "starsi" to mate v tomhle ohledu strasne tezke. Byli jste vychovavani v tom, neustale se ohlizet na to, "co by tomu kdo rekl". A vite co? CO ma kdo co hodnotit vas zivot? Zivi vas ten dotycny? Jste snad odkazani na nazor "spolecnosti"? Proc? Pokud clovek dokaze potlacit toho pokrytce v sobe, tu hnusnou osobu, ktera vam naseptava tyto kraviny, budete volni. Clovek ma cely zivot na to, utvaret si vlastni hodnoty. Vlastni cile a vlastni predstavu o tom, co je v zivote vhodne a spravne. A rozhodne to nemusi byt stejne hodnoty, jako vaseho souseda, nebo "spolecnosti". Protoze "spolecnost" je anonymni pokrytecka velicina. Kazdy sam za sebe. Dle sveho svedomi.
Jitka Caklová
21:29 Tuto větu z úst Petra Nárožného jsem na vlastní uši slyšela v Hodoníně, v divadelní hře VSTUPTE, v podání P. Nárožného, L. Mrkvičky, L. Švormové a J. Čenského. Komedie o nekončících patáliích dvou klaunů na penzi. "Chechtačka" od začátku do konce :-) :-) :-)
Jitka Caklová
Být vyrovnaný/á sám/sama se sebou = být pohodář/ka se vším všudy :-)
Ludmila Černá
V jedné divadelní hře říká Petr Nárožný "Jo, stáří není pro sraby..."
Jitka Caklová
Uplynulé, deset let trvající studium U3V zvané "íčko" je pro mě tou nejlepší školou života, obzvláště tedy moje dávno minulé působení napříč chatem. Moje potřeba projevit se se stala pro mnohé nesnesitelnou a tak jsem se stáhla a vydala se cestou sebepoznávání, bez jakéhokoliv srovnávání s kýmkoliv. Doby kdy jsem chtěla vědět co si o mně kdo myslí jsou minulostí. Věk je jen číslo a cílem je pro mě cesta. Prioritou je "umění žít", proto neuznávám sousloví "umění stárnout". Život stojí za to žít a ne jen obracet listy v kalendáři. Umění pro mě bylo, naučit se mít ráda sebe, takovou jaká jsem :-) ♥♥♥
Věra Ježková
Pohodář asi moc nejsem, flegmatik určitě ne. Ale jsem vyrovnaná sama se sebou, a proto nemám potřebu se s nikým srovnávat. Před časem jsem napsala článek nazvaný Jako.
Vladimír Kokoška
S článkem vřele souhlasím. Chybí mu jen jeden moment. Srovnávání není z principu špatné. Jde jen o to s kým se srovnáváte. Srovnávat se sám se sebou, se svým minulým "já" je zdravé a motivující. Umožňuje to například snažit se vylepšovat svůj stav po nemoci nebo po nějaké zlomové události. Poskytuje to prostor zlepšovat se ve vlastním tempu a podle vlastní situace. Problém ale je, najít v sobě dostatečné odhodlání a hlavně sílu kráčet touto cestou. Najít tu pravou harmonii mezi nasazením a akceptací. To je to "umění" stárnout.
Marie Ženatová
Moc děkuji za váš velmi zajímavý a pravdivý článek - závěrečná věta je tou nejvýstižnější ♥

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA