"Všechno, co jsem kdy dělal, jsem dělal rád. Vždy mě jakákoliv nová aktivita o něco obohatila, zdokonalila, udělala mě šťastným. Vlastně nevím o žádném období, kdy bych byl nespokojený či dokonce nešťastný," říká pětašedesátiletý Jiří Libánský.
Jste mužem mnoha profesí a dovedností. Pracoval jste mimo jiné u filmu, provozoval masážní salón, zabýval jste se šamanskými rituály, užíval si jízdu na silných motocyklech. U těch bych začal – jezdíte ještě na motorce nebo už jen stojí v garáži?
Jak přicházela neuropatie, kterou trpím a snižovala se mi citlivost v nohách a začaly být problémy s pedály, používal jsem auto čím dál méně, až jsem ho prodal. Teď připravuji k prodeji dvě motorky, protože i pedály motorek, jakkoliv je mám upravené, mi začínají dělat problém. Koupil jsem si dva skútry. Jeden je obří, silný, cestovní Suzuki Burgman 650 Executive. Těžký, ale pohodlný, se spoustou technických vychytávek, jako Rolls-Royce na dvou kolech. Motorkáři většinou skútry dost opovrhují, ale můj Burgman se všemi doplňky budí zájem a uznání. Rychosti řadí elektromotor, ovládaný tlačítky na řídítkách. Disponuje různými jízdními režimy a nebo se dá přepnout na automat jako klasický skútr. Tuhle obludu nemá smysl ani tahat z garáže pokud nejedu dál, než sto kilometrů. A pak mám skútr Vespa Piaggio Beverly 500, který je malý, lehký, snadno ovladatelný v městském provozu. Ovšem není to klasická stopětadváca, jak takové italské Vespy bývají, ale na úkor úložného prostoru skrývá pod sedlem silný jednoválcový, půllitrový motor. Do obou skútrů jsem se už zamiloval, a tak klasické motorky čekají na nového majitele.
Vzpomenete si na svůj první motocykl? Kolik vám bylo let, když jste si ho pořídil?
Jawa 550 pionýr, zvaný pařez v barvě slonové kosti, kterého měl děda. Po zahradě jsem na něm jezdil už někdy v deseti letech. Později i po vesnici.
Stala se jízda na dvou kolech už tehdy vaší životní vášní?
Tehdy mě to dost bralo. Šel jsem se vyučit automechanikem a už v učení jsem ve volných chvílích v dílně postavil choppera. Když byl hotový, přijel jsem na něm domů a před barákem mi ho někdo ukradl. Uvědomil jsem si, že v karlínském činžáku, kde není ani dvůr či garáž, je motorka problém a myslím, že i proto jsem na motorky zanevřel. Na vojně na letišti v Pardubicích jsem měl k dispozici khaki Jawu 250 a to jsem se rozhodl, že se k motorkám jednou stoprocentně vrátím. A vrátil. Když mi bylo padesát, udělal jsem si řidičák na velkou motorku a začal jezdit na chopperu. To už jsme bydleli v Libčicích nad Vltavou, v domku se zahradou, dílnou i garáží. Později jsem si pro motorky postavil i extra přístřešek.
Který stroj vám nejvíce přirostl k srdci?
Asi Chopper dvěstěpadesátka. Čínská kopie Harleye, která měla to klasicky široké zadní kolo, dlouhé šikmé vidlice a velké úzké přední kolo zapsané v techničáku. Většinu čínských součástek jsem vyházel, nechal jen základ a dodělal podle svého vkusu. Splnil jsem si svůj klukovský sen o jedinečném chopperu. Když byl ještě v roce 2012 vybrán jako jedna ze sta nejlepších motocyklových přestaveb a byl vystaven na výstavě motorek Custombike v Holešovicích, to už byla opravdu dokonalá třešnička na dortu.
Jedinečný design chromového klenotu na dvou kolech je fajn, ale když člověk hodně cestuje, nabaží se obdivu na motorkářských srazech, logicky se začne poohlížet po něčem praktičtějším. Yamaha Virago 535 byla dobrá volba. Tuhle povedenou motorku má u nás kdekdo. Já jsem si ji drobátko překopal, takže také získala určitou jedinečnost. Svou spolehlivostí a jízdními vlastnosmi si mě získala, brzy jme byli jedno tělo, jedna duše, jeden motor...
Předpokládám, že jste jezdíval na motorkářské srazy. Co se na nich vlastně děje? Lidé přijedou na motorkách, postaví si stan a jdou na pivo, kde se diskutuje zase o motorkách?
To ano. To by byl hřích, kdybych se se svou motorkou nepochlubil na srazech. Většina srazů vypadá úplně stejně, jako víkendové setkání lídí, které spojuje společný koníček. Pódiem, stánky a stanovým městečkem se to podobá nejvíce nějakému hudebnímu festivalu. Jen program je motorkářsky zaměřený. Sobotní společná vyjížďka po okolí, odpoledne soutěže. Hod výfukem do dálky, přetlačování motorek, soutěže v páce, o nejhezčí motorku, o nejhlučnější výfuk, o nejrychleji vypité pivo, o nejhezčí prsa atd. Také mívá vystoupení nějaký kaskadér na motorce a nebo je možné si vyzkoušet jízdu po zadním kole na trenažéru. Na těch trochu drsnějších srazech je černé kožené oblečení určitý dress code a bez tetování jsem si tam připadal skoro nepatřičně. Zajímavá byla třeba soutěž, kde dvě pětičlenná družstva dostala přidělena každé jednu vyřazenou škodovku a všichni do rukou cca 1,5 metru lešenářské trubky. Vyhrává družstvo, které přidělené auto v časovém limitu více zdemoluje. Soutěže v plivání býčích očí (dívky jehněčí) do dálky, pojídání různých červů a jiné "chuťovky" jsou běžný standard. Ještě, že nejsem soutěživý typ a výhry, byť hodnotné, jsem oželel. Na podiu duní tvrdý metal, proložený soutěžemi, vždy je i strip show. Popřípadě se ve svitu plamenů předvede skupina lidí, co se za kůži věší na háky a všelijak jinak se propichují.
No dejte pokoj. Je i v Česku nějaký obávaný motorkářský gang?
V každé zemi je jeden primeMC, dominující gang. Kde není, je to dost nepříjemné, protože boj o dominaci se většinou neobejde bez zbytečně zmařených životů. Střet Bandidos a Hells Angels v naší republice stál kdysi tři lidské životy, ale jednalo se o zahraniční skupiny. U nás jsou primeMC jako v mnoha jiných zemích Hells Angels. Ostatně, i já mám na zádech jejich supportní nášivku. Hells Angeles je obávaný gang, např v USA, kde je známý distribucí drog, zbraní a jinou trestnou činností. V naší republice se s nimi setkáte spíše na motosrazech, kde mají stánek, ve kterém můžete koupit jejich trička, mikiny, kšiltovky, klíčenky a jiné propagační předměty. Mnozí pamatujeme mezinárodní sraz Hells Angels v Praze na Džbánu. Naprosto v pohodě a drobná dopravní nehoda na Karlově náměstí byl jediný incident. Známí jsou také rakovničtí Astacus či Black Shadovs, Full of energy, Pegas Gang, Fighting storks, Pit Bulls, Warriors, Viper atd. Je jich několik desítek. Žádný naštěstí nelze označit za "obávaný". Pravidla klubů, nošení nášivek a rituály by byly na samostatnou kapitolu.
Fotografie poskytnuty z osobního archivu Jiřího Libánského
Vraťme se ale zpět do dob vašeho mládí či nejdříve dětství – bylo hezké, vzpomínáte na dobu svého dětství rád?
Moje dětství bylo úžasné. Žil jsem u dědy a babičky na vesnici, protože maminka si ještě doplňovala studium. Do páté třídy jsem už chodil v Praze v Karlíně. Byl jsem otcem opuštěný jedináček, zahrnovaný péčí a láskou celé naší, tehdy velmi početné, rodiny. Co víc k tomu dodat? Museli jsme žít hodně skromně, ale dodnes pro mě nejsou peníze žádná priorita. Dětství zpětně hodnotím jako velmi šťastnou část svého života.
Jakou školu jste studoval?
U mě se o nějakém studiu nedá hovořit. Učil jsem se automechanikem u stavebního podniku a ten mě chtěl na strojní průmyslovce v Táboře. Opravdu mě to nelákalo. Tábor je daleko a hlavně, já chtěl nějaký umělecký obor a toužil jsem po grafické škole. To se nedařilo. Až o pár let později, už po vojně, jsem se zašel zeptat na večerní studium výtvarné fotografie na PFŠ a narazil, tedy skutečně doslova narazil, do profesora Dr.ing. Vláška, ředitele školy. Zeptal se, co tam pohledávám, kouknul na moje fotky, co jsem si přinesl a bez přijímacích zkoušek, absolvování nultého semestru, jen silou své autority mě vzal za rameno, strčil do třídy, kde už probíhala výuka se slovy: "Tohohle mi zapište do prváku." Několik desítek minut po tom, co jsem poprvé vstoupil do budovy, jsem tam studoval v prvním ročníku, který začal už před čtrnácti dny. No šok. K dokončení školy mi ale pak chyběly dva semestry a nějaké zápočty a zkoušky ze semestrů minulých. Ale už jsem se oženil, měl jsem toho moc, nestíhal jsem.
Takže jste šel na vojnu?
Asi tak rok po vyučení jsem šel na dva roky na vojnu. Byl jsem vojín, ale v praporčické funkci, na letišti v Pardubicích. Prakticky přes letiště a přes pole je vesnice, kde jsem vyrůstal a dodnes máme chalupu. V kombinaci s přidělenou služební motorkou Jawa 250 se vojna dala přežít. Ovšem trauma ze zbůhdarma promarněného času, je to jediné, co jsem si z vojny odnesl.
Jaké bylo vaše první zaměstnání, do kterého jste nastoupil?
Musel jsem, podle smlouvy, pracovat u stavebního podniku, kde jsem se vyučil. Tedy i chvíli po vojně. Nástupní plat 4,60 Kčs/h. Když byla možnost opustit opravy stavebních strojů, jezdil jsem na opravy věžových jeřábů. Výška mi nevadila, diety a rizikový příplatek jsem uvítal.
Bavila vás ta práce?
Ani moc ne. V té době už jsem propadl historickému šermu. Brzy jsem se účastnil nejen víkendových veřejných vystoupeni, ale občas jsem si bral volno na natáčení filmů. To se ve stavební firmě nesetkávalo s pochopením.
Řadu let jste pak pracoval u filmu, kde jste připravoval podle scénářů kulisy, je to tak?
Tehdy jsem dostal tu nabídku od Fimového studia Barrandov, abych tam nastoupil. Že pro mne nějakou práci najdou a s uvolňováním na natáčení nebude problém. Protože mi končila pracovní smlouva, tak jsem neváhal ani vteřinu. Našli pro mě místo rekvizitáře. Ale problém. Rekvizitář potřeboval příslušné vzdělání na DAMU, FAMU anebo alespoň v nějakém uměleckém oboru. A já tenkrát ještě ani tu fotografii nestudoval. Pak tam někoho napadlo geniální řešení. Vytvořili novou pracovní pozici "pomocný rekvizitář". Takovej blbej, ale silnej, co takové vzdělání mít nemusí a já byl přijat, zapsán do seznamu herců jako herec pro kaskaderské role a zařazen mezi rekvizitáře. Kaskadér tehdy nebylo povolání, ani by se tím nedalo uživit. Po třech letech zjistili, že kvůli jednomu člověku nemá cenu mít extra pracovní pozici, započítali mi praxi místo vzdělání a byl jsem rekvizitář i bez školy. Zároveň jsem účinkoval ve filmech, založil a osm let vedl skupinu historického šermu Merlet, která na profesionální úrovni funguje dodnes.
Dělat rekvizitáře bylo asi hodně zajímavé. Vzpomenete si na nějaký film, na kterém jste spolupracoval nejraději?
Ano, práci rekvizitáře na place jsem si hodně užíval. Někdy jsem nemohl ani dospat, jak jsem se těšil na nějaké zajímavé natáčení. Asi nejvíc mi v hlavě utkvěl Amadeus. Jednak jsem na něm pracoval celkem tři roky a také, že jsem byl jedním ze dvou tzv. placáků, tedy rekvizitářů přímo na místě natáčení. Vedle našich a amerických filmařů byli i kostyméři z Itálie, maskéři z Německa, kamerové služby dělali Britové a dekorace Irové. Tenkrát v našem zbídačeném státě byl takový mezinárodní štáb úplně jiný svět s fantastickými vztahy.
Takže otázka, která se nabízí - nějaká historka z natáčení by nebyla?
Při natáčení v Kroměříži jsem měl zrovna narozeniny. V hotelu, kde jsem bydlel v pididvoulůžáku, měl Miloš Forman apartmán a nabídl mi, že můžeme slavit u něj. Když jsem dostával symbolické dárky, pan Forman povídá: “Já pro tebe nic nemám, já ti pustím Hair, chceš?” a zasunul kazetu VHS do videopřehrávače. Povídám: ”Blbý, že moc anglicky neumím.” Na to pan Forman: “Tam se hodně zpívá a tancuje a co řikaj ti přeložím.” Tak jsem jako tenkrát jeden z mála v Československu viděl slavný film Vlasy. Vedle mě seděl Miloš Forman, cpali jsme do sebe chipsy a on mi film svými slovy tlumočil do češtiny. Nezapomenutelný zážitek.
Jiří Libánský jako rekvizitář s hercem Vinklářem a režisérem Balíkem
Od filmu se přesuneme k vaším dalším profesím. Vím, že po revoluci jste měl svůj masážní salón. Jak vás napadlo dělat masáže a jak jste se je vlastně naučil?
To začalo tak, že jsem se zabýval léčitelstvím. Nejen, že jsem přikládal ruce na bolavá místa, ale že jsem cítil v rukou i toky energií, začal jsem je rovnat. Zjistil jsem, jaký je rozdíl pracovat na uvolněném těle. Třeba, aby se tělo uvolnilo, jsem kartáčem ženám česal jejich dlouhé vlasy. Zkoušel jsem ledacos. Pak jsem narazil na havajskou masáž a hned věděl, že jsem našel, co jsem hledal. Takže jsem absolvoval dva kurzy různých stylů havajské masáže a jeden, který se tady nevyučuje, jsem absolvoval dálkově se sedmdesátiletým masérem z Havaje, jež jako bývalý tanečník Hula-Hula byl na ten styl opravdu expert. Pak už to šlo rychle za sebou, nejen kurz klasické masáže se získáním evropské masérské licence, ale masáže medem, čokoládou, voskem, baňkování, moxování, ajurvédská masáž hlavy, EFT, ušní svíce, ani si na všechno nemůžu vzpomenout. Ale stejně se celým tím úsilím táhnou tantrické masáže jako červená nit. Tantra je složitá východní filosofie. Ani zvládnuti tantrické masáže není otázka nějakého víkendového kurzu. Dokud jsem neopustil svá zaměstnání a nemohl tomu přizpůsobit i styl svého života včetně veškeré duševní očisty a meditací, tak jsem se jen učil a připravoval. Pomohlo mi to, že při léčení i masírování jsem se soustředil především na ženy a jejich specifika.
V počátcích našeho portálu jste napsal celou řadu článků o šamanech a šamanských rituálech. Těch jste se i zúčastňoval nebo je i sám pořádal. Jak se člověk stane šamanem?
Šamanem se především musí člověk narodit. Tedy narodit se s určitými vlastnostmi a schopnostmi. Myslím, že by každého překvapilo, kolik takových lidí v naší společnosti je. U někoho to občas prosákne na povrch, jako třeba u Květy Fialové nebo Heleny Růžičkové, ale většinou lidé své schopnosti nijak nevyužívají, nerozvíjejí nebo dokonce to v sobě potlačují. Jako ne každý, kdo má hudební sluch je hudebník. U mě to byla zvědavost, čeho všechno se dá s těmi mými schopnostmi dosáhnout. Kde jsou hranice toho, co člověk může dosáhnout svými schopnostmi a vůlí ale stále nevím. Čím víc do toho pronikám, tím vic se ty hranice vzdalují. Šamanismus je pro mne nejpřijatelnější využití pro své spojení s přírodou. Šamanskému léčení a šamanským rituálům jsem se věnoval hodně intenzívně. Zajímal jsem se o šamany v Americe, na Bali. Sibiřský šamanismus a rituály jsem se učil v jurtě od šamana Očura Ooloviče z Tuvy. Pořádal jsem desítky přechodů přes žhavé uhlí a moje vlastní přechody jdou do stovek. Teď už si sám přechod žhavého uhlí musím odepřít, ale stále je pořádám, zájemce na přechod připravuji, popřípadě je za ruku převedu.
V čem šamanské rituály vlastně spočívají?
Šamanské léčení využívá samoléčících schopností organismu, anebo schopností skrytých, zapsaných jen v našem genetickém kódu. Na to je většinou potřeba přístup do podvědomí. Získat přístup do podvědomí svého a nebo jiného člověka, je základ šamanské práce. Na to se používá šamanský buben a jeho magický rytmus cca 180 úderů za minutu, který způsobuje trans a přístup do podvědomí. Někdy chřestidlo. Má se za to, že ve svém podvědomí máme uloženy informace, o kterých nemáme ani tušení a dokonce, že podvědomí umí získávat informace z podvědomí jiných lidí, dějů a událostí dávno minulých a dokonce i budoucích. Nesetkal jsem se s ničím, co by to vyvracelo. Naopak se mi každou chvíli tato teorie celkem prokazatelně potvrzuje. Procesy v těle, i ty léčebné, jsou řízeny podvědomím a dát podvědomí motivaci či přímé zadání dokáže zázraky. Silnými nástroji je autosugesce a placebo efekt. Svůj význam mají polodrahokamy aroma i léčivé a harmonizační zvuky. Další kategorií, bohužel v naší společností podceňovanou, je příprava lidské duše na okamžik, kdy zpřetrhá vazby s hmotou těla a musí si tak poradit i bez vazeb na čas a prostor, které jí naše tělo poskytuje a občas se to tak úplně nepovede. Ale je to takové specifikum, které dále rozvíjet nebudu.
Fotografie poskytnuty z osobního archivu Jiřího Libánského
Myslím, že jste se vždy cítil nejlépe v přírodě. Pamatuji si na jeden z vašich článků o tom, jak jste vyrážel sám s batohem a karimatkou, přespával v lese. Takový vlk samotář, je to tak?
Ano. Je to něco, co mi chybí. Bývaly doby, kdy jsem ráno vyrazil z kraje Prahy po hřebenech Brd a před půlnocí už si ustlal na vrcholu Plešivce. Spal jsem na kořenech lesních velikánů a sál jejich sílu. Ráno před rozedněním už jsem zase ležel na kamenech a čekal na energii vycházejícího slunce. Dnes kůvli neuropatii nedojdu ani na nádraží. Zimní táboření, kdy bývalo dva metry sněhu, to bylo krásné dobrodružství. Můžeš číst Jacka Londona, koukat na Indiana Jonese, ale vzít batoh a vyrazit do lesa je nejvíc...
Teď mě napadá, byl jste vlastně někdy ženatý, máte děti?
Ano. Ženatý jsem stále, už 36 let, mému synovi je 35 a za pár týdnů budu mít i vnuka. Já si nijak jako děda nepřipadám a nemyslím si, že by se mi měl změnit život.
Když se ohlédnete dvacet, třicet, čtyřicet let zpět, vzpomenete si na něco, co vás dodnes mrzí, že jste udělal špatně, blbě se rozhodl, něco, co byste dnes udělal jinak?
Ano. Jedna věc mě dodnes mrzí a komunistům ji nezapomenu. A to, že jsem necítil potřebu se naučit dobře anglicky. Kdybych náhodou v Praze potkal cizince, tak že bych mu uměl vysvětlit cestu na nádraží, to je pro studium cizího jazyka chabá motivace. Pak jsem to doháněl při natáčení Amádea anebo při práci s grafickými programy, pořádně anglicky jsem se ale nenaučil dodnes a chybí mi to. Nedávno jsem dokončil svoje bádání o životě dnes vyhynulých draků. Ne ta sedmihlavá obluda, co žere princezny a mluví lidským hlasem, ale plaz, který žil a byl zmýtizován. V našich písemných zdrojích najdeme 99% pohádek. Záznamy a popisy skutečných setkání s tímto zvířetem jsou většinou v angličtině, v anglických překladech, pro mě je to komplikace. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, těžko bych našel něco, co bych dělal jinak. Všechno, co jsem udělal se nějak zúročilo a někam mě posunulo a nebo v něčem zdokonalilo.
Jaké období vašeho života pokládáte za nejšťastnější?
Tak na to je snadná odpověď. Nevzpomínám si, že bych byl někdy nějak moc nešťastný. Vždycky bylo něco, co způsobilo, že pocit štěstí převažoval. Asi mám na to štěstí. Nevím o nějakém období, když bych byl šťastnější než jindy.
A jak je to dnes, jak se má Jiří Libánský jako důchodce?
Dělal jsem automechanika, opraváře jeřábů, rekvizitře, kaskadéra, výtvarníka v propagaci domu módy, vedoucáho propagace v Eiffel Optic, veducího propagace ve firmě PBclub a vedoucího výroby v reklamce Progresa. Taky jsem jezdil s nákladní autem a s odtahovkou. Dělal jsem nákupčího pro obchod s potravinami. Měl jsem i vlastní reklamní firmu, pracoval jsem jako výtvarník pro černé divadlo a dělal správce galerií a nákupčího v obchodě s designovým sklem. Byl jsem zaměstnaný i jako designér zahradních staveb i jako dotykový terapeut. V tiskárně jsem delal na PC grafickou přípravu pro řezací stroj. Měl jsem vlastní studio přírodního léčení a masáží pro ženy a dělal jsem maséra v různých salonech. Někdy jsem jezdil jako ochranka nočních rychlíků a nebo vlakové pošty, současně jsem založil a vedl dnes i v zahraničí známou skupinu šermu Merlet. Studoval jsem výtvarnou fotografi, moje fotky vystavoval Svaz pražských fotografů. Po revoluci erotické časopisy tiskly moje akty. Namaloval jsem stovky obrazů, které se dobře prodávaly, visely na výstavách a měl jsem i dvě výstavy výhradně mých obrazů. Stovky lidí jsem vyléčil z jejich neduhů, nebo jim pomohl se vypořádat s jejich problémy. Stovky lidí jsem převedl přes žhavé uhlí. Pořádal jsem i přednášky a semináře v oblasti masáží, esoteriky a šamanismu. Najdete mne v knize o českém šamanismu i v knize o českém steampunku...
Před dvěma dny jsem se stal starobním důchodcem a nemám v úmyslu se už do něčeho pouštět. Už jsem toho udělal dost. Nemám co dokončovat a nebo napravovat. Všechny mé sny z mládí se mi postupně splnily. Kdo tohle může říct? Fakt teď nemám před sebou nic jiného, než se lehce a nezávazně něčím bavit. Dokud to půjde, budu si dál přivydělávat jako herec v reklamách a nebo v drobných vedlejších a epizodních rolích ve filmech a seriálech. Popřípadě zaskočím jako noční vrátný, To je všechno práce jen na několik málo dní v měsíci a na financování mých aktivit to stačí. Budu se courat po republice na motorce vždycky na jak dlouho mě to bude bavit a jak budou peníze. Doma mám toho dost, čím se můžu zabavit. V něčem se vrtat nebo něco psát. Až umřu bude to brnkačka. Vím, jak to na "druhé straně" vypadá, znám to tam. Vím, že pro nezatíženou duši je to jen taková celkem banální změna formy bytí. Zatím mám v plánu nějaké motosrazy a jako každý rok o slunovratu dělat u menhirů v Kutné Hoře chození přes žhavé uhlí a pak ještě na Šamanském setkání na Vysočině. Jestli chcete, můžete přijet a zkusit si to. Nepamatuju se, že bych v životě někdy měl víc, než bych nutně potřeboval, ale zase jsem si dělal, co mě bavilo. A co člověk potřebuje? Kdo se umí radovat z každé maličkosti, stačí mu mít kde bydlet, mít co jíst a mít koho milovat.
