Odhadovala jsem podle polohy, že jde o historický zájezdní hostinec, což nám následně jeho majitel potvrdil. Do Roztok jsme autem přijeli přes blízký Křivoklát a rovnou jsem si také hrad vyfotila.
Během středy 22. května přijížděli účastníci a utěšeně nás příbývalo. Tento den nebyl nijak organizovaný a každý si ho zařídil podle svého. Po pohledu z mostu na blízkou vyhlídku Paraplíčko jsem se po příjemné vycházce s Vlaďkou z Neratovic za chvíli ocitla nahoře a dívaly jsme se na Berounku shora.
Po večeři jsme si s Hankou a její chundelatou psí kamarádkou Eliškou vyšly na Školní naučnou stezku Křivoklát, jež se vine strží s potůčkem a v mapách vyznačenými vodopády. Nu, řekla bych, že vodopády vypadají úplně jinak, leč značka vodopádů v mapách vypadá zajimavě a přitažlivě. Nicméně tato jinak nenápadná vycházka mě učinila blaženou. Někdo z vás to možná pochopí, někdo se otřese. To je věc názoru. Zrovna nedávno jsem v článku Den spokojené seniorky napsala, že mloka bych viděla ráda. A představte si to. Kráčíme si šustícím listím, koukáme, abychom neuklouzly a najednou mé oči přitáhly černožluté skvrny. Skoro jsem nevěřila vlastním očím, ale byl tam - mlok skvrnitý v celé kráse! Srdce mi poskočilo jako dítěti u vánočního stromečku. Mloka jsme si vyfotily a stoupaly dál. A věřte tomu nebo ne, byl tam druhý. Já bych si netroufla, ale znalá Hanka ho opatrně vzala do ruky a vložila ho do mé. Byla jsem úplně vedle a nějaký vodopád/nevodopád mě nemohl rozhodit.
Po tomto pro mě fascinujísím setkání následoval večerní program s povídáním a písničkami Hanky Švejnohové a Jarky Rychterové. Jedna tvář snad nezůstala zachmuřená.
Čtvrtek patřil dopolednímu výletu do Pamětní síně Oty Pavla u přívozu přes Berounku v Branově. Většina lidí se tam nechala dovézt auty. Ne tak skupinka osmi odvážných žen s jedním mužem v čele, které nalákala Naučná stezka U Eremita. Kdo byl Eremit netuším, ale fotografie z cesty nás vyprovokovaly k jejímu vyzkoušení. Stezka se vine lesem ve svahu nad řekou. Chvílemi je celkem pohodlná, chvílemi docela dobrodružná. Hádali jsme cestou, jestli už máme nejhorší za sebou. To jsme ovšem netušili, co nás čeká. Po absolvování stezky nás čekalo rozhodnutí, zda se vydat vlevo do Branova kratší cestou po silnici či vpravo podle řeky. Vybrali jsme druhou variantu. Pohodová cesta s focením broučků ve vysoké trávě končila v okamžiku, kdy jsme došli k řece, která se po deštích vyvalila z břehů a na cestě vesely plavaly kačeny. Co teď? Vrátit se? Ohó, to ne! Rozhodli jsme se úsek obejít a začali šplhat do zarostlé stráně. Moc to nešlo, ale zpátky dolů se nám chtělo ještě méně. Nakonec jsem volala dvěma opozdilkyním, aby se vrátily a za námi to nezkoušely. My ostatní jsme vylezli nad stráň a ocitli jsme se na kraji pole s vysokým obilím. Nezbylo nám než po okraji pole obejít, došly jsme na cestu a po ní za chvilku do Branova. Tam už na nás čekal Honza a Zbyněk s auty. Po poradě, zda ty dvě opozdilkyně nechat osudu, jsme rozhodli o jejich záchraně a dojeli i pro ně. Svezli jsme se k cíli výletu, kde na nás obětavě počkala průvodkyně, krátce jsme si prohlédli pamětní síň, pokochali se labutí rodinkou u řeky a bylo nutno spěchat do Křivoklátu.
Odpoledne patřilo hradu Křivoklát. Tady už žádný spěch nebyl. Prohlídka hradu, kterým kráčely dějiny, byla zajímavá. Fotit se tu však nesmí, takže fotodokumentace je jen z venkovních prostor.
Většina účastníků se zpět do hotelu svezla auty, několik nás dalo přednost vlastním nohám a k večeři jsme dorazily přes les s vyhlídkami.
Po večeři jsme se ještě kolektivně bavili s kvízy i bez kvízů a těšili se, co přinese den další.
