Je neděle, káva je vypitá, venku svítí slunce a mně už to zase táhne ven. Petr není proti, proč sedět doma, když je venku krásně. Později odpoledne mělo pršet a bouřit. Naše volba tentokrát padla na náš oblíbený Střížák. Už jsme tam delší dobu nebyli, na Miladě bude určitě hodně lidí a kopec není od nás daleko. Příprava byla rychlá, oblečeni jsme byli za chvíli, pití pro nás a pro pejska nesmíme zapomenout. A už sedíme v autě a jedeme se projít. Když byly děti malé, chodívali jsme tam nahoru pěšky, dneska bychom asi vypustili duši. Ono se to nezdá, ale krpál je to docela velký.
Samozřejmě, že foťák nesměl chybět, ovšem to jsem netušila, že mi tam manžel zapomněl dát kartu, když mi naposledy dával fotky do PC. Neopakovatelné je, co ze mně vypadlo za slova. Samozřejmě, že to byla i moje chyba, když si to nezkontroluji. Naštěstí jsem s sebou měla nepostradatelný mobil a i když s ním celkem umím zacházet, k focení ho moc nepoužívám. Ovšem tentokrát, pokud jsem chtěla mít nějaké fotky, musel posloužit telefon. A myslím, že posloužil docela dobře.
Stejný nápad jako my, mělo ještě pár lidí. Střížák má jednu výhodu, nestává se, že je tu přelidněno. Možná i proto, že už nepatří městu, ale soukromníkovi, který tam dal cedule se zákazem vjezdu autem. A taky proto, že rybník, kam jezdili rybáři, už není rybník, ale jen větší louže. My jezdíme přes vesnici, v lese je malé parkoviště, kde se dá nechat auto. Zvu vás tedy na procházku přírodou, kterou už jsem tu měla víckrát. Naštěstí je příroda mocná čarodějka a umí být pokaždé jiná. A abych nezapomněla, ta bouřka opravdu byla a lilo jako z konve. Přeji všem hezký zbytek jara a léto prožité v pohodě a radosti.