Den před svatodušní nedělí jsem získala zcela volný den. Vypravila jsem se vlakem do Petrkova, vesnice vzdálené jen několik málo kilometrů od Havlíčkova Brodu. Liduprázdnou, ale kulturní krajinou, jsem došla od vlakové zastávky do domu rodiny Reynkových, básníka a grafika Bohuslava, jeho ženy Suzanne Renaud, jejich synů Jiřího a Daniela.
Dnes je zde Centrum česko-francouzské kultury. Zvláštní soulad mezi vrcholným uměním a prostým venkovským životem. Francouzské univerzitní město Grenoble, odkud byla Suzanne, se potkalo s vesničkou na Českomoravské vysočině. Zahrada se vzácnými stromy i nejobyčejnějšími bylinami. Modrý salonní obývák vedle prostinké kuchyně se starými kachlovými kamny. Stopy těžké dřiny a oduševnělé krásy. Starobylé kříže i výstava současného umění na stěnách. Samota i společenský život. Vlídné přijetí, klid a mír v domě i v krajině.
Pohnutá je historie domu Petrkov č. 13. Dříve býval dvorem, později zámečkem venkovské šlechty. V 19. století ho koupil Bedřich Reynek, otec Bohuslava, který se zde narodil 31. května 1892. (Takže mu tenhle článek píši tak trochu k narozeninám.) Podrobnosti ze života tohoto umělce snadno najdete na internetu a ani nevím, jestli bych to dobře napsala. Jen pár maličkostí. Bohuslav měl být zemědělcem a převzít statek, ale příliš ho to táhlo k literatuře a výtvarnému umění. Podnikal cesty do Francie, kde poznal svou ženu Suzzan Renaud. Překladatelku a básnířku.
Obdivuji, jak zvládali se dvěma chlapci střídat půlroční zimní pobyt ve Francii a půlroční letní pobyt v Petrkově. Dokázali se sem vrátit po vyhnání za německé okupace, dokázali zde žít po roce 1948, kdy byl statek zestátněn. Nadaný umělec pracoval jako zemědělský dělník. Jeho žena se vzdala veškerých cest do Francie, stále věrně po jeho boku až do své smrti v roce 1964. Bohuslav ji přežil o sedm let, zemřel v roce 1971. Ani jejich synové neměli na růžích ustláno. Jiří, překladatel a grafik, a Daniel, fotograf, pracovali v dělnických profesích, ale vypracovali se samostudiem díky svému talentu, zájmu a píli. Oba bratři zemřeli v roce 2014. Celá rodina má hrob v nedalekém Svatém Kříži, který je dnes součástí Havlíčkova Brodu.
Daniel po sobě kromě uměleckých děl, zanechal dceru Veroniku a syna Michaela. Oba nesou jméno Reynek dál. Veronika má knihkupectví a kavárnu v Havlíčkově Brodě na náměstí. Jiří byl svobodný, děti neměl. Jeho zálibou byla botanika. I dnes je možné obdivovat vzácné dřeviny v zahradě. V den mé návštěvy jsem měla možnost projít zahradu s obětavou průvodkyní. Smůla bylo, že pršelo, jen se lilo. Byli jsme dvě návštěvnice a průvodkyně. Tři mušketýři pod paraplaty. Stálo to za to. V paměti mi utkvěl jasan zasazený v roce Bohuslavova narození, tedy 1892.
Po roce 2014 rodina zvážila, že údržba takového dědictví není v její moci. Již od roku 2009 byl zámeček národní kulturní památkou. Po delších jednáních se objekt stal majetkem Českého státu, ve správě ho má Památník národního písemnictví. Informace o aktuálním dění je možné najít i na facebookové stránce Petrkov Česko-francouzské kulturní centrum / Muzeum literatury.
Je velmi sympatické, že objekt obsluhují lidé z blízkého okolí, kteří mají k místu dobrý a hluboký vztah. Je zde zázemí pro jednotlivce i skupiny, pořádají se kulturní akce vybírané s citem, aby byl zachován genius loci.
Odcházela jsem s pocitem, že tu rozhodně nejsem naposledy.
