Popravdě, nic idylického to nebylo, protože většinou se muselo jet po silnicích, které jsou stejně rozbité jako v Česku, a uprostřed hustého provozu. Takže nemáte moc příležitostí se po cestě rozhlédnout, jen dáváte pozor na díry, obrovské hrboly a stovky těsně vás míjejících aut.
Když jsme jednou přijížděli zvlněnou krajinou, zjevila se náhle v dálce silueta, jakou vidíte na snímku. Vypadalo to jako čerstvě vybombardované město. Ve skutečnosti je to rozsáhlý soubor pevně stojících poctivých staveb, obranných věží. Zdejší měšťanské nebo šlechtické rody se kdysi ve středověku asi nedohodly, že vybudují jednu nebo několik málo věží, kam se mohou schovat, kdyby k městu dorazilo nepřátelské vojsko. A tak si každý rod postavil svou vlastní věž. V některých dokonce téměř chybí okna, jsou tu jen malinké střílničky. Zřejmě se tu dalo přežít dlouhé týdny (pouze pozor dole při vylévání splašků). V současnosti je tu celkem 14 věží, ale byly doby, kdy jich tu bylo 72.
Město je navíc obehnáno obrovskými hradbami a především tu jsou stovky bytelných kamenných domů. Neumím si představit, odkud a jak dlouho tahali lidé na kopec tisíce velkých kamenných kvádrů, z nichž jsou domy postaveny. Naprosto obdivuhodné. Ale když to dokázali ve starém Egyptě…
Zdejší osídlení má svou historii a protože jsme v Itálii, tak ta historie začíná už někdy ve 4. století před naším letopočtem (v Praze tehdy maximálně chodili po Václaváku mamuti). Město samo vzniklo na obchodní cestě mezi Itálií a Francií a především od 12. století se rychle rozvíjelo. Díky bytelnosti staveb a nedostatku dalšího volného místa si uchovalo čistě gotický ráz. A že je skutečně na kopci, to poznáte, když se octnete pod ním.
Kostely, paláce a věže obdivují statisíce turistů. Přesto se tu uchovává typická cena italské kávy – euro dvacet či třicet (o čemž čeští pijáci kávy doma jen sní). Když jsem u pochutin, připomínám notoricky známou italskou zmrzlinu, kterou vám nabírají lopatičkami a štědře oplacávají váš kornoutek ze všech stran. Také toskánská vína jsou skvělá, bílá i červená. Nakonec nedaleko odtud je kraj Chianti s proslulým temně červeným vínem.
Co naprosto oceňuji, jsou jejich kruhové křižovatky. Všechny jsou nízké a úsporné, takže máte skvělý výhled a některé jsou tak malé, že je to vlastně bíle natřený kanál uprostřed křižovatky a u toho známá značka pro vjezd na kruháč. Já stihl nafotit až ten druhý nejmenší, protože ten samostatný kanál mi prostě „nedošel“ a přejel jsem ho, zachovav pravidla pro kruhové objezdy. Ostatně podobné jsem viděl, jed v Anglii nebo v Rakousku. Pouze u nás by to byla velestavba minimálně za milion. (Teda ještě si všimněte té pečlivé práce s přechodníky!)
Nemůžu se zdržet poznámky k výslovnosti italských slov, protože někteří účastníci našeho zájezdu to komolili, jak mohli. Samotné Gimignano se vyslovuje džimiňano (s přízvukem na předposlední slabiku) a gnocchi z jídelního lístku se nečtou gnoči, nýbrž ňoki, protože to jsou skutečně noky, žejo. Byl tam jeden pár, který si objednával kávu a já se na místě opupínkoval, když jsem slyšel, že si objednává „ekspreso mačáto“. Italové jsou někdy nedůtkliví, když se řekne expreso, protože oni mají opravdu jen espresso. A macchiato, probůh!, má znít makjáto. Nechci tu obtěžovat, jen se mi zdá, že bychom mohli projevit minimální ohled k jazyku země, kterou navštívíme a kromě správné výslovnosti se naučit, jak se řekne Dobrý den, Děkuji a Prosím.
A když jsme u toho, tak semínka chia se naopak vyslovují čija a nikoliv kija (to by mohl říct Ital), a prosím, hlavně ne s přídechem jako chčija.
