Naše mamka s lítostí o své babičce říkávala: Taky se babička musela zamilovat do Čecha jak poleno, kdyby byl dědeček Němec, tak jsme se měli všichni lépe.
Prababička neuměla slovo česky, z velké lásky k svému Janovi přestala mluvit německy. Němčinu dala do češtiny, takže její čeština zněla: „vypígluj to (z německého bügeln- žehlit), tys to tu namachala (machen dělat), máš to moc fest (pevný), lajntuch používala místo prostěradla (z německého das Leintuch prostěradlo), karfiol místo květák a mnoho dalších. Naše babička její slovník převzala, takže prababička Marie jako by byla pořád mezi námi.
Na obrázku je holčička Růženka, naše babička, která se narodila roku 1904. Chlapeček na obrázku je její bratr Oldřich, o kterém jsem se zmínila ve svém článku Můj seniorský den.
Prababička a pradědeček si krátce po svatbě koupily dům na dluh. Dům byl plný švábů a prababička je celé dny zabíjela. V noci dávala talíř s pivem. Babička vyprávěla, jak talíř byl celý černý, plný švábů. Od toho asi vzniklo přísloví: lezou jak švábi na pivo. Ale prababička byla prý rázná a chytrá žena, která nenaříkala a naopak si se vším věděla rady, jak o ní prohlašovala babička Růža. A prababička taky říkala: “Švábi – to je metla na špinavý ženský."
Léta ubíhala, narodily se jim postupně dvě děti: Jeníček a Mařenka. Ty v kojeneckém věku obě zemřely. První dítě, které naštěstí zůstalo naživu, byla naše babička Růža (na snímku) a za 4 roky se narodil Oldřich. Oldříšek byl maminčin miláček, byl po ní, černovlasý, černooký, divoký a nespoutaný. Růženka byla po tatínkovi, blonďaté vlásky s modrýma očima a maminka o ní říkala, kam Růženku postavím, tam ji najdu.
Pradědeček Jan si založil truhlářskou dílnu. Dílna prospívala, rozrostla se o dělníky, pradědeček se stal truhlářským mistrem. Prababička vařila i pro dělníky.Poctivě splácely obrovský dluh, žili velmi skromně a prababička si svým neustálým odříkáním a dřinou podlomila zdraví. V přízemí si navíc založili dílny, kde mladé dělnice lepily mucholapky.
Jednou si děvčata, i přes přísný zákaz kouření, zapálila cigaretu. A jelikož byl pradědeček Jan opatrný a bál se zlodějů, opatřil všechny přízemní místnosti mřížemi. Dveře se zasekly, mucholapka se vznítila a vznikl prudký požár. Okna byla zamřížovaná a děvčata tam uhořela. Tragédie pokračovala. Prababička Marie, když viděla tu zkázu, ještě k tomu jí hoří letité odříkání, dřina, tak se jí pohnulo v hlavě. I když jí z toho lékaři dostali, vrátila se s podlomeným zdravím a onemocněla. Domácí lékař jí už nemohl zachránit. Zemřela v roce 1926, bylo jí 50. let. Babička a mamka měly až do konce života strach z dluhů.
Uplynulo více než 50 let, psal se rok 1989. Dům i s dílnami babička dostala v restituci zpátky a následně prodala. Dům jakoby vstal z mrtvých. Je znovu opraven, je tam dokonce víc partají, než bylo za nás, co jsme tam jako děti jezdily. A když jsme dům za dalších 30 let vyfotily my dvě se sestrou a fotky ukazovaly mamce, prohlásila, že teď klidně může v klidu zemřít, když to tam tak hezky vypadá a dům prospívá.