Obyčejný kapesník, řeklo by se

Dnes se bez něho neobejdeme. Říkáme mu také hovorově šnuptychl. Název je odvozen od německého výrazu der Schnupfentuch (r Schnupfen – rýma, s Tuch – šátek, hadřík).

Všeobecně je známo úsměvné pojmenování „čistonosoplena“. Traduje se, že pochází z doby národního obrození. Přední jazykovědec Karel Oliva se však domnívá, v souladu s nejnovějšími výzkumy, že toto slovo vzniklo až ve druhé polovině 19. století, pravděpodobně jako parodie na obrozenecké snahy (např. také jako „klapkobřinkotruhla“).

Než se stal kapesník běžnou součástí našeho života, prošel dlouhým vývojem. Jeho historie sahá až do starého Říma. Staří Římané používali lněný šátek na utření potu. Využívali ho i jako módní doplněk a nosili ho vždy na viditelném místě. Kapesníky se používaly i během gladiátorských her – jejich vhození do arény znamenalo začátek boje.

Kapesník používali tisíc let před naším letopočtem i Číňané. Kusy ozdobné látky na hlavách soch z dynastie Čou (od 1122 př. n. l.) svědčí o tom, že měly nejspíš ochránit nositele před sluncem.

Do poloviny 13. století se využívaly kapesníky v Evropě podobně jako v Číně, a to zejména ve Francii a v Anglii. Poté je Francouzi začali používat na utírání slz. Zdomácněly především na královském dvoře.

Za výsadu vyšších vrstev byl kapesník považován i později. Tak tomu bylo například v renesanci. Byl často hedvábný a nosily ho především dámy. Kapesníky se dávaly i jako dárky a muži jimi ženám vyjadřovali své city.

Postupně začaly kapesníky plnit také funkci módního doplňku, byly známkou urozenosti. Kombinovalo se hedvábí s benátskou krajkou, případně se zlatými a stříbrnými výšivkami nebo monogramy. Staly se tak cennými, že se dokonce odkazovaly v poslední vůli. Koncem 17. století byly v západní Evropě již běžně rozšířené. V dalším století získal kapesník i nové využití – dámy jím například mávaly na pozdrav při různých společenských akcích.

V rokokové Francii se napouštěly kapesníčky vonnými silicemi, které způsobovaly zarudnutí tváře, a dámy si je při rozhovorech často přikládaly k nosu na znamení, že se stydí, červenají, což bylo v té době módní. Podle některých historických záznamů kapesníky zpopularizovala francouzská královna Marie Antoinetta.

Do nižších vrstev společnosti začaly kapesníky pronikat až v 18. století; převážila jejich praktická funkce.

Kapesníky byly většinou bílé, protože tato barva je pokládána za hygienickou. Navíc dámy, které je nosily, se považovaly za jemné a něžné, což bílá barva představuje. Barevné kapesníky měly pouze dekorativní charakter.

V minulosti existovaly i tzv. smuteční kapesníky. Byly spíše jednoduché, bez přehnaného zdobení; musely však mít černý okraj.

První český kapesník byl ušit ve druhé polovině 19. století poblíž Jilemnice ve východních Čechách. Tkalci v Podkrkonoší tkali na ručních stavech zprvu bílé lněné kapesníky. Ty se později barvily, obšívaly obrubou a zdobily ažurou. Později byly stavy nahrazeny stroji a len bavlnou a výroba se rozšířila po celých Krkonoších.

Papírové kapesníky se objevily během první světové války. Americká společnost vyvinula produkt s názvem cellucotton jako náhradu za bavlnu, jíž byl v té době nedostatek. Cellucotton nejdříve sloužil vojákům místo ručníků při provádění hygieny a na ošetřování jejich ran.

Později začaly být používány papírové kapesníky na odstraňování make-upu, který získával oblibu zejména v Hollywoodu. Od roku 1930 začali lidé hromadně používat papírové kapesníky jako praktického pomocníka při rýmě. Na trhu se postupně objevovaly i barevné nebo vícevrstevné kapesníky, kapesníky s potiskem a kapesníky parfémované.

V posledních letech papírové kapesníky vytlačují kapesníky látkové, které se objevují jako módní doplněk nejčastěji v kapsičkách pánských sak. Jeden Západoevropan spotřebuje údajně přibližně 200 papírových kapesníků ročně. (To se mi zdá málo. Například já jich spotřebuji určitě víc.)

Nechápu, jaký smysl má dělat uzel na kapesníku – jistě, říká se, aby člověk na něco nezapomněl. Ale ten uzel mu přece nenapoví, na co nemá zapomenout. Látkové kapesníky používám minimálně. Beru si je vlastně pouze k zubaři. Jsou méně hygienické než papírové. Musí se prát, žehlit a skládat do úhledných čtverečků. A já žehlím velmi nerada.