Nabídnout a přijmout pomoc. Zkouška, kterou zvládne málokdo
Ilustrační foto: Freepik

Nabídnout a přijmout pomoc. Zkouška, kterou zvládne málokdo

13. 5. 2024

Nechci, aby mě lidi viděli bezmocného na vozíku. Nedovedu si představit, že mě uvidí cizí osoby nahou. Nesnesu, aby mi někdo pomáhal s umýváním. To často říkají lidé, kterým ubývá sil. Nesmysly, reagují mladí, kteří si takové pocity zatím nedovedou představit.

Paní Jarmila dlouho odmítala jít do domova seniorů, přestože už sama svou domácnost nezvládala. Až po delší době vysvětlila vnučce proč: „Nedokážu si představit, že je se mnou ve sprše někdo cizí, že se mě dotýkají cizí lidé, že mi budou pomáhat s toaletou.“

„Babička je prostě dáma a nedovedla se vyrovnat se strachem ze ztráty soukromí. Nakonec z ní vylezlo, že má největší strach z toho, že jí někdo bude asistovat při vykonávání potřeby, odnášet to. Snažila jsem se jí přesvědčit, že v nemocnici je to přece to samé, že když je člověk nemocný, musí mu jiní pomáhat, že to je normální práce pečovatelek. Nakonec jsme vše doladily, pečovatelky jsou velmi empatické a dopřávají jí nejvyšší míru soukromí. Chyba byla v tom, že jsme o tom dříve otevřeně nemluvily,“ vysvětluje její vnučka.

Stejně těžké jako přijímat je i pomoc nabízet. Člověk se snaží, ale když je odmítán, začne cítit křivdu.

„Je náročné nabízet péči a podporu někomu, kdo zatím péči jako potřebnou nevnímá nebo ji nemůže přijmout. Možná by přijetí vnímal jako své selhání, nebo má pocit, že by přijetím ztratil pozici v rodině, pocit nezávislosti a práva rozhodovat o sobě samém. Pokud se člověk něčeho obává, obvykle se brání. Na nabídky reaguje větami: Já žádnou pomoc nepotřebuji, já vše zvládnu sama. Nikoho cizího tady nechci. Vy se mě chcete zbavit. V takových vyjádřeních musíme  citlivě vnímat zprávu o nepohodě druhého, zjemnit svůj přístup, zpozornět a začít se ptát,“ vysvětluje Kateřina Bohatá, která má dlouholeté zkušenosti s poradenstvím na Lince seniorů a je spoluautorkou knihy Z nuly na sto. Ta obsahuje zajímavé příběhy lidí vyššího věku i jejich postoje k situaci, kdy zjistili, že už nezvládají to co dříve.

Když někdo nabízí někomu péči, úplně nejhorší je použít slovo: musíš, nesmíš.

Babi, musíš mít pečovatelku.

Dědo, už nesmíš chodit sám na záchod, tady máš mísu a vždy, když budeš potřebovat, mě musíš zavolat.

Mami, nesmíš si zavírat dveře do koupelny, my chceme slyšet, kdybys volala, že jsi spadla.

Tati, musíš do domova seniorů. Prostě musíš. Tady už být nemůžeš.

Všechny ty věty jsou často  pravdivé, vycházejí z reality a dobře míněné snahy poskytnout příbuzným co možno nejpříjemnější život.

Velmi často však jsou souběžně s tím necitlivé, nepromyšlené, zbytečně emotivní.

„Zařídili jsme babičce pečovatelku a ona si na poslední chvíli umínila, že ji doma nechce. Paní byla zaskočená, my jí už zaplatili dopředu, bylo to trapné pro všechny. Babička se zavřela v kuchyni a řekla, že nevyjde, dokud ta cizí ženská neopustí její byt. No tak se nedivte, že cítíme křivdu, že jsme na ni naštvaní. Víte, co to je sehnat nyní slušnou a spolehlivou pečovatelku? Co by jiní za takovou pomoc dali?“ vypráví čtyřicetiletá Jana. Na otázku, zda předem s babičkou vše dostatečně probrali, odpovídá: „Lepší je člověka postavit před hotovou věc. To by byly řeči nekonečné. Prostě jsme jí sehnali hodnou paní a hotovo.“

„Dokud člověk sám nepotřeboval pomoc, těžko se vžije třeba do pocitu staré dámy, která si vždy zakládala na eleganci, jakési cudnosti a najednou u ní má stát ošetřovatel s mísou a pomáhat jí se svlékáním. Na jedné straně je to přirozená pomoc, na straně druhé pro někoho důkaz naprosté ztráty soukromí, pro někoho až ztráta lidskosti. Velmi záleží na přístupu personálu, ale především rodiny, blízkých, jak si nastaví pravidla, jak takové intimní věci dokážou probrat,“ říká Jana Novotoná, která pracovala v několika domovech seniorů.

Jde o téma, které se týká čím dál více lidí. Jakmile člověk dovrší padesátku, je téměř stoprocentně jisté, že se ho týkat dříve či později bude. Zpočátku bude v pozici toho, kdo se snaží pomoc zajistit, vyřešit problém s tím, že někdo z jeho příbuzných ji potřebuje. A pak se jednou stane tím, komu se příbuzní budou pokoušet nějakou tu pomoc či službu zařídit a on bude říkat totéž, co před dvaceti, třiceti lety sám slyšel: „Dejte mi pokoj, já nikam nepůjdu, nikoho tady nechci, nic nepotřebuju.“

Právě proto je dobré v rodinách na toto téma mluvit. Zavčasu si vyjasnit, co si přejeme, co nás trápí, co nesneseme, co nás děsí, co je nepředstavitelné a co jsme naopak schopni uvážit, přehodnotit, přijmout.

 

 

 

 

 

 

domácí péče stárnutí zdraví
Hodnocení:
(5 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Měchurová
Moje matka byla dvacet let v domově důchodců. Sama si to vyřídila, a nastoupila tam v 69 letech. Bydlela u nás tři týdny, když otec zemřel, a soužití bylo špatné. Byla hodně despotická. Nelíbilo se jí nic z toho, co děláme. V DD se znovu vdala, a byl pokoj. Vedla tam knihovnu, byla ve stravovací komisi, vyšívala a zpívala ve sboru. Bylo to lepší pro obě strany.
Jiří Dostal
:-) Duch vnitřního života zpravidla exceluje svým závěrem, byť s celoživotní ušlechtilostí zatřepe běžná mozková příhoda :-) Jaký život, takový konec a popasujete s tím i řidiče a spolujezdce jako oběti autonehody :-)
Ingrid Hřebíčková
V našem rodě měli předkové štěstí. Babička soběstatčná, dožila se 88 let, mamka soběstačná, 89 let, zemřela, když si připravovala oběd, táta 91 let. Nikdo u nás nikdy nebyl v domově důchodců, ani nemohoucí. Doufáme obě, že takové štěstí budeme mít i my dvě.
Hana Sojková
Dobrý úmysl napsat tento článek. Docela by mne zajímalo jak by stejný článek napsal člověk, který je odkázaný na tuto “pomoc”. Mamka mi vždy při návštěvách říká: “ počkej až to přijde na tebe, jsem zvědavá jak ti bude”. A já ji říkám, neboj mami, s tím si nedělej starosti. Já se teď moc dobře rozhližím co a jak se děje a řeší kolem téhle tématiky. Je pomoc a “pomoc”. Stát pomáhá jak uzná za vhodné. Neříkám, ze si toho nevážím ale prostě nebere se ohled na to, co staří lidé chtějí. Já teď dceři nepomůžu s dětmi když potřebuje ( protože musím ještě makat) a pak mám od ni přijímat pomoc až budu potrebovat? To bych se asi propadla :-(
Jitka Caklová
K požádání o pomoc by člověk ze své podstaty měl dospět sám, jinak nabízená (vnucovaná) pomoc je "cestou do pekla". Obzvláště je-li přijímána jako povinnost, plynoucí z oddacího listu.
Jindřich Berka
Moje maminka je ve svém věku paličatá. Vzpomněl jsem si na její matku, mou babičku. byla fajn, ale jak se blížila devadesátka pomoc odmítala a vše negovala. Stejně jako dnes má máma. Bojím se, že budu v tradici pokračovat??? Je to dané? Jindra
Libuše Křapová
Pomoc rodiny směrem k seniorovi musí být citlivá. Tady je slovíčko "musí" na místě. Zažila jsem v praxi, že nám rodina - už nevím, jestli to byla dcera nebo syn, ale to není podstatné - přivezla babičku na pobyt. Vyložili, dovedli do kanceláře a zmizeli. Paní vůbec nevěděla, o jde. Bylo jí řečeno, že jde jen na vyšetření k lékaři. Paní byla sice stará, ale dobře orientovaná a pohyblivá, nepotřebovala žádnou zvláštní dopomoc.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.