Člověk míní, život mění: Dva roky navíc
FOTO: Marie Macková

Člověk míní, život mění: Dva roky navíc

5. 5. 2024

Milí čtenáři, milé čtenářky, jsem příběh. Jsem jeden z mnoha, které se dějí v rodinách pacientů s rakovinou, proto jsem příběh dramatický. Můj hlavní hrdina odchází v mém závěru z tohoto světa. Končím smrtí, přesto jsem příběh se šťastným koncem.

Mohl jsem dopadnout úplně jinak. Stačilo, aby se v rozhodujícím okamžiku někdo z jakéhosi racionálního soucitu rozhodl jinak. Mými tvůrci jsou lidé, to už tak u příběhů bývá. Jsem šťastný příběh, protože moji tvůrci dokázali naslouchat editorovi, kterým je Život sám.  

Hlavním hrdinou je Dědeček. Ovdověl před pěti lety, žije sám ve velkém domě, se kterým si tak trochu neví rady. Dědečkova domácnost je upravená a pohostinná, jako bývala za Babičky. Dům je v centru města, nemá úplně malou hodnotu. Jako dům, jehož paměť sahá ještě před vládu Marie Terezie, stále vyžaduje nějakou údržbu. To ale není hlavní problém. Dědeček má dvě  dcery, které by  nechtěl zatížit společným majetkem. Šetřili s Babičkou, šetří teď, aby bylo na vyplacení. Je to hodný Dědeček. 

Pak Dědečka potkala Nemoc, zlá a zákeřná. Dědeček bojoval a ochaboval, až se dostal do hospice. Dcery, Mladší, která žije ve stejném městě,  i Starší, kterou život odvál z rodnéno města, se snažily o dům nějak pečovat, ale když už to trvalo více než rok, bylo to nad síly všech. Dohodly se, že dědečka požádají, aby jím dům dal, aby s ním mohly disponovat. Jako nejlepší řešení se ukazovalo dům prodat. Mladší dostala za úkol Dědečkovi vše říct. Se srdcem v krku, s obavou, jak bude návrh přijat, sdělila tento nápad při jedné návštěvě v hospici. Dědeček, který tam byl jako úplně ležící pacient,  se v tu chvíli posadil na posteli se slovy: "To se mi ulevilo."  Spolu s domem uvolnil dcerám i velkou část úspor. Úleva byla stvrzena notářským zápisem.

Dědeček se začal uzdravovat.  Mladší se rozhodla použít úspory na úpravu domu, ve kterém žila s manželem a se svou rodinou, aby tam Dědeček měl zázemí. Netrvalo dlouho a volali z hospice, že Dědeček nehodlá umřít, aby si ho rodina vzala domů. A tak se stalo. Mladší si zkrátila úvazek, objednala postel a pečovatelky z charity a přijala Dědečka k sobě.  Jak bylo řečeno, Nemoc byla zlá a zákeřná. Dědeček stále nechodil, byl jen na lůžku, musel se často přebalovat, trpěl noční dušností. Občas bylo třeba volat sanitku. Když přivolaný lékař zjistil, že Dědeček je hospicový navrátilec, řekl: "My Vám ho necháme doma, když tak ještě zavolejte." Jednou, dvakrát, třikrát. Potřetí přijela energická paní doktorka a odvezla Dědečka do nemocnice. Druhý den shodou okolností přijela i Starší a obě sestry šly za Dědečkem na návštěvu. Zahlédly, jako ho převážejí na lehátku na CT. Dostaly informaci, že měl zástavu srdce. 

"To bylo nutné, ho křísit, v jeho věku a v jeho stavu?" Pan primář vysvětlil, že nebyl důvod nekřísit. Obě ženy sedí jak opařené, budoucnost nejistá, hlavu a patu to nějak nemá. "Co když se neprobere? V jakém zůstane stavu? Jaký bude mít život?"

Po čase Dědeček přece jen přišel k sobě. Přeložili ho na internu, z interny, bez vědomí dcer, na oddělení léčebny pro dlouhodobě nemocné. Mladší za ním chodila skoro denně, s houskami, dobrotami, povídat si. V léčebně Dědečka postavili na nohy a nutili ho chodit kolem zábradlí na chodbě. Protože byl Dědeček sokol, chodil pilně. Starší navrhla, aby si Dědeček dal přihlášku do domova seniorů, nechtěla vidět Mladší uštvanou a sama se necítila na větší pomoc. Obě potřebovaly ještě pár let pracovat, než půjdou do důchodu. A tak se stalo, Dědeček se dostal do domova v místě bydliště. Mladší si ho brala na víkendy a svátky. Starší občas přijela na návštěvu a na vystřídání. Dědeček dokázal přejít po bytě, na procházky jezdil s dcerami na vozíku.  Nebo na nákupy. Měl na kolenou košíček: "Dávej to sem a já Ti to dovezu, ať to nemusíš nosit." Mladší tlačila vozík s Dědečkem i nákupem a smála se tomu, jak Dědeček pomáhá. A to on jo. Loupal i jablka a ořechy, čistil houby.  Dočkal se pravnuka a pravnučky.  Byl to krásný rodinný čas. Všichni byli rádi, že Dědečka vzkřísili. 

Dcery se snažily dům prodat, ale nebylo to snadné, Dům na pěkném místě vyžadoval velkou investici na další úpravu. Jednou Starší řekla té Mladší :" Když se o Dědečka tolik staráte, já nechci celou půlku domu. Vymyslíme to tak, abych tam měla zázemí, když přijedu, a větší část bude pro jedno z tvých dětí na bydlení."  "Snad to budou chtít?" pomyslela si Mladší. Netrvalo dlouho a bylo rozhodnuto. Jedna z Dědečkových vnuček s manželem do toho šli. Tato dohoda o novém rozdělení byla pro Dědečka dobrou zprávou. Starší si za úspory od Dědečka zrekonstruovala garsonku a jezdí tam dosud. Mladá rodina je dnes už pětičlenná, v domě je veselo. Mladší si libuje, že stále má za kým chodit do svého rodného domu. 

Dědeček se nedočkal závěru rekonstrukčních prací, ale měl své doma u Mladší. Známí se smáli, že je v domově seniorů jenom jako student na intru, který jezdí na víkendy domů. 

Dědeček neměl rád zimu. Po dvou letech, které dostal navíc, odešel jedné listopadové noci do domova věčného. Při pohřbu hřbitovní kostelík praskal ve švech. Dědečka mělo mnoho lidí rádo. Když odjíždělo auto s rakví, jeden z přátel hrál na trubku "Zasviť mi, ty slunko zlaté na poslední z vlasti krok". Lidé byli dojatí, ale ne smutní, protože doprovázeli život, který byl prožitý v plnosti. 

Váš štastný příběh. 

 

 

 

 

Jarní soutěž 2024 zdraví život
Hodnocení:
(5 b. / 30 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Ludmila Černá
Hezky napsáno. Co člověk, to osud. Kdo nezkusil, neví, jaké to je, když se vám rodič před očima ztrácí a mění, jemně řečeno "v malé dítě". Jako nemáme návod na dítě, nemáme návod na "odcházení". Je to smutné a vysilující. Na druhou stranu, co tě nezabije, to tě posílí.
Jiří Dostal
:-) Ušlechtilost není dílem jejích obdivovatelů... :-)
Zdenka Jírová
Moc se mi tento příběh líbil. Není mnoho takových. Sama jsem několik let pečovala o maminku a nebylo to lehké, její potíže byly spíš psychického rázu. Zemřela ale v klidu ve spánku.
Marie Macková
Rozumím strachu, o kterém se tu píše. Je to dramatický příběh, žádná selanka.
Hana Sojková
Píšu sem za moji 85 letou mamku. Zdravotníci ji před rokem sice zachránili život ale ne zdravi. Je odkázaná na péči bez naděje na zlepšení a největší její starost je, že se cítí jako zavazadlo a největší strach je, že se přihodí něco někomu z nás kdo o ni pečujeme. Nedá si vymluvit, že pečujeme samozřejmě. Mamka hlasuje za euthanasii i když myslím, že to není to, co co by chtěla. Že je to spíš asistovaný odchod. Myslím, resp. vím, že by chtěla odejít v klidu a míru ve spánku. Děláme pro to co se dá ale bojim se, že se to nepodaří. Díky za náš systém který pomáhá pečujícím a taky fungující charity, půjčovny pomůcek, příspěvků apod. Ovšem po téhle zkušenosti budu nosit škapuliř s cyankaliovou kapslí. Protože psychické bolesti nejsou vidět jako ty fyzické. Těžko můžete někomu říkat, že má mít radost jen proto, že je. Správně je napsáno níže - každý není stavěny na hrdinství a říká se , že stáří není pro sraby. Bude to pravda. Jsme jako rodina ateisté, takže boží věci nám nic neříkají.
Marie Macková
Pro paní Evu Mužíkovou: I pro nás byly chvíle, kdy nám bylo moc věcí na obtíž. Jsme vděční za to, že jsme to zvládli. Pro paní Hanu Sojkovou - názor Vaší maminky jako ležícícho pacienta bude jistě zajímavý. Chodím jako dobrovolník do domova seniorů a mohu říct, že co člověk, to jiné prožívání. Často vidím na postelích úžasné osobnosti i přes jejich nemohoucnost. Každý nemusí být stavěný na hrdinství ani na šťastné prožívání tohoto období a vnímám, že když se to podaří, je to veliký dar, proto jsem článek napsala. Děkuji všem za ohlasy.
Alena Velková
Silný příběh. Děkuji za sdílení.
Eva Mužíková
Většinou jsou zde příběhy úplně jiného rázu. Tento by si měli přéčíst ti, kterým je péče o starého nemohouciho člověka na obtíž. Je dobře, že jste se s námi o ten Váš podělila.
Naděžda Špásová
Dobře napsané a je dobře, že jsou na světě ještě hodné děti. Sama jsem si tím prošla, byla jsem mladší, naštěstí jsme to jako rodina zvládli. Ale něco mi zůstalo a to je strach, toho se už nezbavím. Přeji ještě hodně takhle hezkých příběhů. :-)
Anna Potůčková
Moc hezký článek ze života. Přečetla jsem téměř na jedno nadechnutí. Dědeček Vaši rodinku sleduje se shora a snad i drží ochrannou ruku, aby i nadále rodinné vztahy byly stále dobré a nic je nezkazilo. Opravdu moc hezké počteníčko.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.