Jsem včelař a taky zahrádkář. Loni jsem nějak zaspala a v květnu vše v potu tváře doháněla. Letos se snažím nic nenechat náhodě a být připravená. Na vše.
Mám to trošku komplikované. Vzdáleností. Bydlím v Litoměřicích a za manželem, včelami a zahrádkou dojíždím na chalupu. No, ono je to vlastně takové malé hospodářství po předcích. Manželův děda míval koně, krávu, pole. My chováme jen slepice a loni, kvůli slimákům, jsme si pořídili indické běžce. Tři kachny a jednoho kačera. Musím je pochválit, jsou fakt pracovití. Ale to jsem odbočila.
Na chalupu za manželem cestuji většinou v sobotu a ve středu. Domů se vracím v pondělí, protože večer chodím cvičit. V úterý a v pátek mám klubové aktivity. Pendluji už takhle pár let a vlastně mám dvě domácnosti. A v obou kočky. Můj putovní den vypadá asi takhle: Ráno sednu do auta, cestou nakoupím a po příjezdu rychle něco uvařím. U oběda probereme novinky, tedy děti, sousedy, zvířata, počasí atd. Pak jdu pozdravit včely, omrknout zahradu a skleník. Většinou to mé omrkávání vydrží až do večera. Vždycky se objeví něco, co je potřeba zaset, přesadit, zalít. A pokud ne tam, kolem včel určitě. Úklid medárny, opravy a drátkování rámků, příprava souší. Letos budou potřeba brzo.
Manžela většinou po obědě přiláká televize. A pak kolo, je vášnivým cyklistou. Občas ještě pracuje, je zedník.
Dny doma v Litoměřicích jsou jiné. Trochu flákací. Hodně čtení, večer většinou psaní. Posezení s dcerou nebo kamarádkou, občas vynikající kávička U Zobana. Úterní odpoledne patří tvůrčímu psaní a páteční dopoledne všemožným aktivitám, které náš klub pořádá. A oba dny jsou o setkávání se s lidmi podobně zaměřenými.
Tak takhle nějak vypadají teď naše dny. Jsou pracovní, ale v podstatě odpočinkové. Zpestřují nám je děti, vnoučata, procházky, výlety, knížky. U mně ještě psaní. Pro příbuzné i potomky se pokouším sepsat takovou malou rodinnou kroniku.
Mé motto je: "Už nic nemusím, ale můžu hodně."