Vlci v oblacích

Autorce za tento článek vřele děkuji. Za připomenutí myslím stojí i období předtím, než můj vrstevník ing. Vladimír Vlk ml. nastoupil do zaměstnání v LETu, totiž éra tzv. kunovického zvěřince - slavného tria zkušebních pilotů ing. Františka Svinky, Vladimíra Vlka st. a Františka Srnce. Toto "zvěřincové" období se datovalo od příchodu Františka Srnce do LETu v r. 1963 až do tragické smrti Vladimíra Vlka st. v r. 1977. Jméno Františka Srnce je nerozlučně spojeno se zemědělským letadlem Z-37, známým jako Čmelák; Franta Srnec poněkud jankovitého Čmeláka nejen doslova učil létat, což bylo při typickém nasazení v malých výškách a nízkých rychlostech a při desítkách startů a přistání denně někdy doslova o hubu, ale proslavil se například i jedním nezapomenutelným husarským kouskem - propagačním přeletem Čmeláka z Kunovic do Indie (s přídavnou nádrží v prostoru pro chemikálie a dvěma mezipřistáními pro doplnění paliva). A nepochybně by neměli být zapomenuti ani další pracovníci, bez nichž by se LET nestal tím, čím byl, přestože jejich činnost nebyla pro širší veřejnost tak atraktivní: Namátkou připomenu například konstruktéra a vysokoškolského pedagoga v oboru konstrukce letadel ing. Dušana Slavětínského, CSc., nebo mého otce ing. Jiřího Kalouse (1930 - 1998, v LETu od r. 1957 až do důchodu), dlouholetého vedoucího oddělení technického rozvoje a později ředitele SOU strojírenského v Uh. Hradišti, které pro LET vychovalo tisíce pracovníků. Životní osudy mě po maturitě z Hradiště odvály jinam a s fabrikou ani létáním jsem je nespojil. Můj pokus absolvovat kunovický aeroklub zarazili (naštěstí včas - po roční teoretické přípravě) lékaři kvůli nevyhovujícímu zraku. Nicméně fakt, že letadla, která jsem v dětství pozoroval na hradišťské obloze a která jsem díky tátovi rozeznal a uměl pojmenovat ještě dřív, než jsem se naučil číst, jistě patří k věcem, které mě ovlivnily na celý život.

Děkuji za skvělý článek. Mockrát jsem letadlem neletěla, ale vždy to pro mne byl velký zážitek. Mým snem bylo vždycky umět létat. Stávalo se mi to často ve snu. Tak třeba v příštím životě ...

Skvělý rozhovor. Přeji panu Vlkovi a jeho rodině jen pěkné zážitky z létání. Pracovně jsem letecky cestovala hodně, naposled na podzim do Jižní Koreje. Bylo to hodně náročné, hlavně na letišti v Pekingu.

Zaujal mě Váš velmi zajímavý příspěvek. K letadlům a k všemu, co s nimi souvisí, jsem měla vždy jakousi úctu. Dvakrát jsem cestovala letadlem na prázdninový zájezd, ale od té doby už uběhlo hodně let. Dnes už bych asi takovou cestu neabsolvovala. Pořady v TV o leteckých katastrofách sice občas sleduji, ale nehledám nějaké senzace nebo horory. Mne zajímají výzkumy odborníků, proč ke katastrofě došlo a následující opatření, aby se podobná situace za letu už nikdy neopakovala.

Tímto článkem jste mi udělali velkou radost. 17 let jsem pracovala na letišti v Holešově u Řízení letového provozu. Každý druhý čtvrtek jsme na na pracovišti Briefing přijali z Kunovic čtyři letové plány na lety do Lvova, kam letěli tři nové L410 a jedna, kterou se vrátili piloti zpět domů. Všechny nové L410 se v Holešově zalétávaly na radaru ILS, který byl jen u nás a v Praze. Jména pilotů jsem znala z této spolupráce. Dispečera v Kunovicích dělal pan Orlita.

Zajímavý rozhovor. Obdivuji povolání pilotů, musí to být velmi stresující. Alespoˇ%n se mi zdá, když sama sedím v letadle.