Jak se přibližujete k horám, můžete si je hezky vyjmenovávat podle momentální viditelnosti. Nepřehlédnutelná je téměř za jakéhokoliv počasí trojice vrcholů Milešovky, prostředního Lovoše a Kletečné. Za cíl mého posledního výletu jsem si vybrala Lovoš.
Ne, že bych na jeho vrcholu nikdy nestála. Byla jsem tam vícekrát a v každém ročním období. Řekla bych, že Lovoš se svou výškou 573 m patří k tzv. povinným výšlapům středohorského turisty. K vrcholu Lovoše se sbíhají turistické trasy ze všech stran a je jen na Vás, kterou si vyberete.
Pro motoristy je nejjednodušší nechat auto na plácku - parkovišti nad obcí Opárno. Žlutá a posléze modrá značka Vás spolehlivě dovede nahoru a zpět. Tato pohodlná cesta měří necelé 3 km a dá se po ní jet např. i s kočárkem. Pěší turista, odkázaný na veřejnou dopravu, má možností víc. Každý způsob má své výhody i nevýhody. K autu se musíte vrátit ... Já jsem se tentokrát nechala na zmíněné parkoviště dovézt autem, řidiče propustila a dál se vydala po svých po cestě, kterou jsem šla poprvé.
Dopolední počasí bylo jako vymalované. Cesta kouzelným jarním lesem, lemovaná fialkami, petrklíči, podléškami a hlavně sasankami, jichž je plný les, zvolna, ale vytrvale stoupá. V korunách vyzpěvují ptáčci své jarní písně touhy a ani se nenadějeme, les se otevře a před očima máme panorama, na které jsme se tak těšili. Vítr fičí a kapuce větrovky přijde vhod. Ještě kousek, cesta se obtáčí kolem skalnatého vrcholu, pár schodů a jsme na terase u turistické chaty. Ta je v tomto ročním období otevřená od pátečního odpoledne do nedělního podvečera. Cesta je pohodová a byla jsem nahoře, ani jsem se nezadýchala. Na Lovoš jsem si vyšlápla těsně po velikonocích a ani cestou ani nahoře jsem se prakticky s nikým nepotkala. Všichni už tu byli o svátcích … Nahoře na vyhlídkové terase jsou lavičky, bohužel však zrovna výhled na Milešovku a kopečky kolem ní je narušený vzrostlými stromy.
Z vrcholu Lovoše jsem se vydala na jeho menší vrchol zvaný Kybička s Panenskými kameny. Tam jsem poseděla, vytáhla svačinu a hleděla na Lovosice, Žernosecké jezero, Radobýl nad ním a směrem k domovu na Říp, rýsující se na obzoru.
K sestupu jsem zvolila cestu do Opárenského údolí. Ta je strmější a náročnější, zato mnohem romantičtější. Jsou na ní i schody z 19. století, zvané Císařské. Jestli po nich někdy nějaký císař šel, to netuším, možná tak nějaký pan Císař.
Opárenským údolím se vine živý Opárenský potok, kolem něhož kvete spousta devětsilů lékařských. Za šumění vody jsem došla do Malých Žernosek a kolem Dědského hřiště a místních sportovišť k vlakové zastávce. Věřte-nevěřte, aniž bych si čas odjezdu pevně naplánovala, ani jsem se nestihla posadit na lavičku a vlak stál přede mnou.
Sláva, nazdar výletu, nezmokla jsem a jela domů. V nohách krásných 9 km jarní přírodou.
Fotografie jsou takovou směskou, některé z foťáku, některé z mobilu, však to lehce poznáte sami.
Pokud by měl někdo chuť, ráda se s ním na Lovoš vydám znovu.
