Martina (56 let): Po smrti otce od nás máma očekává neustálou pozornost
Ilustrační foto: Freepik

Martina (56 let): Po smrti otce od nás máma očekává neustálou pozornost

11. 4. 2024

Vždy jsem obdivovala mámu a tátu, jak hezký vztah spolu měli. Opravdu se milovali, respektovali, neudělali krok jeden bez druhého. Bohužel, po smrti tatínka se to ukázalo být jako problém.

Rozhodla jsem se svěřit se svou zkušeností, protože nevím, zda je běžná nebo výjimečná. A také proto, že nevím, co si počít. Tatínek zemřel před čtyřmi lety. Náhle, byl to infarkt. Byl čilý, hodně pracoval na zahradě, ještě si i stačil přivydělávat k penzi jako překladatel. Pro mámu byl jeho odchod naprostý šok. Všichni jsme se s tím těžce smiřovali, jako rodina jsme vždy drželi pohromadě, byli jsme zvyklí se na scházet na chalupě, táta byl činorodý, zábavný. Moc nám chybí, všude ho tam vidíme. Takže jsme zpočátku chápali, že se máma úplně zhroutila.

Můj muž ji vozil po lékařích, zabezpečovali jsme jí nákupy, dbali jsme, aby neměla žádné praktické starosti a mohla se jen věnovat sama sobě. Jenže ona se časem na nás tak upnula, že vlastně nemáme žádné soukromí. Očekává, že na chalupě budeme pořád s ní. Jsme tam rádi, pracujeme tam, ale přece jen některé víkendy chceme trávit jinak. No a syn a dcera, ti už tam nechtějí jezdit vůbec, mají své partnery, své životy.

Máma je vždy uražená, když řekneme, že tentokrát nejedeme. Představuje si, že ji každý pátek vyzvedneme, společně nakoupíme, pak společně strávíme víkend v Beskydech a zase v neděli večer pojedeme všichni do Ostravy. Hned v pondělí pak volá, jak se máme a organizuje další víkend. Plánuje, co mám nakoupit, co na chalupě uvaříme. Když je to jednou, dvakrát do měsíce, je to fajn, ale nechci takto trávit každý víkend. Jsem z práce unavená, chci si někdy pospat, jít do kina, do kavárny, jen tak být doma. Máma to nechápe.

Dlouho jsme si ji hýčkali, jenže ona je čím dál více panovačná. Když něco není po jejím, rozpláče se, je hysterická. Nám je jí líto, uvědomujeme si, že se zatím asi stále nevzpamatovala z tátova odchodu, tak nakonec vždy uděláme to, co si přeje. Můj manžel je zlatý, že to všechno snáší, zvládá. Máma si, bohužel, často vylévá zlost i na něm. Fáze smutku se u ní překlopila do fáze ublíženosti, zlosti. Je ráda, když ji někdo lituje. Stále říká, že to má těžké, stále o tátovi mluví a vím, že tím sousedky a kamarádky už dost unavuje.

Spousta lidí o někoho přišla. Znám mnoho starších žen, které ovdověly a žijí dál. Mnohé ani nemají rodiny, které se o ně tak starají jako my o mámu. Mám dojem, že nás maminka trochu využívá. Citově vydírá i mou dceru, což mě štve. Volá jí a stěžuje si, doslova jí říká: ty na svou babičku kašleš, ale počkej, až budeš jednou ty stará a opuštěná. Dcera je z toho celá smutná. Pracuje v Praze, nedostane se k nám do Ostravy často, má přece právo užít si mládí a není její povinnost každý víkend být na chatě s babičkou a s námi. Když přijede, vždy za babičkou jde, jdou spolu nakoupit, povídá si s ní. Jenže v poslední době i ona chodí za ní méně ráda. Říká, že si babička jen stěžuje. No a syn, ten se jí přímo začal vyhýbat.

Je to taková bezvýchodná situace. Na jedné straně je mi mámy líto a moc ráda bych jí pomohla. Na straně druhé je mi líto, že nedokáže pochopit, že i mně táta chybí, že pro mě to všechno také není jednoduché. Pokusila jsem se s ní o tom všem mluvit, ale řekla: No já vím, že jsem vám jen na obtíž. To ale není pravda, jen cítím, že mě už její neustálé výčitky, stěžování si a lamentování čím dál více zmáhají. A vidím to i na mém muži, i když on na sobě nic nedává znát, je naštěstí pohodář.

Možná, že je to zatím krátké období a vše se změní k lepšímu. Jenže zatím se vše mění spíše k horšímu. Každopádně je teď po smrti táty můj život o hodně těžší, protože máma se chová jako by byla naše dítě a my měli povinnost ji neustále opečovávat a obskakovat. Ale pochopím, jestli si po přečtení mého příběhu někdo řekne, že jsem sobecká, nevděčná, špatná dcera. Vlastně s tím tak trochu počítám.

 

(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)

 

 

 

 

Můj příběh rodina
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Ladislava Mikendova
Mám s rodinou syna nadstandartní vztahy a víte proč ? Nikdy není jejich návštěva z mé iniciativy . Zvládám na chatě všechnu fyzickou práci . Naučila jsem se to pod dozorem manžela /byl nemocný / a odjakživa mě to baví. Se synem práci konzultuji,mobil to jistí a fotografie dokumentují. Mezi sousedy vrstevníky jsem za hvězdu . Loni jsem si položila otázku, co bych si na chatě dopřála za zpestření a tak jsem se rozhodla pro bazén.Ten s konstrukcí . Musela jsem prostor nejdříve upravit /vykopat,vybetonovat,vyrovnat pomocí vodováhy/. S dnešními zkušenostmi už bych do toho nešla. Je to neustálá starost,ale těší mě,že jsem to ve svém věku zvládla / 80 /. Bylo to překvapení pro syna,ten jen prohlásil : "mami,ty ses zbláznila". Také jsem si před dvěma roky nechala vyvrtat hlubinný vrt - voda ve 49 metrech. To načasování bylo velmi prozíravé,dnes jsou ceny někde jinde. Povolení tenkrát 300 Kč,dnes 10 000 .Sama akce tenkrát 180 tisíc . Úprava terénu po této akci byla zážitek. Existence pitné vody v chatě po 50 letech ještě větší .
Lenka Kočandrlová
Neumím si představit,že bych já takhle otravovala dceru a zetě. Matka je sobecká osoba,co vidí jen sebe a dcera je oběť,co se neumí vzepřít. Já bych nastavila pravidla, rozhodně bych se nedala komandovat a nutit.Je - li matka jinak zdravá a samostatná, měla by se o sebe více starat a nedožadovat se nadstardantní péče a zájmu.Mělo by jí stačit jednou za měsíc.Starým lidem utíká čas rychle,tak by to bylo akorát. Dcera má ještě mnoho svých akcí,je zaměstnaná, čili potřebuje si víc odpočinout,než matka.Kupovat psa je blbost, ty lázně by asi taky nepřišly vhod.
Miloslava Richterová
Umělý článek bez citu a empatie, kavárna tu bude pořád, ale maminka už ne, myslete na to.
Jitka Caklová
Jo pořiďte jí psa a budete mít o další starost víc. V souvislosti s příspěvkem paní Radany mám v blahé paměti větu mého tatínka, která platí ne jen pro děti: "Čím víc se hovínko rozmazává, tím víc smrdí." Proto tvrdím, že věk je jen číslo, neboť jsem přibližně ve věku maminky pisatelky, co všechno musím zastat a rodina se ze mě rozhodně hroutit nemusí.
Hana Rypáčková
Radím, pořiďte jí psa. Bude mít parťáka a bude se mít o koho starat. Není sama , kdo ztratil milovaného člověka. Děti nejsou naším majetkem..
Radana Chybová
Klíčová věta je hned na začátku. Postarali jsme se o to,aby neměla žádné praktické starosti. A to byla chyba. Každý by měl mít praktické starosti,aby nemyslel na blbosti. Maminka je zřejmě docela čilá, tak bych omezila výpomoc na velké nákupy a nárazové těžké práce a jinak ať se maminka snaží sama. Že je manipulativní a pasivně agresivní jistě nebude problém jen těch pár posledních let,ale dřív si to odnášel tatínek,podle pisatelky kolem maminky hodně skákal. Tak nezbude, než se vymezit, už teď se rodina začíná hroutit. Kdepak lázně,kus pořádné práce maminka potřebuje a nastavit pravidla.
Jitka Caklová
Nejhorší variantou je, začít pochybovat sama o sobě, zda jsem dost dobrá pro druhé a na sebe zapomínat.
Danka Rotyková
Pisatelka není vůbec sobecká nebo nevděčná. Její maminka prostě chce žít tak, jak by si to přála., žije ve snu. A neohlíží se na ostatní. Je třeba se ubránit. Na obhajobu staré paní mohu jen konstatovat, že to pro ní není jednoduché, pokud žila jen pro manžela a potomky. Člověk by měl myslet i sám na sebe a pěstovat nějaké koníčky.
Jitka Caklová
Není nad vlastní zkušenost, neboť tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Tento problém jsem nemusela řešit s maminkou, ale ještě před čtyřmi lety s manželem. On je "chudák" nemocný, "povinností manželky je o něho pečovat" a "být na špendlíčku". Nespokojenost se ve mně hromadila tak dlouho, až jsem sama totálně "vyhořela", vážně onemocněla a manžela z jeho sobeckých iluzí o mých povinnostech "vyléčil" tříměsíční pobyt v LDNce. Samozřejmě, že "ten bič jsem si na sebe upletla sama" a proto jsem po svém uzdravení věděla, jak z tohoto bludného kruhu ven :-). Můj život je jen můj a nikdo nemá právo mi ho měnit. Dnes si dovoluji žít podle svých představ. Na změnu není nikdy pozdě ♥
Jana Jurečková
Já tento problém řeším už dlouho. Moje matka má 92 let a stále se dožaduje, ať za ní jezdím. Nejdříve jsem pracovala na směny a starala se o tchána. Teď jsem v důchodu, jenže jezdit cestu 80 km se mi nechce. Mám svůj vlastní život. Pokud tam přijedu matka je na mě zlá, nadává mi a sekýruje jako ve škole. Nelíbí se mi tam. Přesto jsme jí s manželem nabídli, ať se odstěhuje k nám. Odmítla to. Můj bratr má auto a vozí jí tam jídlo, aby nemusela vařit, ale to je pořád málo. V prvním manželství jsem tam jezdila pravidelně i 1x za týden, ale rozpadl se mi vztah. Ona na tom měla lví podíl. Druhé manželství si rozbít nenechám...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.