Volné pokračování příběhů o Martě a její rodině.
Rozum Martě napovídal, že od dalšího setkání se svou nevlastní sestrou toho nemá příliš očekávat. Co její sestra věděla, to jí už určitě řekla. A že se jí podaŕí získat nějaké další informace o otci od své staré matky, nebylo příliš pravděpodobné. Přesto se Marta v myšlenkách stále ke svému otci vracela. Ráda by věděla, kdy a jak se její rodiče seznámili, jak spolu žili a co nakonec vedlo k jejich rozchodu. V dětství matka otázky tohoto typu vždycky nějak zamluvila nebo rovnou potlačila v zárodku. V dospělosti se Marta s matkou setkávala jen málokdy. Neměly toho spolu moc společného. Marta nikdy nenašla dost odvahy, aby se jí na otce zeptala. Věděla, že by jí určitě odmítla cokoliv sdělit, stejně jako při každém pokusu nahlédnout do minulosti.
Marta se několikrát pokusila do úvah o svém otci zapojit svého muže, ale ten nadhozené téma po chvíli opouštěl.
“Marti, nezlob se, ale na úvahy o vztahu tvých rodičů nemám náladu. Viděl jsem je jen jednou a ještě jen na staré fotografii.”
“Ale mě by zajímalo, jestli jsem třeba po otci zdědila nějaké vlastnosti nebo záliby.”
“To můžeš probrat se svou nevlastní sestrou, ta ho zná určitě líp než já.”
“Ty ale zase dobře znáš mě.”
“Já jsem rád, že si hledáš nějakou náplň svého života, když máš teď víc volného času. Ale mě do toho prostě nezatahuj. Mám dost jiných starostí.”
“Jaké ty máš starosti? Vždyť ve firmě všechno klape, ne?”
“Ty to tak vnímáš? Pak jsi asi ve čtvrtek na firemní poradě byla myšlenkami někde úplně jinde. Bylo mi divné, že jsi vůbec na nic nereagovala.” reagoval Petr mírně podrážděným hlasem.
“Mladí vždycky vidí věci jinak. Nemůžeme je přece pořád vodit za ručičku.”
“Takže ty máš pocit že ztráta našeho druhého největšího zákazníka je úplně normální?
“Mladí se prostě učí vyjednávat o cenách a trochu jim to nevyšlo.”
“Já to ale vidím jinak. Marek jim navrhl takové nehorázné zvýšení ceny, že to zakazník nevydýchal a smlouvu na další období už prostě neuzavřel. Přemlouval jsem Marka, aby zkusil cenu trochu snížit a aby vyjednával dál. Také jsem mu nabízel, že bych s nimi zkusil jednat já, ale to by jeho ego nepřežilo. Doufal jsem, že ty zasáhneš aspoň na té poradě.”
“Nějak mi to nedošlo.” odpověděla překvapeně Marta.
“Zdálo se mi, že jsi včera na poradě ani moc nevnímala, o čem se mluví. Původně jsem se domníval, že z vedení firmy nedokážeš ani odejít. Ale teď to vypadá, že ti je skoro jedno, co se ve firmě děje.”
“Ale není mi to jedno, jen jsem myslela, že to už dál bude fungovat beze mě. V dobře vyjetých kolejích.”
“Ono to chvíli nějak fungovat bude. Marek se možná draze poučí ze svých chyb, Eliška třeba na něj přestane dělat psí oči a bude trochu rozhodnější. Ale další ztrátu většího zákazníka bychom nemuseli ustát. Peníze na výplaty jsou potřeba každý měsíc!”
Marta si povzdechla. Musela uznat, že Petr má pravdu, ale jeho výčitky jí nebyly příjemné. Byla osobně naladěná na úplně jinou notu. Tak nějak očekávala, že její občasná přítomnost ve firmě bude spíš formální. Bude se zase muset do toho trochu ponoŕit a blíž se seznámit se situací, udržovat si přehled o všech důležitých věcech a v krajním případě bude muset i zasáhnout.
Pochopení pro své bádání v minulosti nenašla ani u svého bratra. Dlouho jí trvalo, než se mu vůbec dovolala. Informace, že mají nevlastní sestru, ho téměř nezajímala. Z rozhovoru s ním si Marta udělala závěr, že nemá zájem vůbec o nic. Na její otázky odpovídal ztěžka a tak trochu zmateně. Nabídku aby přijel o vikendu do Pardubic na schůzku se svou nevlastní sestrou rezolutně odmítl. Martě se jeho chování zdálo přinejmenším nezvyklé. Její bratr vždy býval veselý pohodář, který nezkazil žádnou legraci. Naposledy se viděli na svatbě, a to se jí zdál naprosto v pohodě. Nepřemýšlela o něm dlouho. Možná měl jen špatný den. Když si to rozmyslí, může jí zavolat nebo může rovnou na schůzku se sestrou přijít.
S Hanou se setkaly v sobotu odpoledne. Nejdříve si společně s ostatními členy nordic walking klubu vyrazily na procházku s hůlkami. Trasa se tentokrát vinula severně od Pardubic krásnou předjarní a probouzející se přírodou. Na to, že byl teprve březen, bylo příjemné teplo. Celou cestu je provázelo slunce a neskutečně modrá obloha s občasnou kreací bílého obláčku. Několikrát je upoutal pohled na Kunětickou horu z různých úhlů, ve zdejší krajině to bylo jediné vyvýšené místo viditelné široko daleko. Marta se samozřejmě pokoušela z Hany vytáhnout nějaké informace už při chůzi, ale ta dávala přednost nerušené procházce krajinou.
Míla jim v restauraci rezervoval částečně oddělený stůl, který jim poskytoval soukromí. Položil na stůl džbán se speciální bylinkovou dia limonádou a dvě vysoké sklenice. A taktně se vzdálil. Věděl, že si mají co povídat. Obě se nejdříve vrhly na tekutinu, kterou nutně potŕebovaly doplnit. V té chvíli se ve dveřích objevil Martin bratr Bohdan a po krátkém zaváhání zamířil pŕímo k jejich stolu. Nastalo vzájemné a mírně rozpačité představování. Marta byla ráda, že brácha dodatečně přehodnotil své odmítnutí a přišel na schůzku se svou nevlastní sestrou. Vypadá sice ustaraně, ale hlavně, že je tady. Hana se na něj dokonce mile usmívá.
Rozhovor sourozenců byl dlouhý a místy i vzrušený. Hana od své matky získala několik informací z minulosti, ale několikrát zdůraznila, že se musí brát s rezervou. Její matka teď žije v Alzheimer centru a světlé okamžiky mívá velmi zřídka. Prý věděla, že si bere rozvedeného muže, který má někde dvě děti. Za celý svůj život je neviděla. Ale její muž na ně poctivě celých dvacet let platil alimenty. K tomu se matka prý několikrát během rozhovoru vrátila, určitě to bylo pro její život významné. Také se jasně vyjádřila, že Bohumil prý nebyl se svou ex štastný, protože s ní nebyla žádná legrace. Jen práce, práce a problémy. Byl prý rád, že se jí zbavil. Víc smysluplných informací se jí do matky získat nepodařilo.
Mnohem více se toho dozvěděli o svém společném otci přímo od Hany. Jejich otec pracoval celý život jako řidič. Řídil snad všechno, co se pohybovalo. Motorky, trolejbusy a autobusy, ale i tiráky. S matkou se seznámil právě jako řidič trolejbusu. Měl rád auta, kupoval si většinou ta starší a ta si sám dával dohromady. Po čase je většinou výhodně prodal a koupil si jiné. Auta miloval a dost je stŕídal. V jedné době jezdil často i do zahraničí, aby si vydělal víc peněz. Ale také se rád občas napil, a to samozřejmě vedlo k problémům. Nakonec přišel o řidičák a skončil jako skladník. Jeho závěr života byl dost pohnutý. Pozdě u něj objevili silnou cukrovku, a protože byl absolutně neukázněný, brzy se přidaly se i další problémy. Nakonec přišel o nohu a byl schopen se pohybovat jen na invalidním. vozíku. V té době už byl hodně zahořklý a nenáviděl snad všechno kolem sebe. Nakonec i svou ženu, která se o něj starala až do hořkého konce. Zemřel před deseti lety.
Hana si viditelně oddechla, když měla vyprávění o svém otci za sebou. Dokud byla malá holčička, tatínka milovala. Byla s ním legrace, rád si s ní hrával, často jezdili společně na výlety. Když byla větší a začala si všímat i dalších věcí, její nadšení postupně sláblo. Vnímala, že otec není často doma a o všechno se musí postarat její matka. A hlavně svého otce nenáviděla, když se vrátil domů opilý. To se před ním dokonce schovávala do komory, aby jí nenašel v postýlce a často tam schoulená v koutku spala až do rána. Hned po stŕední škole se vdala a odešla z domova.
Marta vnímala, že to pro Hanu nebylo jednoduché se jim svěřovat, ale zároveň ocenila, že se s nimi podělila i o ty méně pŕíjemné chvíle ze svého života. Jejich bratr po celou dobu mlčel, občas dokonce od stolu s nějakým zamumláním odešel, aby se po néjaké chvíli zase beze slova vrátil. Shodly se, že jeho chování je podivné, až nezdvořilé. Pravý důvod však zjistily až při odchodu z restaurace. Jejich bratr se stihl pořádně opít na baru v těch chvílích, kdy mizel od stolu. Chvíli ho bezradně pozorovaly, jak se snaží otevŕít své auto, ale pak se Martě podařilo mu vzít klíčky. Společnými silami ho dostrkaly k Martině autu a pŕes jeho protesty ho vecpaly na zadní sedadlo. Naštěstí neměl sílu se bránit. Něco nesrozumitelného zabručel, pak se rozvalil na zadních sedadlech a usnul. A v tomto stavu si ho Marta dovezla domů.
Zkusila ho probudit až v okamžiku, kdy zaparkovala auto před domem. Neúspěšně. Má ho nechat spát v autě? Když si představila, jak by mohl auto třeba pozvracet, zavolala Petrovi. Naštěstí už byl doma a pŕišel docela ochotně před dům k autu.
“Pŕivezla jsem si dáreček. “ řekla Marta s obavou, že se to nebude jejímu muži líbit.
“Tak ty zase někoho zachraňuješ? To je ten tvůj Míla?” reagoval Petr trochu jízlivě.
“Copak nepoznáš Bohdana? Vždyť jsi ho viděl na svatbě. To je můj brácha.”
“Moc si podobný není. Pití mu rozhodně nesvědčí. Zkusím ho probudit a vystrkat z auta. Pak by se mohl z toho vyspat na lehátku před saunou.” dostal Petr dobrý nápad. Trvalo jim to skoro hodinu, než se jim to společnými silami podaŕilo realizovat.
Martě bylo jasné, že tato situace bude vyžadovat vysvětlení. Když se vysprchovala, přišla v županu do pokoje, Petr tam na ni čekal.
“Ještě jednou moc díky za pomoc, bez tebe bych ho nezvládla. Snad se z toho Bohdan prospí a ráno se bude jenom divit, kde to je.”
“A co se stalo? Tos ho nemohla trochu krotit, aby se tak neopil? Já jsem si myslel, že jsi jela na schůzku s Hanou, aby ses dopátrala něco o své minulosti.”
“To ano, ale nabídla jsem i bráchovi, aby přišel a poznal se se svou nevlastní sestrou. Dost mě překvapilo, že tam vůbec dorazil. Ale zdálo se mi, že se mu Hana líbí. Moc toho nenamluvil, párkrát si během rozhovoru někam odskočil. Nás nenapadlo, že se chodí posilňovat k baru. Měly jsme si pořád co povídat.”
“Možná se opil proto, že jste ho nepustily ke slovu. “ pokusil se Petr zlehčit situaci, ale neuspěl.
“Spíš to bude mít jiný důvod. Zdál se mi hned od začátku takový divný. Zasmušilý a bez nálady. Ale nenapadlo mě se zeptat, zda nemá nějaký problém. Hned jsme se daly do řeči s Hanou.”
“A teď už aspoň víš, jaký byl tvůj otec? Jsi spokojená s tím, co jsi se dozvěděla?”
“Vím, co jsem vědět chtěla. Ale nadšená z toho nejsem. Tím, že od nás otec odešel, jsem o moc nepřišla. A zdědila jsem po otci hlavně cukrovku, kvůli které nejdŕiv přišel o nohu a pak na ni umřel. Vlastně diabetes máme všichni tŕi, i Bohdan se mezi řečí zmínil, že je diabetik.”
“Tak hlavně, že už všechno víš. Budeš mít klid. Zítra si ještě v klidu promluv s bráchou, třeba se dozvíš víc. A pozdravuj ho ode mě, asi se ráno spolu neuvidíme. Já brzy odjíždím na to nedělní setkání fotografů pod Troskami.” ukončil Petr jejich rozhovor.
Marta nemohla dlouho usnout. Události dnešního dne se jí znovu promítaly v mysli. Nebylo její pátraní úsilí se něco dozvědět o svém otci zbytečné? Stejně se tím nic nezmění. Nakonec usoudila, že zbytečné nebylo. Aspoň se více poznaly s Hanou. Ta je pŕíjemná a milá, mají podobné zájmy a vypadá to, že by spolu mohly dobře vycházet.
