Fotografování, má láska
Světlo chycené v noci, vánoční továrna Sfinx. FOTO: Šárka Andrlíková

Fotografování, má láska

20. 3. 2024

Mou velikou životní láskou je fotografování. Začalo to asi v deseti letech, když jsem tátovi tajně vzala Voigtländer, to byl foťák s takovou roztahovací harmoničkou a koupila si do něj film. Fotky jsem si nechala udělat v prodejně Foto-kino, byly malé a měly krajkované okraje.

Na fotkách byli všichni kamarádi z ulice a bylo to báječné, jak se všichni culili do objektivu. Moc jsme si s tím vyhráli, fotečky jsme si rozdělili a bylo nám fajn. Po čase za námi přišel chlapec od sousedů, který byl asi o pět let starší. Jestli bychom nechtěli chodit do fotografického kroužku. Že by nám dělal vedoucího. Obešel všechny rodiče a domluvil veškeré organizační záležitosti v domě pionýrů. Inu, nezištně to vlastně nedělal. Potřeboval se dostat na gymnázium, tehdy „jedenáctiletku“, a protože neměl ten „správný dělnický původ“, potřeboval aspoň posudek z uličního výboru, že pracuje s mládeží a vede ji v zájmové činnosti.

Bylo nás tehdy asi 10 dětí, od 9 do 12 let, včetně dětí předsedy uličního výboru. A tak k prostému cvakání fotek jsme se dověděli ledacos o světle, cloně a hloubce ostrosti a taky rychlosti uzávěrky ve foťáčku. To už jsem měla foťák Pionýr, který mi rodiče nechtěli koupit, prý na co. Stál celých 49 korun a byl za výlohou v obchodě o dva domy výš. S bráškou jsme běhali po obchodech, vyptávali papír a chodili s ním do sběrných surovin. Jedno kilo papíru se rovnalo dvaceti haléřům, koruna se dala získat za pět kilo. 245 kilo papíru, to bylo opravdu hodně, ale podařilo se. S bráškou jsme si v kroužku foťáček půjčovali.

V pionýráku jsme se napřed naučili vyvolat film. Na filmu bylo všechno světelně obráceně, to už jsme znali a když jsme pak navlíkli film do zvětšováku a osvěcovali fotopapír, s napětím jsme čekali, co se stane, když papír namočíme do vývojky. Pomalu, pomaloučku se objevoval obrázek, napřed tmavé části, aby ještě víc ztmavly a potom ty světlejší, až všechno vypadalo jako ve skutečnosti. Ještě oprat, ustálit a zase oprat. Když jsme rozsvítili normální světlo a zhasli to červené dívali jsme se naprosto okouzleně na ten zázrak. Navíc, fotečky byly velikosti pohlednic, ne takové prcky jako z obchodu, o to byla naše radost větší. Zvlášť, když jsme je ještě pěkně „upekli“ na leštičce aby byly pěkně lesklé. Tak jsme si hráli až do doby, kdy se starší kamarád dostal na vysněnou jedenáctiletku, tím jeho úloha skončila. Naučil nás však ještě portréty (pozor na pozadí, ať vám z hlavy nekouká strom!), krajinky (pozor, horizont rovně, ať vám nevyteče rybník!), ale troufli jsme si i na reportáž (to není reportáž, to je rozmazka!). A hlavně nám vysvětlil, co je to kompozice. Jak důležitý je a na co je zlatý řez. My jsme pak pokračovali sami bez něj, za laskavého svolení napřed pracovníků pionýráku (děcka ne abyste tam nechali binec!) a potom zaměstnanců Závodního klubu, kde bylo ve fotografickém odboru docela dospělé osazenstvo a na nás se dívalo jako na malé otravy, kteří se jim tam drze vsomrovali, nicméně – tolerovali nás. Sem, tam nám i nějaké fotky vystavili nebo poslali do soutěže, dokonce někteří z nás získali i malé ocenění nebo nám otiskli fotku v místním, ale i státním tisku (za to bylo celých 40 korun!).

To už jsem měla Flexaretu šestku, inu na tu jsem si musela vydělat o prázdninách, kde jsem na dětském táboře umývala v kuchyni nádobí a škrábala brambory. Celé prázdniny, ach jo. Ale za ten parádní foťák to stálo, vždyť tehdy ho měli i profesionální novináři. Když jsem, jak běžel čas, měla děti a manžela a moc práce, na takové složité zpracovávání fotek nebyl moc čas. Po šedesátce jsem objevila díky jedné kamarádce ze Sokola U3V, čili univerzitu třetího věku, samozřejmě – obor fotografování. A tak jsem si koupila docela drahou zrcadlovku a objektivy, počítač už byl samozřejmostí, programy na zpracování fotek vlastně taky. A lektoři byli velmi, velmi trpěliví a vstřícní a velice mladí.  

Je to nádhera, nemuset čekat až se setmí a moci si všelijak s obrázky pohrávat. A ty nádherné barvy! A chytat stíny a hlavně: využívat dobré světlo. Jestli se na něco specializuji? Ani ne. Fotím co se mi líbí, co mě zaujme. Na světě je tolik krásných věcí, hlavně se snažím tu krásu a náladu přenést pomocí fotky divákovi. A to je dost těžké a ne vždy se to podaří. Tak přátelé ještě jednou: „Dobré světlo!“

 

DSC_0408 Hr†tky podzimu.jpg
Hrátky podzimu

Ostraßit† surikata.jpg
Ostražitá surikata

DSC_0151Jarn° dirigent.jpg
Jarní dirigent

Podzimn° sadaż.jpg
Sadař

 

Všechny fotografie: Šárka Andrlíková

 

 

 

 

 

 

fotografování hobby
Hodnocení:
(5.2 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jan Zelenka
Moc hezké.
Jana Vargová
Opravdu velmi krásné fotografie!
Daniela Řeřichová
To jsou velice krásné fotografie s příběhem. My jsme s mužem fotili Flexaretou, vyvolávali, ustalovali, tónovali; leštičku a zvětšovák ještě mám. A to dobrodružství v noční koupelně proměněné na ateliér… Díky za milý článek. :-)
Alena Velková
Máte krásnou lásku a opravdu moc hezké fotky.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA