Dveře bytu se otevřely a v zárubni se objevila mladá blondýnka. Když viděla nástroje rozházené po celém odpočívadle, rozzuřila se. „Moh bys vyklidit to haraburdí? Překáží mi v cestě ke schodům!” zavrčela na mě a vztekle kopla do Jerryho tašky, která jí spadla pod nohy. Právě jsem na zábradlí připevňoval prodlužovací kabel pro naše nářadí a nemohl jsem okamžitě vyhovět jejímu požadavku.
„Pokud chvilku počkáte, slečno, udělám to,” vykoktal jsem ze sebe.
„Ne, nebudu čekat ani minutu. Hned vodkliď to harampádí! Spěchám,“ vyštěkla, kopla do nabíječky a prodírala si cestu směrem ke schodišti. Jerry, který právě vytahoval nové okno ze svého náklaďáku všechno viděl.
„Co se to opovažujete?” vybuchl. Ke svému nářadí byl velmi emotivní a láskyplný. Choval se k nim jako k živým mazlíčkům. Hýčkal je, líbal, mluvil s nimi, čistil je měkkými kartáčky a někdy si s nimi hrál jako s koťaty. Mnohokrát jsem ho slyšel mumlat: Ztratil jsem rodinu, ale vy jste mi zůstaly. Nikdy vás neopustím. My jsme rodina, vy a já. Nevěřím nikomu kromě vás. Ukážeme té děvce, která mě opustila, že to zvládnem. Přála mi smrt. Řekla, že se moje dílna zhroutí, až odejde. A hle! Držíme se a přežíváme. Když viděl blondýnku kopat do jeho nářadí, začal být hysterický. „Už to nikdy ale nikdy nedělejte!”
„Tak si dej to harampádí jinam a vykliď podlahu! Pospíchám!” zakřičela na něj.
„Nástroje zůstanou tam, kde jsou, dokud práci nedokončím, mladá dámo!” řekl Jerry hlasem, který nepřipouští žádné odmlouvání. „Majitel tohoto domu mě ujistil, že mohu v tuto hodinu přijít, umístit nářadí na odpočívadlo a postavit na schodech malou rampu, abych měl bezpečný přístup k oknu. Neřekl jediné slovo o tom, že bych někomu překážel.”
„To je pro toho starýho pitomce typický,” zasyčela blondýnka s notnou dávkou ironie. „Kolik času zabere ta prokletá věc?” zeptala se.
„Nevím. Možná čtyři hodiny.”
„Co? Děláš si prču!? Čekám za hodinu stěhováka. Jak se sem dostane přes tuhle barikádu? Budu si stěžovat tomu starýmu bláznovi.”
Zapotácela se, když si razila cestu mezi Jerryho nářadím. Mířila ke schodům. Jerryho city utrpěly další ránu.
„Jděte! A už se nevracejte!” křičel jí za zády, když se řítila ze schodů. Prudce za námi zabouchla vstupní dveře. „Šikse!” zasyčel Jerry.
Hrubost blondýnky a její tvář byly jako dva nesouladné prvky. Jako rtuť a voda. Nevěřil jsem, že byla taková, jakou se prezentovala. Byla přirozeně hezká, skoro jako dvojče Taylor Swiftové. Měla plavé vlasy a příjemný obličej pokrytý jemným růžovým mejkapem, ze kterého upřeně zíraly světle modré oči. Její persóna vyzařovala nimbus slušnosti a nevinnosti. Měla na sobě bílé tričko s velkým sloganem JUST-DO-IT!, ustřižené džínové šortky a hnědé kovbojské boty. Její hněv však kazil tento téměř dokonalý obraz sebe sama. Podivně to pokřivilo její hezkou tvář a vypadala ponuře a dětinsky. V minulosti jsem potkal mnoho žen jako ona, které byly nemilosrdné, protože se bály. Měly z něčeho strach. Byly něčím zastrašené. Cítily se nejisté a ohrožené. Žily ve strachu, že se každou chvíli mohou stát terčem nějakého predátora. Svůj strach skrývaly za maskou vrčícího psa. Ale tenhle čokl připomínal čivavu a ne rotvajlera.
„Nebudeme na ně čekat, Jane,” řekl Jerry. „Musíme sebou hodit, nebo tady zůstaneme až do soumraku.” Uvolnil horní schodiště a položil na podestu překližkovou desku.
Rozhlédl jsem se po schodišti. „Zdá se, že se majitel o své nájemníky příliš nestará—
žádné osvětlení, rozbité skleněné tabule v oknech, rozpadající se rámy—může to být docela strašidelné přijít domů pozdě v noci a nechat se přepadnout na tomto tmavém schodišti,“ řekl jsem a vyplnil prázdný prostor mezi schodištěm bednou na dřevo, kterou jsem sem přinesl z náklaďáku. „Znáš ho?”
„Koho? Šlojmeho? Minimálně třicet let. Byl to zákazník mýho otce a jeho dobrý přítel. Tak nějak jsem ho zdědil.” Jerry přišrouboval prkno ke schodišti.
„Žid se druží s Židem,” řekl jsem a postavil žebřík na rampu.
„Ani ne. Šlojme není jen Žid. Je to rodinný přítel. Přišli spolu do Ameriky ze stejný vesnice z Ukrajiny.“ Jerry vylezl na žebřík a dlátem a kleštěmi demontoval staré okno ze zdi. Odřízl provázky z těžkých olověných závaží v kapsách rámu, pak vytáhl obě části okna a podal mi je. Položil jsem je na podestu podlahy pod nimi. Pracovali jsme jen jedno patro nad zemí. Okenní dutinu už nezakrývala žádná výplň a do domu se z ulice nesly neartikulované útržky zvuků.
Najednou nám do uší udeřil ječící hlas blondýnky. „Řekla sem mu, že za hodinu přijede stěhovák, ale von mě úplně ignoroval. Jeden si pořád hrál s kabelem jako nějakej dement, a druhej, kerej byl ještě horší než ten první, na mě křičel, dyž sem se vodvážila vodklidit z cesty to jeho harampádí."
„Neděste se, slečno. Řeknu mu to. Toho sklenáře znám dlouho. Je to dobrý člověk,” odpověděl klidný mužský hlas.
O vteřinu později panty zaskřípaly u vstupních dveří a někdo vstoupil do budovy. Bylo slyšet jak dva lidé stoupají nahoru. Blondýnka v doprovodu postaršího muže, který vypadal jako Lazar Wolf—řezník z filmu Šumař na střeše ze štetlu Anatevka. Měl dlouhý bohatý vous, kudrnatý a stříbrný, který se mu houpal u brady jako roj včel. Na aškenázském nose mu seděly silné brýle v obdélníkových obroučcích, pod nimiž vykukovaly dvě dobrácké oči. Na hlavě měl kšiltovku z 19. století, šedou košili s krátkým rukávem pod černou vestou, ze které mu po stranách tmavě hnědých manšestrových kalhot visely dva páry cicit a tenisky Nike. Když se dostal na prostřední odpočívadlo, zvedl hlavu a zahlédl Jerryho.
„Gut margen, Jirmi, můj synu!” Muž se pozdravil s Jerrym jako ze synem svého zesnulého přítele. Oslovil ho hebrejským jménem Jirmejáhu jak ho nazýval jeho otec.
„Gut margen, Šlojme,” řekl Jerry se zjevným respektem k důstojnosti staršího a sestoupil na prostřední odpočívadlo, aby mu potřásl rukou. „Jsem rád, že tě po tolika letech zase vidím.” Nemůžu tomu uvěřit! Jsi v tak dobré kondici, lepší než já. Jak to děláš? Svět kolem nás se hroutí do propasti a ty kypíš zdravím a mládím. Předpovídám ti, že budeš žít déle než náš společný otec Abraham.”
„Nevím, jestli bych chtěl žít déle než sto sedmdesát pět let synu, ale děkuju ti za tvoje milá slova. Bezrat hašem a jeho berachot život je mnohem jednodušší. Se vším, co přináší! Hašem mi dal hojnost bohatství a roků života. Dal mi mnoho synů, dcer a vnoučat, nepotrestal mě ani hádavou manželkou a ani Alzheimerovou chorobou—nemám snad důvod vypadat mladě a být šťastný?”
„Tak tak, Šlojme. Ženská může obrátit život muže v peklo. O tom bych mohl přednášet. Přesně jak řekl melech Šelomo: ‚Je lepší bydlet v poušti než se svárlivou a hádavou ženou.‘ Byl to velmi moudrý muž!”
„Ha ha. Řekl také: ‚Neustále zatékání dešťů a svárlivá žena jsou totéž.‘ Ha ha. Znáš dobře Písmo, Jirmi, stále znáš.”
„Ech, jen útržky,” řekl Jerry skromně.
„Podívej, můj synu, přišel jsem sem, abych ti položil jednu otázku. Jak dlouho ti bude trvat, než nainstaluješ to nové okno?”
„Ne déle než čtyři hodiny,” odpověděl Jerry.
„Říkáš čtyři hodiny? Hmm, hmm. Nemohl bys to okno opravit dříve, řekněme, za hodinu?”
Jerry vybuchl. „Za hodinu, Šlojme? V žádném případě! Nikdo by nedokázal nainstalovat okno za hodinu. Měls zavolat tátovi před třiceti lety, aby okno opravil a ne čekat až do teďka. Zárubně a parapet jsou dávno pryč. Nemohu přece zašroubovat ten rám do cihel! Pročs nezavolal tesaře, aby ty zárubně zasadil nežs zavolal mě? To není má práce vyměňovat poškozený dřevo. Udělám ti to jako laskavost, ale bude to chvíli trvat. I kdybych tu teď měl deset chlapů, za hodinu bysme to stejně nestihli. Čtyři hodiny je rozumná doba. A víš, že pracuju rychle a vím, co dělám, že?”
„Chas vecholile! Samozřejmě, že to vím, samozřejmě. Jen já—ta slečna zde očekává do hodiny stěhováka a vy máte nářadí rozházené před jejíma dveřma. A rampa, na které stojíte, zabírá celé schodiště a nikdo nemůže jít nahoru ani dolů. Takže uvažuju, jestli byste nemohli posbírat všechno své nářadí, rozebrat rampu, naložit ji do auta a jít na oběd—
restaurace Basil na Kingston Avenue nabízí skvělé košer jídlo, a vrátit se, řekněme, slečno, jak dlouho potřebujete vystěhovat ten nábytek? Dvě hodiny? a vrátit se za tři hodiny?”
Jerry vytáhl deník zpoza zad, otevřel ho a mávl na něj. „Pojď sem, Šlojme. Vidíš? To je můj pracovní plán pro dnešek. Ve dvě hodiny musím být v Park Avenue, abych viděl novou práci a provedl měření. Ve tři se musím vrátit do dílny, abych naložil šest oken pro dům, kde budu zítra pracovat. Potom musím vyzvednout deset tabulí temperovaného skla na třetí avenue. V pět hodin na mě čeká majitel pizzerie v Coney Island, abych nainstaloval nové skleněné dveře. V osm hodin musím jet přes celý Brooklyn do Queensu, abych zavěsil zrcadlo na zdi. Pokud přijdu domů o jedenáctý, budu šťastný.”
„Vidím, Jirmi, vidím. Tolik práce, kterou sis naplánoval... Ničíš si tělo příliš velkou námahou, můj synu. Je čas na práci a čas na odpočinek, jak melech Šelomo správně učil. Vezmi si to k srdci. Hmm, co teď budu dělat? Hmm.” Starý muž si poškrábal na čele, pak sundal klobouk a ulízl si řídké vlasy širokou dlaní, vytáhl kapesník, vysmrkal se a hluboko se zamyslel. Nervózně zajel prsty do dlouhých vousů a zamumlal: „Hmm, co budu dělat? Hmm.”
Starý muž zažíval dilema. Měl by stranit mladé ženě, poslat Jirmiho pryč a riskovat, že se vrátí až za měsíc, a nebo ho nechat práci dokončit a požádat mladou ženu, aby stěhováka odvolala? „Dos gance lebn iz a milchome,” povzdechl si Šlojme, protože věděl, že v tomto sporu může vyhrát jen jedna strana. Obrátil se k mladé ženě, která celou dobu stála pod schody a tiše poslouchala. „Slečno,” zamumlal, „jděte do svého bytu, zavolejte stěhováka a řekněte mu, aby přijel až zítra. Může být stále dost daleko, aby změnil své plány. A pokud je již na cestě a požádá Vás, abyste zaplatila za jeho čas, keine Angst, řekněte mu, že mu ty peníze dám osobně. Teď jděte a doufejme, že se ještě nevypravil.”
„To sem věděla už od začátku jak to dopadne!” zaskřípala zubama blondýnka. „Přesto sem najivně doufala ve spravedlnost. Vždyťs tos dělal ždycky! Nikdy ses nestaral, nikdys nevodpověděl na mojí stížnost! Psala sem ti, že teče radiátor, že rozbitá hlava od sprchy potřebuje vyměnit, že zásuvka ve zdi je vadná, že televizní kabel je shnilej, že dva cilindry u lustru sou rozbitý, že dům má mizernou zvukovou izolaci, že zámek dveří je porouchanej, že se švábi plazej po stěnách v koupelně... Nikdys nejevil sebemenší zájem, abys ty věci dal do pořádku. Staral ses jen vo to, abych zaplatila nájem včas! Sem šťastná, že se stěhuju z tohodle domu hrůzy!”
„Ale slečno,” pokusil se jí Šlojme uklidnit, „neinformovala jste mě o svých ranních plánech. Jak jsem tedy mohl vědět, že jste stěhováka zavolala? “
„Měls to vědět!” štěkla. „Víš už měsíc, že se chci vodstěhovat! Vočekávals snad, že ponesu pohovku, dvě židle, stůl, knihovnu a pět těžkých kufrů na zádech!?”
Starý muž se vzdal snahy být k ní milý a jeho tvář ztuhla. „Kas vechejme machn a menšn far a behejme, jak říkají naši mudrci. Zanicujete ve mně hněv, slečno. Je mi líto, ale nemůžu pro Vás nic jiného udělat. Chci, aby tady ten sklenář zůstal a dokončil svou práci. Jděte do svého bytu a zavolejte stěhovákovi. Běžte!” řekl ostře. Blondýnka, červená hněvem, vyběhla po schodech a odkopávala z cesty Jerryho nářadí. Otevřela dveře a zuřivě je zabouchla za svými zády. Slyšeli jsme, jak spadl v jejím bytě ze zdi obraz a sklo se rozbilo na kousíčky.
Jerryho city utrpěly další ránu. „Šikse!” ulevil si. Majitel opatrně přikývl na souhlas. Přemýšlel, jestli má ještě chvíli zůstat a dívat se jak pracujeme nebo odejít. Prohrábl si vousy, ale vzpomněl si na Jerryho nabitý pracovní plán na zbytek dne, popřál mu šalom a odešel se věnovat svému byznysu.
Vchodové dveře zaskřípaly a majitel zmizel z dohledu. Jerry vylezl na římsu, aby zkontroloval rozměry okenní dutiny. Pokrčil paži v lokti, opřel se o vnitřní stěnu a vytáhl své tělo z okna pod ostrým úhlem. „Jane, podívej!” vykřikl a narovnal paži. Jeho tělo rychle vyklouzlo z okna do prázdného prostoru. Kdyby se nezahákl prsty přes okraj, vypadl by. Vykřikl jsem a běžel ho chytit. Smál se. Ten lump to udělal, aby mě vyděsil. Vůbec se nebál výšek. Na rozdíl ode mě. Mohl se po špičkách pohybovat na římse okna v bytě v pátém patře, aniž by se připoutal nějakým postrojem. Cítil se tak pohodlně jako by stál na zemi.
„Ach ne!” slyšel jsem ho vykřiknout. „Měřící páska mi vypadla z kapsy. Jane, jdi dolů a přines mi ji. Spadla pod levý kolo auta.”
Jerry zaparkoval svůj žlutý Mercedes na chodníku mezi hydrantem a Šlojmeho domem. Bylo to vhodné místo. Nikdy se mi totiž nechtělo tahat těžké nářadí z parkoviště vzdáleného stovky metrů. Mělo to výhodu, že jsme měli auto na dohled a vyhnuli se tak riziku, že nám ho nějaký vandal poničí. Auto zabíralo většinu chodníku, a kdyby nás nějaký naštvaný parchant nahlásil na policii za nelegální parkování, mohli bychom mít problémy. Jerry spoléhal, že nikdo ze zdejších Židů nás nepráskne, a tak se tím problémem nezatěžoval.
Našel jsem měřící pásku a podíval se do otevřeného okna s Jerryho postavou visícího na rámu. Byl to druh domu, na který se kolemjdoucí letmo podíval a bez ztráty myšlenek prošel kolem něj dál. Fasáda neměla nic, co by poutalo pozornost. Dům byl postaven před více než sto lety z rekultivovaných cihel a dávno ztratil schopnost zprostředkovat pocit hřejivého tepla a perzistence. Z oken vystrkovaly zadky klimatizační krabice a na vnější stěně pod nimi visely volné dráty jako špagety v tlamě vepříka. Okna postrádala jakékoli dekorativní lemování a jedinou ozdobou na stěně byly tři obdélníky s bílou výplní.
Najednou jsem si všiml pohybující se siluetu v okně ve druhém patře. Byla to naše známá. Blondýnka držela v ruce mobil a nahlážela přes hranu okna na naše auto a s někým mluvila. Předpokládal jsem, že dostihla stěhováka a přeorganizovala si stěhování na další den.
(pokračování 2. dílu příště)
