Daleko od domova se mu stýskalo a potřeboval povzbudit, protože práce vychovatele ho zrovna dvakrát netěšila. V Sofii nalezl tu nejlepší podporovatelku, viděla v něm nadějného literáta, a přestože byl o dvacet let mladší, uměla mu naslouchat. Ráz jejich korespondence se postupně měnil. Časem v ní převládal citový tón, trochu nesmělý a neobratně skrývaný, ale skutečnější, než by se asi slušelo.
Poprvé ho náhodně spatřila ve Veltrusích v zámeckém parku. To se ještě neznali, podruhé ho potkala v Umělecké besedě a požádala ho o příspěvky do almanachu Ženské bibliotéky Souzvuk. Pravidelně se vídali, až když se vrátil z Itálie do Prahy. Sofie s dcerou Ludmilou, zvanou Mimi, chodívala do čítárny Amerického klubu dam, odkud je Vrchlický s oblibou doprovázel domů. Podlipská ho také zvala na nedělní dýchánky do svého bytu, kde ji navštěvovala řada význačných osobností, včetně vynikajícího malíře Antonína Chittussiho. Společnost se vesele bavila, četla si poezii, divadelní hry, a rovněž předváděla takzvané živé obrazy. Ovdovělé Sofii, která se dlouho po smrti manžela potýkala s různými nesnázemi, tato setkání dávala životadárnou sílu. Přesto si uvědomovala, ostatně byla potomkem majitelů ctihodné firmy „Rott a Vogel“, že z morálního hlediska rozhodně nemůže pomýšlet na partnerský vztah s Vrchlickým, ačkoliv si dokonale rozuměli. A proto mu zaslíbila svou patnáctiletou dceru. Zlé jazyky tvrdily, že přesvědčila naivní Mimi o lásce Vrchlického a jeho naopak ujistila o dívčině náklonnosti. Sofie nemusela nijak složitě pletichařit, protože Vrchlický zřejmě viděl v Mimi její mladší obraz, dokonalý vzor vysněné ženy. Zamiloval se tedy do vlastní iluze, kterou Sofie šikovně přiživovala. A Ludmila se stala nevyzrálou obětí těchto intrik. Nerozumná a zamilovaná matka ji nesmyslně provdala v osmnácti letech. Potřebovala mít Vrchlického u sebe, což se jí také splnilo, neboť si novomanžele nastěhovala k sobě domů. A toto soužití trvalo až do té doby, než se zničený básník odstěhoval do Domažlic.
Mladinká a nezkušená Mimi si ve společné domácnosti s oduševnělou matkou připadala často jako ta třetí, nedůležitá a netalentovaná. A přitom v dětství ráda malovala, sama Sofie se chlubila, že dcerka sedávala ve veltruském parku a soustředěně kreslila. Jenomže veškeré Ludmiliny tužby se rozpustily ve starostech o dva zaměstnané literáty. Vedle nich nic neznamenala.
Narození dcery Milady ji odvrátilo od myšlenek na vlastní nicotnost, ale bohužel se poměrně záhy vrátily pocity zmaru a zbytečnosti. A tak ji ze stereotypu pražského života vytrhly pouze opakované pobyty na letních bytech. Oblíbila si Chuchli, kam za rodinou v létě Vrchlický pravidelně dojížděl. A právě v Chuchli se Ludmila potkala s Jakubem Seiferem a jeho ženou Terezií. Seifert byl tehdy oslavovanou primadonou pražského divadla, hrál v činohře, zpíval v operetě a rovněž režíroval.
Ludmila sice neměla ani tvůrčí, ani obchodní nadání svých příbuzných, nicméně ji příroda obdařila velkým půvabem. A to samozřejmě vnímal i zkušený milovník Seifert. Nakonec mu podlehla. Kupodivu se mezi nimi rozvinul dlouhodobý vztah, z něhož se narodily dvě děti – Eva a Jaroslav. Vrchlický netušil, že mu jeho oblíbený herec a přítel chodí za ženou, ostatně se nikdy příliš nevěnoval domácím záležitostem. Přízemní věci neřešil, tudíž se o všem dozvěděl, až když se mu nešťastná Ludmila po zhruba osmi letech „ze všeho vyznala, zdrtilo jej to tak, že měl na procházce záchvat mdlob, který se ještě dvakrát opakoval. To byl začátek jeho choroby, z níž se sice vždy na čas probral, ale která se urputně po létech vracela a vždy v horší podobě až do konce.“
Na stárnoucí Sofii se snesl hněv Vrchlického bratrů a přátel, kteří jí vytýkali, že Ludmilu velice špatně vychovala. Ona se však dcery přirozeně zastávala, ale souběžně s tím upřímně litovala Vrchlického. Rozhodovat za dceru a zetě už ale nemohla. Mohla pouze čekat, na čem se ti dva domluví. A domluvili se. Na starých pořádcích se nic nezměnilo, rodina zůstala v jednom bytě. Manželství se však fakticky rozpadlo. Vrchlický se s Ludmilou pouze tiše snášel. Ona navíc musela tolerovat přítomnost Karly Bezdíčkové, protivné a ukňourané manželky Václava Bezdíčka, pokladníka Občanské záložny v Karlíně, s níž se Vrchlický citově sblížil. Karla se pak ve svých listech převtělila do role jeho jediné spasitelky. A Sofie? Ta se trápila, protože se s krachem dceřina manželství těžce smiřovala. Kdyby ji lidé alespoň chápali… Kdyby chtěli pochopit, že pouze chtěla mít milovaného muže ve své blízkosti, a přitom podcenila tužby své vlastní dcery.
Zdroje:
Martina Bittnerová: Utajené životy slavných Čechů
Martina Bittnerová: Spisovatelky a Erós
Anežka Čermáková – Sluková: Vzpomínky na Karolinu Světlou
Bedřich Václavek: Český listář
Frída Vladimír: Krásná léta Jaroslava Vrchlického
Jaroslav Vrchlický: Eklogy a písně
Jaroslav Vrchlický: Dopisy Jaroslava Vrchlického se Sofií Podlipskou z let 1875-1876
PNP:
Fond Jaroslav Vrchlický
