Láska prý kvete v každém věku aneb moji osudoví muži
FOTO: Anna Novotná

Láska prý kvete v každém věku aneb moji osudoví muži

9. 3. 2024

Láska kvete, to je jisté, ale jaká je ta láska, kdy kvete a jak je to s tím věkem? Když se tak ohlédnu za svým životem a jeho láskami, mám dojem, že z toho spíš vykvetu já!

Když jsem se koncem vysokoškolského studia provdala za spolužáka z ročníku, naivně jsem si myslela, že je to z lásky. O té lásce jsem sice měla nějaké romantické představy, k jejichž rozvinutí během náročného studia a v problematických poměrech našich rodin moc nedošlo, ale o té skutečné lásce mezi mužem a ženou jsem věděla pramálo.

Vyrůstala jsem s mladším bratrem v neúplné rodině jenom s matkou. Svatbu jako únik z omezujícího neláskyplného prostředí doma jsem vnímala jenom podvědomě a věřila, že rodinný život s manželem a brzy po sobě dvěma dětmi bude zalitý sluncem. Z toho mě Rudolf svým těžce patriarchálním přístupem vyvedl krátce po svatbě, z domova měl hodně zkreslenou představu o láskyplném vztahu mezi mužem a ženou. Žila jsem budoucností, věnovala se dětem, zaměstnání a s tím nepřejícím, sebestředným a lakomým sobcem, který žil jenom pro sebe, nebyl mi oporou, milujícím partnerem a dětem otcem, spíš koulí na noze všem, se rozvedla až v dospělosti dětí.

O to víc jsem se zamilovala, jako blesk z čistého nebe pro mne bylo nečekané sblížení s dlouholetým externím spolupracovníkem, když jsme se setkali na mé pracovní cestě z Prahy do Brna. Rozvod manželství jsem po těch letech zejména citového strádání nedávno ukončila oslavou, můj „pan božský“ byl rozvedený už dlouho. Hodiny na věži kostela dávno odbily půlnoc, když jsme se v zahradách pod Petrovem objímali v naprosté euforii. V jeho obětí jsem se úplně ztrácela a věřila, že nikdy neskončí a náš společný druhý poločas života ten první bohatě vynahradí, nebránilo tomu vůbec nic. Jenom zdánlivě. To, že je problém, vyplavalo na povrch brzy, intuice mi to neomylně dávala najevo, ale vědomí v touze po lásce to přehlíželo a odmítalo přijmout. Bydleli jsme spolu v Brně jenom asi rok, ale v tom manipulativním vztahu „pojď blíž, jdi pryč“, „miluji tě, nechci tě“ na samé hraně úplného zničení jsem se z nemoci do nemoci potácela ještě několik roků. Do toho vztahu jsem dala všechno a neměla se ani kam vrátit. Zachránilo mě jenom stálé zaměstnání s odbornou specializací a působností ve vedlejším okrese, díky kterému jsem po čase získala pěkný obecní byt v okresním městě a své práci na obnově památek se mohla věnovat naplno.

Nedávno jsem četla, že dcery matek, které je neuměly milovat, v životě přitahují a setrvávají s partnery, kteří si jich neváží a špatně s nimi zacházejí, protože mají od dětství vysokou míru tolerance špatného chování vůči sobě, nízké sebevědomí a nenaplněnou potřebu lásky. Dělají si plané naděje a vděčné jsou za každou maličkost. Tak nějak to se mnou nejspíš bylo, ale vrátit se to nedá. Lásku už jsem nehledala a dalšímu životu nechala volný průběh.

Osud zřejmě usoudil, že ten život je docela nuda, a tak přitvrdil. V těsném sledu jsem přišla změnou organizace o zaměstnání v Brně a byla přeložena nedobrovolně na nové pracoviště na Vysočině, kde jsem krátce před tím koupila nedaleko odtud rekreační dům k celkové rekonstrukci v odlehlém místě v přírodě; krátce nato vypověděl službu můj kyčelní kloub, ten levý, a téměř současně jsem poslala pryč tehdejšího přítele, aby se o sebe postaral sám. Když se zaměstnání na Vysočině ukázalo jako neschůdné, atypický dům k rekreaci, který už byl částečně obyvatelný, se mi nepodařilo včas prodat, musela jsem narychlo vrátit obecní byt v okresním městě a po operaci zůstala sama v domě mezi poli a lesy, takřka bez prostředků.

Situaci jsem ustála i při tak katastrofickém scénáři a také Osud se nade mnou smiloval. Patrně se styděl, že to přece jen přehnal, a přihrál mi v místě do cesty dva kamarády, dnes by se řeklo „s výhodami“. Jeden byl o dost starší než já, druhý mladší, rádi mě měli oba. Věděli o sobě, trochu se znali, nežárlili, pomáhali a hlavně mě psychicky podporovali. I když ty výhody se týkaly hlavně zpracování dřeva na topení a nějakých řemeslných prací z jejich strany a z mé strany zase zpracování ovoce, pečení koláčů a uchystání posezení u ohně nebo dobrého vína a kávy, naše krásné přátelství nebylo úplně prosté mužsko – ženské polarity, i když o partnerství se ani v jednom případě nejednalo a vzhledem ke stávající konstelaci ani nemohlo. Tak mi bylo konečně dopřáno poznat, že existuje i jiná láska, ta lidsky prostá a nezištná, přímo od srdce, která umí potěšit, rozdává radost a smích. To krásné přátelství trvá dosud, i když už jsem dávno na jiném místě, v případě staršího kamaráda, který už mezi námi není, doslova navěky, jak se říká „až za hrob“. S tím trvá i vědomí, že jsou lidé, kteří mají rádi srdcem v každém věku, váží si přátelství a je na ně spolehnutí. Hledala jsem tam hlavně sama sebe a poznávala život zase z jiné stránky.

Ale jen do času. V tom víru následujícího dění, kdy jsem se vrátila do středních Čech a pak do Prahy, pochovala mladšího bratra, starala se o maminku, než ho za tři roky následovala, vyřizovala pozůstalosti, rekonstruovala, prodávala jejich menší nemovitosti, pomáhala svým dospělým dětem s budováním bydlení a také sobě s opravou, prodejem bytu v Praze a koupí většího bytu ve městě nedaleko dcery s rodinou na venkově, jsem ani nepostřehla, jak čas kvapí a přehoupnul se do mého seniorského věku. Na nějakou lásku, která by přece jen v takovém věku vykvetla, jsem si ani nevzpomněla.

Proto mě docela překvapilo, když mi napsal nějaký muž, že ho zaujaly moje články, vyhledal nějaký můj profil, na který jsem už dávno zapomněla, že tam někde je, a chtěl by se sejít. Hladina mého života se konečně příjemně ustálila, nebyla jsem proti tomu. Jiří byl staršího seniorského věku, asi před rokem ovdověl, rád cestoval a fotografoval jako já, byl vzdělaný, ještě trochu pracoval. Zastavil se v místě mého bydliště ve středních Čechách při cestě autem z bytu v nedalekém městě na vzdálenou chalupu v horách u hranic. Nebylo to jednou, ale tak jednou týdně. Povídání bylo zajímavé, připravila jsem pokaždé občerstvení a navrhla s ohledem na jeho cestu krátký výlet se zajímavostmi v nejbližším okolí. Vnímala jsem ho celkem neutrálně a v pohodě nechávala věci plynout. Také vzhledem k jeho věku a ovdovění jsem nějaké „větší akce“ ani nepředpokládala. Uteklo asi čtvrt roku, když se svěřil, že by byl rád, kdybych jela spolu s ním na zájezd do rakouských Alp, kam se před časem přihlásil.

S jeho návrhem dvoulůžkového pokoje jsem si moc jistá nebyla, ale nakonec jsem souhlasila, aspoň se víc poznáme. Cesta do hor byla úchvatná, hory miluju, můj průvodce byl jaksi korektní, slušný a ohleduplný, ale celé to bylo nějaké divné, hlavně večery a společné noci. Docela jsem litovala, s kamarádkou bych se jistě cítila líp. Rozhodně jsem neměla v úmyslu vyrukovat s nějakou aktivitou, ale přece jen jeho striktně asexuální přístup byl až nepřirozený a kladla jsem si otázku o smyslu společného pokoje, který chtěl. Nenapadlo mě nic jiného, než úspora jeho příplatku za jednolůžkový pokoj. Takové zjištění mě moc nemotivovalo, konečně, chtěla jsem ho víc poznat, to se mi tedy povedlo. Po návratu už jsem byla všímavější. Jestli něco nemusím, je to za každou cenu „úsporný“ lakomec. Jeho dvě auta, byt ve městě a chalupa na horách mě neoslnily, nejsem zlatokopka a svého majetku mám dost.

Do bytu ani na chalupu mě při tom neustálém přejíždění nepozval, jen se pokaždé zastavil u mne, raději bez výletu a jakékoli iniciativy z jeho strany. Připadal mi jako ten Kubát z pohádky o lakomé Barce ze známé knížky Jana Wericha Fimfárum, který celou noc kvůli potenciálním zlodějům přebíhal z chalupy do stodoly a zase nazpátek, já jsem si pro změnu připadala při těch jeho přejezdech jako zájezdní hostinec. To už jsem ale odjížděla do lázní, o víkendu mě tam ještě navštívil, nebylo to daleko jeho chalupy. Počasí bylo škaredé, hovor u čaje v horské boudě vázl, když jsem se jemně zeptala na jeho představy a přání. Zarazilo mě, když mi docela neomaleně vmetl, že to nejiskří, tak co! Chápu, že mu to nejiskří, ale nemusí to podsouvat ještě mně, ten šetrný, na nový vztah se ženou nepřipravený flegmatik.

V lázních to naopak jiskří! Toho štíhlého charismatického muže jsem si povšimla hned v jídelně, byl tam jako asistent svého méně šťastného kamaráda na vozíku. Naše oči se setkaly u stolu toho večera na kolonádě. Smáli jsme se, když jsme právě tančili ne spolu, ale spíš proti sobě podle kroků opačně zafixovaných ještě v tanečních. Moc jsme asi oba v životě netancovali, já jenom při sporadických lázeňských pobytech, tak nebylo divu, že podrážky starších tanečních střevíčků se při takovém náporu rozpadly na prach. Hned druhý den mi při pozvání na kávu v cukrárně navrhl, abych s ním jela do města na výlet a tam si koupím nové botičky. Vydařil se výlet, i krásné střevíčky mi padly jako ulité, tak mohly naše taneční pokusy pokračovat a také cukrárny, výlety, procházky a večerní posezení, někdy s našimi milými spolubydlícími v čajové kuchyňce na chodbě před pokoji. Je ti doufám jasné, že ta pusa byla kradená, povídám mu, když zastavil auto před vjezdem na silnici při domnělé přednosti v jízdě. Vím, a ukrad bych si ještě víc, kdyby to šlo, povídá Miroslav se smíchem. Nejkrásnější lázně mého života, rozumíme si skvěle a přítomnost si opravdu užíváme.

Ještě poslední tanec, kéž by večer a společný pobyt neskončil, návrat oddalujeme a kroky nás ještě vedou po osamělé, spoře osvětlené cestě nad lázeňskými budovami. Skoro nemluvíme, ale blízkost a napětí mezi námi je přímo hmatatelné, když mě Miroslav najednou stáhne stranou mimo dosah lucerny. Poslední myšlenka tuší to opravdové nekradené políbení beze svědků, kdy čas nehraje žádnou roli. Jenže on chce opravdu víc! V tom okamžiku už nejsou žádné myšlenky, mizí všechno kolem, jsme jenom my dva, pod námi nějaká travnatá mez, nad námi nebe plné hvězd,  jediný svědek na stráži, vysoký smrk. Ten čas je nekonečný a neskutečně krásný. Tak nejspíš chutná láska, když rozkvete v pozdějším věku!

Víš, že to bylo taky kradené, povídám mu, když jsme zase nabyli vědomí, po paměti posbírali věci a trochu se opucovali; ještě štěstí, že té říjnové noci bylo úplné sucho, jinak jsme do lázní přišli jako „koule bahna“. Takto jsme kolem recepce prošli ještě před půlnocí, celkem spořádaně, s pocitem znovu rozkvetlého mládí. Vím, povídá on, a vůbec toho nelituju! Ani já.

Miroslav ještě našel skulinu mezi procedurami, aby mě s kamarádem vyprovodili k autobusu. Předchozího večera jsme se spolu loučili malým výletem s exkurzí do renesančního kostelíka v nedaleké horské vesnici a příjemnou večeří ve vyhlášené restauraci, vzpomínám cestou, myšlenkami ještě v lázních. Po návratu do prázdného bytu mě potěšilo, že Miroslav posílal fotografie, pozdravy, přání, někdy telefonoval a trvá to tak dodnes, už druhý rok. Jsem mu vděčná za to, že mu na mně záleží, naše setkání pro něj nebylo bezvýznamné a nedevalvoval mě na „lázeňskou manželku“.

Takový frmol kolem mé osoby ve vyšším věku jsem nečekala. Jenom nevím, co si mám myslet o poťouchlosti, zlomyslnosti svého Osudu. Zatímco s Jiřím, který má všechny podmínky pro krásný vztah v pozdějším věku a je nezadaný, bez závazků jako já, nelze vykřesat ani jiskřičku, s Miroslavem jiskří všechno i bez křesání a nechybí tomu vůbec nic, jenom poněkud přebývá jeho „formální manželka“ a soužití s rodinou. Chtěl by se setkávat, ale já společnou cestu nevidím, „netančili bychom spolu, ale proti sobě“. Lásku, aby kvetla, musí zalévat oba společně. Viděli jsme se pak ještě a mluvili o tom. Chápe mě, rozumí a respektuje, ale nakonec to stejně shrne slovy: „Nikdy tě nepřestanu pokoušet“!

Láska ale přece kvete v každém věku! Tak jsem nakonec tu svoji, nejdůležitější ze všech, po těch životních zkušenostech přece jen našla – lásku k sobě! Konečně si sebe vážím, neponižuji se, nepodceňuji, mám se ráda, jsem k sobě laskavá, odpouštím si a mám pochopení pro svoje slabosti, dopřeji si, co mě těší, už nesnáším příkoří, nedopustím špatné zacházení, nespokojím se s málem, nebudu zanedbávaná ani ta druhá v řadě, nemám to zapotřebí a nezasloužím si to! Je to moje rozhodnutí. K tomu navíc láska s dětmi a celou rodinou, příbuznými, přáteli, láska k přírodě, krajině a zahradě….

Jsou lásky, které kvetou v každém věku.

 

 

 

láska Soutěž - zima 2024 vztahy a sex
Autor: Anna Novotná
Hodnocení:
(4.9 b. / 30 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lenka Kočandrlová
Ráda si čtu podobné příběhy.Porovnávám to s vlastními prožitky, říkám si,co bych asi já dělala na místě paní Anny. Někdo se v poznámce divil,že nepsala o svých dětech a vnoučatech ? Já myslím,že to je jedna ze stran života, kde je to tak nějak jasné,co se asi dělo.Láska k mužům je jiná strana, možná tajemnější a zajímavější. Hlavně tím,že na začátku si paní špatně vybrala manžela, pak ještě víckrát.Hlavní ale je ten konečný pocit z lásky a přátelství toho posledního (?) muže, ten jí vynahradil všechny ty předešlé nezdary, a to je dobře.
Eva Mužíková
Hezky se Vaše řádky četly. Jsem ráda, že mne neodradila délka.
Jiří Dostal
:-) Odchrchlat si k lepšímu dechu... :-)
Jana Kollinová
Silný příběh s tím nejlepším možným šťastným koncem, kdy životní peripetie Vás, paní Anno, posílily a nabídly další formu lásky, lásku k sobě. Ne každý to dokáže.
Jana Šenbergerová
Nepochybuji o tom, že ta láska, kterou nejvíce potřebujeme, si nás nakonec najde. Jen to musíme poznat. A vám se to asi povedlo, přestože cesta k tomuto poznání byla opravdu dlouhá. Štěstí je pomíjivé, ale láska je věčná. Užívejte si jí plnými doušky.
Dana Straková
Hmm, život prostě každému úplně nevyjde podle představ, ale často i prohry pomáhají. Ono se nadarmo neříká, že všechno špatné je i k něčemu dobré...
zuzana šišková
Napadá mě slovo "otevřenost". Děkuji za otevřenost. Vzácné v dnešní době.
Eva Sýkorová
Děkuji paní Aleně V. za radu a přeji hezký večer.
Alena Velková
Vzkaz pro paní Sýkorovou: při přidělování hvězdiček nesmíte kliknout na první hvězdičku, ale musíte rovnou kliknout na poslední a pak se jich tam udělá 5...
Alena Švancarová
Hezky napsané,pravdivé,tak to v životě chodívá.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.