Tenkrát v sobotu přišla na prohlídku rychty za celý den jenom jedna paní a to jen proto, že jí v pátek pan správce "vyhodil", že přišla před polednem. Povídala, že prý zrovna šli s kolegou na oběd a řekli jí, že expozice je tak rozsáhlá, že je potřeba tomu věnovat aspoň hodinu. No, to je pravda, ale já bych spíš pochopila, kdyby jí bývali vzali s sebou k Doušům na oběd, protože i to je krásný zážitek a pak jí nechali si v klidu rychtu prohlédnout. Jenomže to bychom neměly my s Ivou vůbec nikoho.
Paní byla úžasná, říkala, že se jmenuje Naďa a byla to důchodkyně odněkud z Řevnic. Měla batoh se stanem a karimatkou a povídala, že si takhle obchází Sudety. Ale nebyla nijak zaujatá, to ne. Shodly jsme se na tom, že to, co se tady po válce stalo, je dnes pro nás sice nepochopitelné, ale že se snad ani člověk nemůže divit, protože to opravdu nemělo snadné řešení. Téměř každý Čech o někoho blízkého během války přišel a za ty hrůzy, kterých ve válce byli Němci schopni, jim prostě Češi nemohli a nechtěli nic odpustit. Ačkoliv já si taky myslím, že se to mělo řešit nějak citlivěji a to především tam, kde byli v obcích téměř ze 100% Němci a byli to obyčejní lidé, kteří se na žádných zvěrstvech nepodíleli. Jenom si prostě myseli, že jsou lepší rasa než my, protože to jim Hennlein nasadil do hlavy. A upřímně řečeno, divíte se, že jim ta jejich, prý historicky prokázaná nadřazenost, přinejmenším lichotila? Ale myslet si přece může každý, co chce, to by nemělo být trestné...
Prohlídka toho, jak se tady v kraji dříve bydlelo, se paní Nadě moc líbila. Nejvíce především soubor krajových malovaných skříní a truhel a já byla ráda, že jí ten včerejší neúspěch od návštěvy neodradil.
Po prohlídce mi povídala, že dál má v plánu se jít podívat na Helfenburk a ptala se, jestli se tam dá někde spát. No, když měla ten spacák a karimatku, tak jsem jí řekla, že tam má skupina turistů, která se o hrad a jeho okolí stará, i něco jako přístěnek. A když tam jsou, tak bývá asi otevřená i ta roubenka, co jí na nádvoří hradu na konci devatenáctého století nechal při opravách věže postavit průmyslník Schroll.
Když jsem odpoledne přijela po páté hodině domů z práce, ještě jsem se stačila vykoupat v bazénu a pak přišla bouřka. Dívala jsem se z okna na to, jak pršelo a vzpomínala jsem na paní Naďu, jestlipak na ten Helfenburk v pořádku došla a nebo jestli jí někde cestou nechytla ta hrozná letní buřina.
Kdo ví...
Nikdy jsem nebyla žádný tremp, ale chodím ráda a začala jsem docela vážně uvažovat o tom, že si asi tu karimatku a spacák taky pořídím.
