Portál i60 je čím dál tím více inspirativnější, já teď mám na mysli informace o různých místech, která si zaslouží naší pozornosti. Když jsem si zde začátkem února přečetla zajímavosti o dole Mayrau, a uvědomila si, že mě od Vinařic, kde se nachází, dělí necelých čtyřicet kilometrů, a předpověď počasí je příznivá, stačilo už jen nastartovat auto a vyrazit.
Obec Vinařice je pro mnohé známá věznicí, u té jsme zaregistrovali šedivá vrata a stejnobarevné objekty přímo proti důlnímu areálu. Vězení jsme nechali svému osudu a vykročili do vstupní brány dolu, kde nás přívítala socha horníka, na protější budově hornický pozdrav ZDAŘ BŮH! Po prvním pohledu jsme si uvědomili, že jsme se ocitli několik desítek let zpátky v minulosti. Náš původní záměr, projít se areálem jen zvenčí, vzal za své. Paní v pokladně nás umravnila, že volný pohyb návštěníků není z důvodu bezpečnosti povolen, tak jsme si zaplatili hodinovou prohlídku s průvodcem. Na dvě hodiny se nám nechtělo, domnívali jsme se, že bychom se nudili. Jak jsme se mýlili!
Po zaplacení směšně nízkého poplatku (50 kaček za jednoho seniora) se nás ujal sympatický průvodce, jak jsme se později dozvěděli, bývalý pracovník dolu Mayrau. Prováděl jen nás dva, více zájemců nebylo, po okruhu, který zahrnoval cáchovnu, jámovou budovu dolu, těžní stroj. Seznámili jsme se s hornickou činností v této lokalitě, zejména s technickými památkami. Procházeli jsme areálem jako bývalí havíři než sfárali do hlubin dolu. Prohlédli jsme si řetízkové šatny s pracovním oblečením vytaženým ke stropu, koupelnami, saunou s odpočinkovými lehátky, lampovnou až ke kleci pro sjíždění do útrob dolu. Ze všech koutů na nás dýchala tvrdá práce. Náš dojem byl potvrzen čtvrthodinovým dokumentárním filmem, který návštěníkům přibližuje obtížnou obživu havířů. Při prohlídkce dýchacích přístrojů záchranářů (na zádech nesli 11 nebo 21 kilogramů pode typu přístroje), jejich dalšího vybavení, koutku s nářadím a náčiním horníků se nám tajil dech při pomyšlení, co všechno museli horníci vykonat, aby se na zemský povrch jenom v tomto dole v průběhu 120 let dostalo 34 miliónů tun uhlí.
Šatna Sprchy
Z technických památek nás zaujaly tachograf vynálezce Jana Karlíka, ale hlavně parní těžní stroj firmy Ringhoffer. Obdivovali jsme jeho tichý chod, provedení, mohutnost, velín s trubkou pro dorozumívání, kterou používají námořníci na svých lodích. Na stolech ležely klíče různých velikostí, jakoby zapomenuté předměty, například starý, černý, bakelitový telefon. Úžasný zážitek.
Naše hodina již přetáhla dvacet minut, ale náš průvodce nejen zaujatě vyprávěl, ale s velkou trpělivostí odpovídal na naše dotazy vztahující se k detailům provozu dolu. Když jsme se dozvěděli, že v plánu je modernizace muzea, výraz našeho obličeje hovořil jednoznačně: proboha, proč? V tomto muzeu je přece unikátní vše, co vypovídá o skutečném životě horníků a dalších pracovníků. Jak by vypadala šatna s umouněnými košilemi vytaženými řetízkem ke stropu s novým obložením? Právě původní dlaždice, zásuvky, tyče, kohoutky a další dodávají tomuto muzeu tu pravou historickou atmésféru.
Těžní stroj
Návštěvu tohoto muzea, vyprávění, ale hlavně shlédnutí dokumentárního filmu bych dala jako povinnou součást vyučování žáků vyšších ročníků základní školy. Aby se alespoň virtuálně seznámili s tím, jak těžkou práci museli vykonávat horníci. A možná bych jim k tomu zazpívala hornickou píseň, jejíž první sloka zní:
Již opět z věže zaznívá tichounké zvonečku lkání,
uchop se každý kladiva a měj se k dolování.
Obejmi každý milku svou a rozejdi se s předrahou
a k nebi vznes se duch! Zdař Bůh, Zdař Bůh, Zdař Bůh, Zdař Bůh!
Pro pamětníky doporučuji si poslechnout:
Ve fotogalerii jsem se snažila přiblížit co nejvíce zajímavostí, jako inspiraci a pozvánku do tohoto zajímavého muzea.
