Uznávaný český psychiatr Vladimír Vondráček říkával: „Lidé si při různých příležitostech obligátně přejí hodně zdraví, ale ono je lepší a důležitější být třeba trochu nemocný, ale spokojený, než zcela zdravý, ale nešťastný.“
K jeho slovům se nyní hlásí řada lékařů a vědců zabývajících se jevy spojenými se stárnutím. „Dopad jakékoli choroby na člověka je vždy těžší a prognóza horší, pokud je člověk depresivní či nešťastný, osamělý, rezignovaný. Pozitivní myšlení a radost ze života jsou velmi podstatné a patří k tomu i chuť dopřávat si malá potěšení, třeba i tu zlopověstnou cigaretu ke kávě či skleničku likéru,“ uvádí lékař Zdeněk Kalvach, který se podílel na knize Z nuly na sto složené z příběhů a esejů o stárnutí. Právě v ní si lidé sdělují své postoje k tomu, jak zvládat nemoci a nepříjemnosti spojené s vyšším věkem a přitom si zachovat veselou mysl.
Mnoho lidí má ve svém okolí případy, kdy někoho trápí zdraví a přitom je s ním větší zábava a legrace než s člověkem, který vůbec žádné nemoci nemá. Ti, kteří své trable zvládají lépe, jsou zpravidla obklopeni kamarády, mají rodinu, vztah, nějakou náplň života, ať už jde o práci nebo koníčky. A je jedno, jestli jde o lidi padesátileté nebo osmdesátileté, vždy se potvrzuje, že ti, kteří jsou společenští a oblíbení, zvládají zdravotní potíže lépe. Málokdy si ale všímáme toho, že svou spokojenost nedostali zadarmo. Obvykle umějí své vztahy budovat. Umějí naslouchat, dobře se s nimi povídá, nezatěžují okolí svými nářky, nepoučují, mají nadhled a zároveň jsou samostatní, sebevědomí. Umí svým kamarádům zavolat a zeptat se, jak se mají a zda něco nepotřebují. A to se jim pak vrací.
„Kvalitní vztahy nepřicházejí jen tak. Aby byly vyvážené a zdravé, je jim třeba věnovat pozornost, úsilí, údržbu, péči, tedy to, čemu říkáme sociální fitness,“ tvrdí psychiatr Robert Waldinger, který v posledních letech vede Harvardovu studii. To je projekt fungující už od roku 1938, sleduje několik generací Američanů a snaží se zjistit, čím to je, že někteří lidé prožijí spokojené a naplněné životy a jiným se lepí smůla na paty.
Waldinger v hodnocení části studie pro magazín Big Think uvedl, že odmítal uvěřit, že spokojenost s mezilidskými vztahy má tak velký vliv na fyzické zdraví. Nyní ale zastává názor, že lidé, kteří od mládí dobré vztahy udržují a umí na nich pracovat, mají před sebou život s menší hladinou cholesterolu, s nižším krevním tlakem a celkovou lepší fyzickou kondicí.
„Nejdříve jsme tomu nevěřili. Říkali jsme si, že dává smysl, že když má člověk šťastné vztahy, je šťastný. Ale jak by kvalita vztahů mohla ovlivnit to, jestli budete trpět cukrovkou druhého typu nebo artritidou? Měli jsme za to, že jsme na tuto provázanost narazili náhodou,“ vysvětlil. Nyní však tvrdí, že dlouholetý výzkum jednoznačně potvrdil, že lidé, kteří jsou silně napojeni na rodinu, mají svou komunitu, své přátele, jsou nejen šťastnější, ale i fyzicky zdravější než lidé rozvedení, osamělí, rozhádaní, neschopní žit v kolektivu.
A právě s tím vším souvisí výraz sociální fitness. Podobně jako cvičíme svaly při zvedání činek nebo paměť při luštění křížovek, můžeme cvičit své dovednosti týkající se mezilidských vztahů. Třeba tím, že se pravidelně scházíme s kamarádkami. Nebo umíme vyjádřit starost, péči, lásku k někomu, kdo na tom zrovna není dobře, ať už je to bývalý kolega, kamarád nebo třeba soused, který se nám najednou zdá být poněkud smutný. Nebo jsme schopni ukončit hrozící hádku, nezatěžujeme si hlavu malichernostmi, umíme lidi rozdělit na ty, kteří z nás energii vysávají a na ty, kteří nám ji dodávají. Kdo to dokáže, je zpravidla spokojenější a jak už nyní víme, zřejmě i lépe zvládá různé případné neduhy. A samozřejmě je úplně jedno, jestli této schopnosti říkáme sociální fitness nebo použijeme větu: s tím člověkem je prostě radost být.
