„Kde jsi, mizero, nikam nelítej, musíme spěchat.“ Jasně, odpověděl očima Nik, šťastný, jak jen může být pes na procházce s pánem, zvláště když je na volno. Jan neměl přehnaně vřelý vztah ke zvířatům a psy už nemusel vůbec, ale co naplat. Nebyl zlý nebo zaujatý, ale jen prostě nesnášel v bytě smrad jak v zoo, jejich nekonečné drbání, vyklepávanou špínu ulic, granule, které nikdo nežral, ani po povinném sledování reklamy, taky návštěvy u zvěrolékaře, kvůli nimž aby si jeden vzal půjčku, a hlavně mu vadilo neustálé venčení až na hranice vysílení organismu pána.
A přesto každé odpoledne se psem rázovali úvozovými cestičkami i ospalými vesnicemi severního okraje Prahy, kde Nikovou nejoblíbenější kratochvílí bylo dráždit všelijaká bojová plemena, což vyvolávalo podezření, že je mírně retardovaný a vůbec si neuvědomuje svoje postavení v potravinové hierarchii.
Už když vyskočil z kufru auta, zmizel jak rozžhavená plazma, div že vzniklý podtlak nevcucnul dovnitř okna. Nebylo třeba ho hledat, místo jeho výskytu bezpečně signalizoval zběsilý psí štěkot a pronikavé pištění pejskařek, které někde v dáli zvedaly nad hlavu své mazlíčky, volaly na pomoc nebesa a vyhlížely vola, co má tu černou bestii na volno. A Nik zatím vesele hopsal a na světlých kabátech těch dam zanechával pravidelné tapetové vzory zablácených tlapek. Takové scénky byly ale vcelku bez následků, neboť postižení, vysílení prodělanou hrůzou, neměli sílu oběma viníkům plasticky přiblížit celý květnatý obsah svého nitra.
Po několika takových spanilých jízdách došlo k masovému exodu a levý břeh řeky od Brandýsa až po Lysou se jim podařilo od psů vyčistit. To byla ovšem pro Nika velká nuda a začal se dožadovat změny trasy. V přilehlých vesničkách pak byla situace dramaticky horší. Vsi, které na jaře rozštěkal, se ztišily až s podzimem; boxeři zaslintali zahrady, že vypadaly, jak po prvním sněhu, dobrmani prokousávali ploty a psychicky labilní dogy rovnou lomcovaly betonovými základy. Poplašení majitelé zprudka odhrnovali záclony a živou gestikulací je asi srdečně zdravili. Navíc měl Nik ve vsích široké možnosti pro svou zvláště nebezpečnou zábavu, lézt do otevřených dvorků a zkoumat, v jaké běžecké formě je hlídač. Jednou takhle z klidně vyhlížejících vrat náhle prudce vyrazil a za ním se hnala obrovitá koule chlupů, tesáků a vražedného odhodlání. On však byl, jako vždy, ve skotačivé pohodě, ba dokonce zvolnil, otočil se a hopsal vlkodavovi vstříc. Jako by si spočítal, že ta bouda, co obr táhnul za sebou, bude v dostizích slušným handicapem. A tak se nějak v rodině smířili s tím, že to bude krátký, ale bohatý život a nejspíš bleskový konec. Dnes už je mu dvanáct a stále nic.
Vločky přestaly padat klidně a jak peříčka, ale sílící vítr je začal hnát téměř vodorovně. Za řekou už bylo sotva vidět pole se strojově vyrovnanými řadami jednonohých cínových vojáčků, co tam zbyli po kukuřici a okolní krajina dál rychle mizela pod bílým povlakem, jak pocukrovaná bábovka. A to se hned Janovi vyrojily představy, jak se tam někde na promrzlých východních pláních splašilo spřežení sněžných běloušů, hnalo se nízko nad zemí, málem se řízlo o tatranské štíty, minulo vesničky v Kladsku a dál svištělo korytem Labe, až někde u Kerska se zpitý vozataj naposledy rozmáchnul, a zrovna když Jan vystoupil ze závětří starého dubu, šlehnul ho konečkem biče ostře do tváře. Bouře povážlivě sílila, vítr burácel a rval, co mu přišlo do cesty, ale na ně nemohl, protože se raději ukryli v polorozpadlé boudě na veslice. Jan pohladil vyjukaného psa a na chvíli zavřel oči.
Z mého románu "Jen záblesk"